Nick Hornby není autor vhodný pro hlubokomyslné rozborky a sborky.
Má, mimochodem, hodně společného s Michalem Vieweghem, což může být chápáno jako lichotka českému autorovi, ale též jako prosté konstatování, že oba autoři píšou podobně lehkým (a nadaným) perem, jsou mistři vtipného, a přitom dějotvorného dialogu a zabývají se ve svých prózách primárně těmi nejběžnějšími mezilidskými vztahy.
Hornby (narozený v anglickém Redhillu, 1957) by se ostatně mohl u nás cítit jako doma; všechny jeho texty ze základní bibliografické řady jsou přeloženy do češtiny a poslední tři knihy vycházejí česky málem souběžně s anglickým originálem, což je věc stále poměrně nevšední.
Ta nejnovější se jmenuje v originále
Juliet, Naked
a u nás vyšla pod názvem
Julie, demoverze
. Zvolený český název sice evidentně originálu neodpovídá, ale je nejspíš méně zavádějící, než by byla otrocky zvolená
Nahá Julie
.
Juliet je totiž název dlouhohrající desky (fiktivního) amerického písničkáře Tuckera Crowea, desky, která mu přinese v určitých kruzích zasloužený ohlas a díky jistým okolnostem se nakonec stane deskou kultovní. Juliet, Naked je pak demoverze, neboli „surová“ nahrávka, z níž vznikla proslavená deska a kterou se po Croweově dvacetileté odmlce chystá vydat zpěvákova vydavatelská firma.
Jména jako John Lennon, Freddie Mercury nebo Kurt Cobain ukazují, že počátkem kultu rockových hvězd bývá často jejich předčasný „odchod ze scény“. Kult Tuckera Crowea stojí ovšem na ještě pevnějších, neboť mystičtějších základech: písničkář se na vrcholu slávy odmlčel sám a to z důvodů, které zůstávají utajeny a které on sám – ač dostatečně živ – nehodlá objasnit.
Tucker Crowe zkrátka kdesi (neznámo kde) v Americe záhadně mlčí, zatímco jeden z jeho zavilých ctitelů a webových apologetů Duncan vyráží se svou přítelkyní Annie z malého severoanglického města Gooleness na prázdninovou pouť „po stopách velikána“… a my se v tu chvíli ocitáme na začátku jedné z nejlepších Hornbyho knih, která se obloukem vrací tam, kde autorova sláva povstala, totiž k jeho románové prvotině Hi Fidelity (1992, česky Všechny moje lásky).
Po sepsání dvou až patologicky bezútěšných opusů (Dlouhá cesta dolů a Po hlavě) sáhl depresemi trpící humorista Nick Hornby opět po dvou osvědčených, proklatě nízko zavěšených koltech: hudbě a chlápkovi středního věku, pro kterého hudba znamená víc, než cokoli jiného na světě. V téhle konstelaci je nejdokonaleji sám sebou a může i nejlépe pracovat s „Hornbyho paradoxem“, v němž se vše, co nás v knize rozesmívá, hraje téměř výlučně v mollových akordech; taková už je hudba vědoucích.
Čtenář se může dobře pobavit na účet lůzrů, když je autor přivádí na scénu jako lidi sobě rovné. Jsou to špatní hrdinové, ale nemůžeme je nemít rádi, když si je evidentně oblíbil i autor. Když už se dokážeme smát sami sobě, nikdy se neposmíváme.
Zbývá dodat, že kromě lásky k muzice, najdeme v knize i celou plejádu spíše zapeklitých vztahů mezi lidmi… a nechybí ani hornbyovský happy-end, za který musíme považovat už skutečnost, že všechno nekončí úplným krachem. Že do bídy dospělých životů odněkud problikává slabé světlo naděje.
Martin Reiner
(1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
