Jak se kalila revoluce

U příležitosti výročí 17. listopadu odemykáme následující text ze speciálu 1989: Nejlepší rok v dějinách, který lze stále zakoupit v digitální podobě. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

sobota 18. listopadu

Účastníci protestů z předchozího dne se probudili do jakési kocoviny, ze které bylo třeba najít co nejrychleji cestu ven. Studenti z Národní třídy nevstávali jen s modřinami a boulemi po policejních pendrecích, ale také s pocitem křivdy z násilí, které proti nim moc použila a které do té doby většina z nich nezažila.

Už v pátek večer se mnozí účastníci demonstrace domlouvali, že je potřeba něco udělat. Hned v sobotu dopoledne se tedy studenti začali svolávat ke srazům, kde chtěli včerejšek probrat a rozhodnout o dalších krocích. Setkání jedné významné skupiny proběhlo v deset hodin na DAMU, kde studenti (například Martin Mejstřík, Pavel Lagner, Michal Dočekal) působili obzvlášť odhodlaně, už krátce před 17. listopadem se pokoušeli zrušit školní SSM. V sobotu přišlo několik desítek lidí z různých škol, vzrušeně si vyprávěli o zážitku z předchozího večera a podle pamětníků poprvé padl požadavek studentské stávky. „My z organizace Nezávislých studentů jsme se zavázali, že na fakultách půjdeme do stávky a pokusíme se k tomu strhnout i ostatní studenty. Výsledek jsem ale viděl značně skepticky,“ vzpomíná v knize Studenti psali revoluci tehdejší posluchač ČVUT Martin Benda.

Na DAMU přišlo i několik herců. Během dopoledne někdo ze studentů přinesl návrh letáku s výzvou ke stávce. Pak všichni dohromady leták upravili do konečné podoby, dohodli jeho vytištění (to slíbil zařídit Jiří Dienstbier ml.) a rozešli se.

Někteří studenti se scházeli přímo na Národní třídě a i tam podle pamětníků podpořili rozhodnutí, že je třeba vstoupit do stávky. Někteří obvolávali své známé z univerzit, další se rozjeli na vysokoškolské koleje, aby zprávu o stávce rozšířili tam.

Ve dvě hodiny odpoledne se studenti sešli v Realistickém divadle, kam přišli i herci z jiných divadel. Všichni si vyjasňovali situaci a názory na ni. Četla se svědectví z Národní třídy a byla sjednaná dohoda na společném postupu. Herci měli podpořit týdenní stávku studentů, přidat se k ní a poskytnout divadla k veřejné diskusi. Jeden ze studentů DAMU také přečetl prohlášení, které už obsahovalo výzvu k hodinové generální stávce na 27. listopadu. Další podobné setkání se odehrálo ve studentském divadle DISK.

Na postupu se domlouvali i další lidé. Michael Kocáb a Michal Horáček měli už od léta spolek, kterému říkali Most a jehož ideou bylo navázání rozhovorů mezi komunisty a opozicí. Teď k tomu byla ideální příležitost. V sobotu ráno udělali věc, která by zřejmě nikoho z opozice nenapadla – pomocí svých známostí navštívili předsedu vlády Ladislava Adamce a nabídli se zprostředkovat setkání s opozicí. Odpoledne pak k Adamcovi dorazila dvojice studentek žurnalistiky, Věra Krincvajová a Klára Pospíšilová, a popsaly mu události na Národní třídě. Adamec si podle obou studentek nechal drama převyprávět a poznamenal, že dostal od svých podřízených jiné informace.

Už dopoledne se sešli také mluvčí Charty 77 v bytě Dany Němcové, aby zformulovali stanovisko Charty k aktuální situaci. V něm vyzvali, aby odstoupili reprezentanti státu odpovědní za zbití studentů a aby byl zahájen celospolečenský dialog. S tímto prohlášením zajel Alexandr Vondra na zmíněné jednání do Realistického divadla.

Ke studentské stávce už se postupně připojovala další divadla. Už ten večer některá nehrála a dala prostor k svědectvím a diskusi.

V sobotu večer rovněž disident Petr Uhl telefonoval do rozhlasové stanice Svobodná Evropa zprávu, kterou dostal během dne. Podle ní při brutálním policejním zásahu na Národní třídě zemřel student Matematicko-fyzikální fakulty UK Martin Šmíd. Rádio zprávu zveřejnilo. Jak se později ukázalo, byla nepravdivá, v dalším průběhu revoluce ale sehrála velkou roli.

neděle 19. listopadu

V podobném duchu se pro studentské aktivisty nesla i neděle. Kdo měl telefon, telefonoval, další se scházeli na kolejích nebo na jiných místech v Praze. Aktéři tohoto hemžení pocházeli z různých fakult, nejvýrazněji ze zaznamenaných vzpomínek vyčnívají studenti DAMU, ČVUT nebo matfyzu.

Mezi zatčenými byl i Jiří Dienstbier ml., tehdy student ČVUT, který měl podle dohody zajistit rozmnožení letáků s informací o stávce.

Mnohé aktivizovala zmíněná zpráva o smrti Martina Šmída, která se stále ještě šířila po Praze. Syn předního disidenta Václava Bendy Marek, už od podzimu aktivní v nezávislém studentském hnutí, studoval stejnou fakultu a znal dva spolužáky stejného jména, snažil se tedy zjistit, zda jsou v pořádku. Byli, zpráva se tedy zdála nejasná, jako pohon vzpoury proti režimu ovšem fungovala dobře. Markův bratr Martin Benda vzpomíná, že po Praze během neděle jezdili estébáci a zatýkali domnělé organizátory stávky. Marka Bendu zatkla StB už ráno při východu z domu na Karlově náměstí. Následně ho odvezla na pětihodinový výslech, kde se vyptávala na podrobnosti o chystaných demonstracích. Marek Benda podle svých vzpomínek odpovídal, že nic neví a že demonstrace jsou spontánní, což byla pravda.

Mezi zatčenými byl i Jiří Dienstbier ml., tehdy student ČVUT, který měl podle dohody zajistit rozmnožení letáku s informací o stávce. To se mu ještě povedlo, rozmnožené letáky ležely u něj doma, odkud je jeho přátelé zvládli vyzvednout a rozvézt mezi studenty. V neděli se také na fakultách formovaly stávkové výbory, zpřesňovaly se požadavky na vedení státu. Často se scházely jen malé skupinky po několika kavárnách, které tehdy v Praze byly, nebo po bytech. Četly se návrhy prohlášení k pátečnímu masakru.

Na situaci reagovali i disidenti, tedy jediný tehdejší náznak opozice. Někteří se po poledni sešli v bytě Václava Havla a radili se, co dál. Z debaty vzešlo rozhodnutí sezvat na večer široký okruh osob do některého z divadel. Tomuto setkání navrhl Jan Urban říkat „fórum“, Havel k tomu přidal slovo „občanské“.

Nezávisle jednala i zmíněná iniciativa Most, která se dál snažila domluvit jednání s předsedou vlády Adamcem. Napřed se setkali s Adamcovým poradcem Oskarem Krejčím, kolem poledne je přijal i Adamec. Zatím ale nebylo jasné, jak by mělo jednání s opozicí vypadat.

Na Václavském náměstí se odpoledne scházeli lidé, kteří doufali v nějaké pokračování protestů. Někteří postávali, jiní chodili kolem náměstí. Z amplionů rozvěšených v centru Prahy znělo opakované hlášení, že zpráva o smrti studenta Martina Šmída není pravdivá, lidé už na ni ale nereagovali. Chuť svrhnout režim se již jedním hlášením utišit nedala. V podvečer se naopak centrum Prahy opět zaplnilo lidmi s transparenty, prostorem se neslo skandování hesel „svoboda“ a „už je toho dost“.

Václav Havel stihl odpoledne sepsat provolání Občanského fóra, o němž se mělo jednat na večerním setkání. Studenti se později odpoledne sešli na koleji Hvězda. Mnozí přinášeli zprávy, že estébáci po Praze zatýkají lidi, o nichž si myslí, že chystají nějaké další protestní akce. V atmosféře jisté paniky studenti narychlo dohodli vytvoření Pražského koordinačního stávkového výboru, kde zasedli zástupci jednotlivých fakult a od pondělka měli řídit stávku vysokých škol. Pak někteří z nich zamířili na hlavní akci toho dne.

Ta se odehrála večer v Činoherním klubu, nevelkém divadle sídlícím pár minut chůze od Václavského náměstí. Na něm se sešlo asi tři sta zástupců Charty 77, menších nezávislých iniciativ, vydavatelé nezávislých tiskovin, členové strany socialistické a lidové, reprezentanti církví, studenti a herci. Kolem desáté hodiny se dohodli na ustavení Občanského fóra (OF) jako mluvčího kritické části veřejnosti, která si přeje politickou změnu. Přijalo se i prohlášení sepsané Havlem, kde byly formulovány požadavky směrem k vládní moci.

OF chtělo, aby okamžitě z vedení státu odstoupili komunisté spojení s intervencí v roce 1968, dále aby rezignovali Miroslav Štěpán a ministr vnitra František Kincl jako osoby odpovědné za bití studentů, aby byla ustavena vyšetřovací komise, která by zjistila okolnosti zásahu ze 17. listopadu, aby byli okamžitě propuštěni političtí vězni a došlo k uspořádání svobodných voleb. Proběhla také první větší debata o uspořádání generální stávky 27. listopadu.

V centru města i večer pokračovaly protesty. Policie zahradila most přes Vltavu, aby průvod demonstrantů nemohl jít k Pražskému hradu, kam směřoval.

pondělí 20. listopadu

Navzdory mnohdy chaotickému dohadování, nekonečným diskusím, panickému schovávání se před StB, složitým distribučním a dorozumívacím kanálům, které studenti během víkendu používali, se nakonec podařilo to, o co se studenti předchozí dva dny snažili. V pondělí ráno rozhodující část vysokoškoláků nepřišla na fakulty pro vědomosti, ale stávkovat. Obsadili posluchárny, zabrali xerox, případně jinou techniku, vylepili prohlášení a začali vyjednávat s vedením škol. Velmi rychle na vlastní kůži zjišťovali, co to je okupační stávka. Plán byl vydržet stávkovat týden. Brzy se dostavily i důkazy sympatií od veřejnosti, když jim lidé začali do škol nosit jídlo a peníze.

Studenti také rychle přiostřili své požadavky. Přidali se k požadavku na generální stávku a vyškrtnutí článku o vedoucí úloze komunistické strany z ústavy. Odpoledne se opět zaplnilo Václavské náměstí, podle odhadů se k protestu sešlo víc než sto tisíc lidí, kteří doufali v nějaké pokračování lidového odporu. Zatím ale chyběl jeho jasný vůdce. U sochy sv. Václava bylo postaveno improvizované pódium, odkud se mluvilo. Občanské fórum jako nová politická síla ale zatím stálo stranou.

Po šesté hodině vedení OF zasedalo v Realistickém divadle a rozhodlo, že se postaví do čela masových shromáždění, která v Praze od víkendu probíhala a dalo se od nich čekat, že se rozšíří i do jiných měst. Dále OF rozhodlo, že se pokusí navázat dialog se státní mocí – konkrétně s předsedou vlády Adamcem, ale ne s generálním tajemníkem KSČ, který byl sice faktickým šéfem všeho dění ve státě, OF však chtělo s tímto pojetím skoncovat, jeho pozici proto neuznávalo.

Vedení OF také připravovalo, jak se v úterý ujme pořádání mítinků na Václavském náměstí. Domlouvalo se ozvučení a především obsazení balkonu v nakladatelství Melantrich, který byl situován zhruba uprostřed náměstí. Budova úředně patřila Československé straně socialistické a propůjčení balkonu měl dohodnout ústřední tajemník socialistů Jan Škoda, s nímž se Václav Havel znal.

úterý 21. listopadu

Vedení komunistické strany stále pokračovalo ve svých starých vyjetých kolejích. Pražský Městský výbor KSČ s mocným Miroslavem Štěpánem v čele vydal prohlášení k aktuálnímu dění. Problém spojený se zásahem na Národní třídě sice přiznali, a dokonce vyjádřili souhlas s „dialogem“ (ať už si pod tím představovali cokoli), k tomu ale dříve osvědčeným slovníkem dodali, že situace „zneužily některé osoby antisocialistického myšlení pro úzké osobní ambice“.

Generální tajemník KSČ Miloš Jakeš rovněž v duchu staré osvědčené taktiky přijal „delegaci ze závodů okresu Kladno, která tlumočila podporu politice KSČ“, což byla zmanipulovaná snaha ukázat, že dělníci stojí za komunistickou stranou, a ta má tedy volné ruce k nějaké akci. K té nebylo daleko. Na ministerstvu národní obrany v úterý zasedali lidé z vedení armády, kteří řešili možnosti vojenského zásahu v centru Prahy včetně nasazení tanků. Kromě toho probírali vojenské obsazení televizních studií a vysílačů, aby si komunistické vedení udrželo kontrolu nad vysíláním tehdy zdaleka nejdůležitějšího média.

Adamec slíbil, že proti stávkujícím studentům nebude použito násilí, což vzhledem k původně zvažovanému použití tanků byla docela důležitá informace.

Vedení OF se sešlo dopoledne v galerii Mánes a projednalo detaily chystané schůzky u premiéra Adamce, kterou Kocáb s Horáčkem domluvili na jednu hodinu odpoledne. Jednání měl za OF vést Václav Havel, toho však Adamec zřejmě pod vlivem dřívější démonizace odmítl přijmout, vedení OF na to přistoupilo a v delegaci Havla nahradil Jan Ruml.

První schůzka s Adamcem se odehrála na předsednictvu federální vlády a trvala víc než hodinu. Adamec slíbil, že proti stávkujícím studentům nebude použito násilí, což vzhledem ke zvažovanému použití tanků nebo průletů nízko letících vojenských letadel byla docela důležitá informace. Kromě toho Adamec pronášel fráze o dialogu, z něhož by neměla být - jak řekl - vyloučena ani Charta 77. Celkově však předseda vlády vypadal, že nepochopil dynamiku doby. Obhajoval „program přestavby“, jak KSČ říkala své tehdejší stále velmi konzervativní linii, a „nové hodnocení vedoucí úlohy KSČ“. Ve skutečnosti ovšem na „nové hodnocení“ bylo pozdě. Adamec také odmítl stávky ve školách a divadlech, což už ovšem vůbec nikoho nezajímalo.

Odpoledne se konalo první veřejné vystoupení Občanského fóra před „revolucí“ nabuzenými davy. Průnik na balkon Melantrichu však nebyl jednoduchý. Herečka a signatářka Charty 77 Vlasta Chramostová později vzpomínala na okamžik, kdy se po „dobrodružné“ cestě přes dvorky a sklepení domu lidé z OF poprvé dostali nahoru do sídla Melantrichu a s Václavem Havlem hleděli skrz okno na plné náměstí. „Stáli jsme užaslí u okna, pod námi Václavské náměstí, stotisícový zástup,“ popsala své zážitky Chramostová. Spolu s Havlem přišli ještě Stanislav Milota a John Bok, kteří dělali jakousi ochranku a zajišťovali organizační věci.

Podle Chramostové bylo třeba rychle improvizovat. Dorazila skupina mladých mužů se zvukovou aparaturou, kterou narychlo instalovali na balkon a do oken. Těsně před začátkem se objevil ředitel Melantrichu Vavrinčík a snažil se svým tělem zatarasit vchod na balkon. Stanislav Milota Vavrinčíka s rezolutním „Teď jdeme my“ odstrčil. Na balkon vkročil Radim Palouš a nad zaplněným Václavským náměstím se neslo jeho: „Vážení přátelé, hovoří k vám Občanské fórum.“ Lidé začali skandovat: „Kdo to je?“ Palouš odpověděl: „Občanské fórum je Václav Havel.“ Dav zareagoval pokřikem: „Ať žije Havel.“ (Tak popisuje událost historik Jiří Suk ve své knize Labyrintem revoluce.)

Vyhráno však ještě nebylo. V noci z úterý na středu dorazily do Prahy autobusy s asi čtyřmi tisíci členy Lidových milicí. Později se zjistilo, že plánovali proniknout na vysoké školy, které měli stále ve svém držení studenti. Zákrok milicionářů byl nakonec komunistickým vedením odvolán.

Večer vystoupil v televizi s projevem šéf KSČ Jakeš. Hájil „přestavbu“ a slíbil zabezpečit „klid a pořádek“ a oznámil, že „socialistická cesta rozvoje je jedinou alternativou“.

středa 22. listopadu

Vedení režimu ještě zjevně nemělo pocit, že dochází k nezvratné změně. Na jednání federálního parlamentu vystoupil náměstek ministra vnitra, šéf StB Alojz Lorenc, a poslancům oznámil, že „nezávislé struktury“ zvyšují svoji protistátní aktivitu. Také řekl, že „na studentech parazitují exponenti opozice“. Poslanci ho vyslechli a zachovali se tak, jak byli posledních dvacet let zvyklí: slovníkem režimních novin řečeno – „vyjádřili obavy z ohrožení základních zájmů českého a slovenského lidu, národů a státu“.

Na masové protesty už ale KSČ nebyla schopná reagovat. Stále víc lidí se přestávalo bát, komunistická strana by tedy musela odpovědět zvýšenými represemi. K těm by vzhledem k množství lidí v ulicích musela povolat armádu, toho už se ale Jakešovo vedení neodvážilo. Historici mluví o paralyzované mocenské klice, která si nevěděla se situací rady. Její členové byli naučeni, že kromě represí musí přijít informační ideologická ofenziva, k tomu by ale museli plně ovládat televizi, rozhlas a noviny. To ovšem s každým dnem platilo méně a méně.

Na vysokých školách pokračovala stávka, navíc studenti začali objíždět podniky po celém území státu, aby přesvědčili lidi v regionech k účasti na generální stávce, na níž závisel úspěch revoluce.

Ve čtyři hodiny odpoledne se opět zaplnilo Václavské náměstí demonstranty (odhady mluvily o dvě stě tisících účastnících). Opět promluvil i Havel a Marta Kubišová poprvé po dvaceti letech veřejně zazpívala Modlitbu pro Martu. Vedení Občanského fóra se přesunulo do nového sídla v Laterně magice a večer uspořádalo svoji první tiskovou konferenci, kde informovalo o jednání s Adamcem, plánech na generální stávku a zopakovalo své dosud nesplněné požadavky vůči komunistickému vedení.

čtvrtek 23. listopadu

Ladislav Adamec odletěl do Moskvy, kde se chtěl poradit s Michailem Gorbačovem, jak situaci v Praze řešit. Vládce Kremlu ho však nepřijal. V Praze se mezitím konalo další setkání armádních velitelů s ministrem obrany Milánem Václavíkem, kde si potvrdili, že armáda stojí za ÚV KSČ a – jak říkal dobový slovník – „je připravena hájit a ubránit vymoženosti socialismu, svobodu a mír v ČSSR“.

Odpoledne se Václavské náměstí zaplnilo podle odhadů tři sta tisíci lidmi. Vedení OF jako obvykle rozhodovalo o jménech řečníků, kteří tu promluví a o čem. V OF přitom stále dominovalo – jak píše historik Jiří Suk – intelektuální a umělecké zázemí, na podporu dělníků a mimopražské inteligence se stále ještě čekalo. OF se proto snažilo udržet nad mítinky, které představovaly hlavní nástroj tlaku na vedení státu, kontrolu. Mítinky měly propracovanou dramaturgii: zahajovala je Marta Kubišová s Modlitbou pro Martu, na závěr zněla hymna. Havel a spol. se snažili udržovat pestrý výběr řečníků. Nechyběli známí herci, u nichž byla záruka, že přesvědčí další dosud váhající části veřejnosti. Ve čtvrtek 23. listopadu tak dostali slovo herec Rudolf Hrušínský, lidovec Richard Sacher, za SSM Ivan Petružela, socialista Škoda, církevní hodnostář Josef Hromádka, ekonom Valtr Komárek, ekolog Josef Vavroušek a Václav Havel. Postupem času se okruh řečníků zvětšoval, vystupovali zástupci dělníků, studentů, národnostních menšin, politických vězňů, sportovců. Řečníci dávali najevo, že přichází čas mluvit o tabuizovaných tématech, jako byla srpnová okupace 1968 nebo teror padesátých let.

Zdaleka ne všichni ale nad vřením v centru Prahy plesali. Ještě 23. listopadu vyšlo v Rudém právu prohlášení Svazu českých spisovatelů, kde se mimo jiné říkalo: „Hluboce prožíváme události těchto dnů a znepokojuje nás vyhrocující se polarizace společenských tříd a vrstev, která hrozí přerůst v nejvážnější společenský konflikt a na mnoho let poškodit duchovní a materiální hodnoty našich národů.“

Večer promluvil v televizi ministr obrany Václavík. Opět podpořil vedení KSČ, zkritizoval demonstrace a dodal, že armáda „nikdy nevystoupí proti lidu“.

pátek 24. listopadu

Na mimořádné schůzi komunistického vedení oznámil generální tajemník Miloš Jakeš, že on i další členové předsednictva ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici. Hlasovalo se také o Jakešově nástupci. Neprošel návrh na dlouholetého předsedu federální vlády Lubomíra Štrougala, zvolen byl bývalý výpravčí ze Zlínska, celou normalizaci profesionální komunista Karel Urbánek, jemuž pomohla podpora prezidenta Gustáva Husáka.

Ani Karel Urbánek zjevně nepochopil, co se ve společnosti děje. Při projevu v televizi sice připustil chyby, ale trval na zachování „socialismu“.

Ani Urbánek ale zjevně nepochopil, co se ve společnosti děje. Při projevu v televizi připustil „chyby“, trval však na zachování „socialismu“ a varoval před „vyhrocením situace“.  Na zmíněné schůzi vedení KSČ promluvil opět i ministr obrany Václavík a vyzval komunistické vedení, aby „po dobrém nebo po zlém vzalo opozici z rukou sdělovací prostředky“. Jeho spolustraníci ale tuhle výzvu ignorovali, už zjevně neměli kuráž jít do většího konfliktu.

Ovšem Občanské fórum ještě nemělo vyhráno. Ve vedení KSČ zůstal Miroslav Štěpán, který stál za represemi proti politickým protestům z posledního roku. Naopak Ladislav Adamec po svém neúspěšném jednání v Moskvě zlomil nad KSČ hůl, pozice v předsednictvu ÚV KSČ se vzdal a snažil se udržet si mocenský vliv setrváním v čele vlády.

sobota 25. listopadu

Federální vláda doporučila prezidentu Husákovi, aby zastavil trestní stíhání a prominul trest politickým vězňům. Husák tak učinil.

Od dvou hodin odpoledne začalo na Letenské pláni navzdory velkému mrazu dosud největší protirežimní shromáždění, kde se podle odhadů sešlo osm set tisíc lidí. Havel vyzval k co největší účasti na generální stávce v pondělí 27. listopadu, která by se – jak řekl – měla stát všenárodním neformálním referendem o vedoucí úloze jedné strany.

Havel z tribuny také prohlásil: „Rád bych vás informoval o tom, že jediným mužem v současném vedení, který se dokázal veřejně podívat do tváře nás všech, byl předseda federální vlády Ladislav Adamec. Myslím, že bychom měli v tuto chvíli podpořit pana Adamce.“

neděle 26. listopadu

Na dalším mítinku na Letenské pláni Havel sdělil, že dialog se státní mocí začal. Před manifestací se totiž sešel v Obecním domě právě s Adamcem a nabídl mu možnost promluvit na Letné. Adamec přijel, napřed byl lidmi přijat vstřícně, když ale kritizoval vyhlášenou generální stávku, tak ho půlmilionový dav vypískal.

pondělí 27. listopadu

Mezi 12. a 14. hodinou se podle plánu uskutečnila generální stávka. Její výsledek byl hodnocen jako jednoznačná podpora Občanského fóra a odmítnutí vlády komunistické strany. Účast odhadl Ústav pro výzkum veřejného mínění na 75 procent.

Později odpoledne se opět zaplnilo Václavské náměstí, kde se už definitivně protrhla hráz všelidového sentimentu: hymnu z balkonu Melantrichu zazpívali společně Karlové Kryl a Gott.

29. listopadu schválilo Federální shromáždění (jak jinak než jednomyslně) zrušení ústavních článků týkajících se vedoucí úlohy komunistické strany.

Co bylo dál

29. listopadu schválilo Federální shromáždění (jak jinak než jednomyslně) zrušení ústavních článků týkajících se vedoucí úlohy komunistické strany.

3. prosince představil Ladislav Adamec novou vládu, v níž figurovalo patnáct komunistů, jeden socialista, jeden lidovec a tři nestraníci. Proti ní se okamžitě zvedl odpor a Občanské fórum pohrozilo další generální stávkou.

7. prosince vláda rezignovala a sestavením nové byl pověřen Adamcův pobočník Marián Čalfa. Ten již lépe pochopil výzvu doby a dal dohromady kabinet z deseti komunistů, sedmi nestraníků, dvou socialistů a dvou lidovců.

10. prosince prezident Husák vládu jmenoval a oznámil svoji demisi.

29. prosince byl Václav Havel jednomyslně zvolen Federálním shromážděním prezidentem ČSSR.