Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Československo z nás udělalo Slováky

S historikem Romanem Holcem o tom, co dal mladý stát těm, s nimiž původně moc nepočítal

Roman Holec
Roman Holec • Autor: Matěj Stránský

V prohlášení Národního výboru československého z 28. října 1918 čteme zvolání: „Lide československý, tvůj odvěký sen se stal skutkem.“ Zároveň víme, že alespoň v českých zemích si samostatný stát dlouho nikdo nedovedl ani představit, natož aby ho prosazoval. Jak to bylo na Slovensku?

Máte pravdu v tom, že příběh zrodu Československa byl pohádkou se šťastným koncem. Pohádkou, o níž ještě v roce 1914 nikdo ani nesnil, protože Masarykův koncept byl jedním z mnoha, a navíc byl spojen s řadou podmínek. Nicméně postupně se situace měnila. Pěkně je to vidět zejména na českém domácím odboji, kde loajální postoje k monarchii a císaři postupně chladly. Na Slovensku byla situace podstatně horší. Bylo jasné, že slovenskou otázku vyřeší pouze nějaký velký geopolitický zlom, a tím se stala první světová válka. Dlouho se třeba mělo za to, že Slováci dostanou za loajální službu svých vojáků od uherské vlády nějaké výhody a ústupky. Představa samostatnosti a spolupráce s Čechy byla naprosto iluzorní. Postupně si ji ale osvojily evangelické elity a liberálové, kteří měli tradičně blízko k českému jazyku a Čechům.

Proč byla situace na Slovensku horší?

Protože v Uhersku se na rozdíl od Rakouska nedalo mluvit o konstituční monarchii. Všeobecné volební právo nefungovalo, volilo nějakých pět procent obyvatelstva a celkově režim byl dost brutální a neměl s demokracií opravdu nic společného. Školství, kultura, národní uvědomění – nic z toho neexistovalo. Bez amerických Slováků a české pomoci by to bylo ještě horší. Není tedy divu, že zatímco lidé v Čechách nebo na Moravě přijali nový stát za několik hodin či dní, v Sudetech za několik týdnů či měsíců, tak na Slovensku to trvalo několik let. Tady se bojovalo, nebyly jasné hranice, starý stát už nefungoval a nový ještě nefungoval. V českých zemích čeští úředníci obvykle přešli do služeb nového státu. Slovenští úředníci ale nebyli a Maďaři a Němci vývoj ignorovali.

Slováci byli zajatci německé otázky, protože když Slovákům dáte autonomii, musíte ji dát i Němcům.

Tweetni to

Jak to vypadalo?

Buď utekli, nebo zůstali, ale setrvali v pasivní rezistenci. Nechtěli mít s novým státem nic společného. Čili tady se území skutečně dobývalo, a když se dobylo, tak bylo potřeba všechny klíčové struktury – četnictvo, pošty, úřady, soudy, školy – budovat od začátku. Do toho řada lidí nevěděla, co se děje, protože byli buď negramotní, nebo nečetli noviny. Takže vznikem státu Slováci vstoupili do neznámé situace, do jakéhosi bezvládí, v němž začal boj o slovenskou duši. Na jedné straně maďarská propaganda, která říkala: tisíc let jsme byli spolu, máte jistotu, dáme vám autonomii, dáme vám další výdobytky. Líčila Československo jako umělý produkt, který nemá šanci přežít. A lidé si skutečně neuměli život mimo Uhersko představit, protože Uhersko představovalo klid a stabilitu. Do toho se vkládala také polská propaganda, která samozřejmě argumentovala společně sdíleným katolicismem.

Což mělo smysl, protože Češi byli ze slovenského pohledu jednoduše protestanti.

Přesně tak. Češi si navíc ztotožnili katolictví s vládnoucí dynastií a s bývalým státem, Slováci s císařem problém neměli, protože je chránil před Maďary. Takže Slováci nerozuměli české protihabsburské posedlosti.

Reklama
Reklama

Češi si pojem „československý“ okamžitě spojili s českým, na Slovensku se v tom „československém“ lidé hledali.

Tweetni to

Čeští politici poměrně dlouho sdíleli pohled Františka Palackého, že je Rakousko-Uhersko chrání před Němci. Jak ale mohla Vídeň chránit Slováky před Maďary, když byli součástí společného státu?

Vídeň byla Slovákům oporou do rakousko-uherského vyrovnání, kdy se ten stát prakticky rozdělil na dva celky, které se vydaly vlastní cestou. Slováci se často spojovali s Rakušany proti Maďarům, byť je Vídeň používala především jako pěšáky na šachovnici. Po roce 1867 se to zkomplikovalo, protože Rakousko dalo od Uher ruce pryč.

Praha na vině

Vraťme se teď k vyhlášení nezávislosti a boji o slovenskou duši. Působila na Slovensku vedle maďarské a polské také česká, případně československá propaganda?

Ano. Operovala s tím, že Češi a Slováci jsou jeden národ, mají společný jazyk a v mnohém společnou minulost. Češi v tomto smyslu měli Slováky osvobodit zpod maďarského jařma.

Jak to vypadalo v praxi?

Hrálo se loutkové divadlo, kde ukazovali dobrého Čecha a zlého Maďara a státní symboly, v nichž ten modrý proužek na vlajce je Slovensko. Slibovalo se zde, že se objeví slovenští politici, že vzniknou politické strany, že bude ústava, která bude zohledňovat potřeby Slovenska. S lidmi to nicméně bylo komplikované. Světová válka trvala pět let, ekonomická a sociální situace byla katastrofální. Do toho přichází nový stát, který se buduje na zelené louce a který navíc udělá měnovou reformu, aby se oddělil od kolabujícího Rakouska-Uherska. Což se sice povedlo, ale reforma lidi poškodila, vzala jim peníze. Do toho nebyla práce, fabriky krachovaly, protože přišly o odbytiště v Uhersku, neuměly se prosadit v konkurenci s českými podniky, které byly silnější a modernější. Stávalo se, že Maďaři někde vykoupili veškeré zboží, ale zaplatili svými bankovkami, které byly absolutně bezcenné, a spousta lidí přišla o všechno. A za tyto problémy Slováci vinili Prahu, ne Budapešť nebo Vídeň.

Tím lze vysvětlit i fakt, že už krátce po vzniku Československa získaly na Slovensku obrovský prostor strany, které operovaly s protičeskou rétorikou. Politici tvrdili, že chtějí autonomii, že si tu udělají sami pořádek a nepotřebují k tomu Čechy. Tyto strany se velmi rychle staly nejsilnějšími na Slovensku, třeba Hlinkova slovenská ľudová strana.

Na Slovensku československou myšlenku mezi jinými vysvětlovali a obhajovali legionáři. S jakým úspěchem?

Legionáři tady jednak ještě v roce 1919 bojovali proti Maďarům během dobývání Slovenska. Nicméně tyhle dobrovolnické československé jednotky, které byly víc české než slovenské, nebyly u lidí příliš oblíbené. Legionáři neměli co jíst, a tak si brali, co potřebovali. Na kostely věšeli vlajky s kalichem a v zimě se v kostelech ubytovali s koňmi.

Problém s novým státem měly evidentně i elity, které za jeho vznik bojovaly. Z memoárů slovenských exilových politiků často probleskuje frustrace a nespokojenost s přehlíživým postojem Čechů. Někdy to byly zdánlivé drobnosti, ale symboly jsou silné. Dlouho trvalo, než se legiím začalo říkat československé, list vydávaný v Paříži se jmenoval La Nation tchèque, prý aby se to lépe vyslovovalo…

…Masaryk píše Independent Bohemia, i když už je řeč o Československu. Slovenské elity to vnímaly velmi citlivě a neměly pocit, že Československo je jejich stát. Takže zatímco Češi si pojem „československý“ okamžitě spojili s českým, na Slovensku se v tom „československém“ lidé hledali. Častokrát to vnímali jako české, nikoli československé. Mluvilo se o československém národě, československé společnosti, ale co to bylo? Československá společnost nefungovala a národ rovněž ne. Ty společnosti byly absolutně odlišné a navzájem se neznaly. Tohle byla katastrofa, kterou podle mě ti politici nezvládli a častokrát si to ani neuvědomovali.

Neuvědomovali si to, nebo to záměrně přehlíželi v zájmu vyššího cíle?

Podle mě to první. Masaryk samozřejmě slovenské reálie velmi dobře znal, ale například Antonín Švehla na Slovensku nikdy nebyl. Takže tušíte, že to byl trošku problém.

Švehla ale prý měl radost z připojení Slovenska, protože si jako agrárník myslel, že tam jeho strana získá hlasy…

Jenže si neuvědomil, že lidé nebudou volit stavovsky, ale konfesionálně a etnicky. Když Slováci dostali půdu v rámci reformy, tak agrárníci pochopitelně nějaké body získávali, ale i v agrární straně bylo česko-slovenské pnutí. Bylo to pochopitelné, každý měl jiné priority. Ten stát se musel nejdřív etablovat mezinárodně, politicky a ekonomicky. Potom mohl řešit i tyto věci.

Došlo na ně nakonec?

Ano i ne. Československý stát poskytl Slovákům úžasné možnosti. Třeba v oblasti školství, kde se vybudovala struktura od nejnižších stupňů až po univerzity. O tom v Uhersku nemohli ani snít. ČSR také dala Slovákům poprvé hranice – Slovensko bylo do té doby vágní pojem. Neznamenalo to nic.

Zatímco české země měly své staré historické hranice…

Ano. Tady byla historická hranice severní, čili mezi Polskem a Uherskem a Haličí a Uherskem. Pak byla jasná hranice moravsko-slovenská, ale ta nebyla důležitá v rámci nového státu. Na jihu a východě byly hranice umělé. Pokud bychom šli po etnické hranici, tak by Slovensko přišlo o část území na jihu, což se nestalo díky Benešově snaze na pařížské mírové konferenci, kdy chtěl pro stát maximum území. Po vzniku státu zažilo Slovensko také obrovský rozmach kultury – intenzivně se četlo a překládalo. Domácí kulturní tradice se poprvé mohly konfrontovat s těmi zahraničními a hledat rovněž nějakou symbiózu. Slovensko se poprvé otevřelo Evropě a světu.

Přišla sem politická kultura, diskuse a zápasy, to tady předtím neexistovalo. Republika dala všeobecné volební právo všem mužům a ženám – i když proti tomu protestoval třeba spoluzakladatel státu Milan Rastislav Štefánik a navrhoval, aby se počkalo třeba deset let. Naštěstí to neprošlo a ženy i ti muži, kteří do té doby z devadesáti procent volební právo neměli, se dokázali rychle zorientovat a chodili k volbám. Dvacet meziválečných let slovenského člověka významně posunulo. Podle mě z této zkušenosti, z tohoto demokratického, byť historicky krátkého období Slováci těží dodnes. Proto v roce 1946 nevolili komunisty, i když oni si Slováky nakonec koupili. A proto jsme se na konci devadesátých let zbavili Vladimíra Mečiara tak elegantním způsobem. Slovenský příběh poslední stovky let je cestou z úplného dna na začátku 20. století do evropských struktur a k ekonomické prosperitě.

Ztracená loajalita

Začali si Slováci po počáteční averzi vůči novému státu uvědomovat, že tyto změny jim přineslo Československo?

Postupně ano a jde o další velký výkon tohoto nepravděpodobného státu. Samozřejmě to byl proces, který trval pár let, ale prosperita, která přišla ve druhé polovině dvacátých let, mnohé lidi přesvědčila o tom, že Československo je trvalou hodnotou. Ze škol vycházeli první maturanti, z univerzit první absolventi, do úřadů se začali dostávat Slováci. Samozřejmě, že stále tady bylo víc Čechů, třeba v armádě a mezi podnikateli, ale slovenský element už byl viditelný. Ten proces byl strašně rychlý a myslím, že si to často neuvědomovali ani lidé v Praze. Národní vědomí se zrodilo rychle. Lidé, kteří měli ještě v roce 1918 nebo 1920 problémy s vlastní identitou, už na konci dvacátých let byli přesvědčenými Slováky.

Takže Československo ze Slováků udělalo Slováky?

Můžeme říct, že se díky němu upevnila slovenská identita. My historici říkáme, že právě v podmínkách Československa se zformoval moderní národ. Následkem čehož třeba o dvacet let později, když se mobilizovalo, Slováci – a Maďaři – nastoupili do zbraně, protože stát byl už i jejich a chtěli za něj bojovat. A proto během druhé světové války nebyl problém ve slovenském odboji říci, že cílem je obnovení Československé republiky.

Na straně druhé ale Slováci od nového státu nikdy nedostali, co jim bylo slíbeno během první světové války. Například vlastní parlament. I když je třeba vnímat dobovou logiku toho rozhodnutí – kdyby autonomii dostali Slováci, tak by ji chtěli sudetští Němci, a ti by se odtrhli.

Ano, svým způsobem byli Slováci zajatci německé otázky, protože když Slovákům dáte autonomii, musíte ji dát i Němcům. Ale Slováci na autonomii nebyli ve dvacátých letech připraveni.

A chtěli ji?

Ano, zvlášť některé strany, třeba Slovenská národná strana a Hlinkova slovenská ľudová strana. Pittsburská dohoda, se kterou se operovalo, slibovala Slovákům vlastní sněm, soudy a školy, což nebylo splněno, s výjimkou škol. Ale objektivně to nešlo, neumím si představit, jak by se to zrealizovalo. Ve třicátých letech už autonomie možná byla, ale třicátá léta byla velmi komplikovaná vzhledem k nástupu Hitlera. I když vláda v Praze už viděla, že je potřeba něco dělat a nebyla náhoda, že se premiérem v roce 1935 stal slovenský politik Milan Hodža. Jeho úkolem bylo republiku přetransformovat z národního na národnostní stát, ve hře byl zejména pokus o kompromis se Slováky, Němci a Maďary. Jenže Hodža narazil na to, že sudetští Němci už měli pokyn z Berlína všechny návrhy odmítat.

Lze to vnímat tak, že v dobové konstelaci bylo na tyhle úkoly prostě již pozdě?

Pozdě nebylo. Němcům jednoduše nevyhovovalo, aby sudetští Němci dostali autonomii. Hitler chtěl konfrontaci, nešlo mu o dohodu. Slovenská autonomie přišla šest dní po Mnichovu, ale neměla s demokracií už mnoho společného. Velmi rychle se dospělo k vládě jedné strany, čímž se naplnily snahy radikálů v rámci Hlinkovy ľudové strany, kteří volali to svoje: jeden stát, jeden národ, jeden vůdce. To směřování bylo jasné. Postupně byly zakázány některé strany, třeba levicové, a ty pravicové byly v absolutní defenzivě a splývaly s Hlinkovou ľudovou stranou.

Lidé, kteří měli ještě v roce 1918 nebo 1920 problémy s vlastní identitou, už jsou na konci dvacátých let přesvědčenými Slováky.

Tweetni to

Historik Igor Lukeš v této souvislosti upozorňuje na anticipační poslušnost Čechů, s níž vyhazovali Židy z profesních komor ještě před příchodem nacistů. Bylo to na Slovensku podobné?

Ano. Když se na vídeňské arbitráži rozhodlo, že je potřeba vyprázdnit území, které potom obsadili Maďaři, tak vznikl pás, který nepatřil nikomu. A oni do toho pásu nahnali Židy, čili tam kdesi to všechno začínalo. S tímhle neměli němečtí nacisté nic společného.

V jakém postavení byli v Československu Maďaři?

Masaryk byl proti tomu, aby se Maďaři stali součástí nového státu v takovémto množství, protože si uvědomoval nebezpečí, které z toho plyne. A tvrdil, že o Žitný ostrov, území mezi Malým Dunajem a Velkým Dunajem a vysloveně maďarské území, nemá mít Československo zájem. Beneš to prosadil proti Masarykově vůli.

Co chtěla slovenská reprezentace?

Na jedné straně měli strach z Maďarů v novém státě, ale na straně druhé chtěli mít co největší hranice. To nešlo naráz splnit. Nakonec Maďarů v zemi zůstalo kolem půl milionu a byli vysloveně protičeskoslovensky naladěni, protože se přes noc stali z dominantního národa menšinou a žádná menšina není spokojená. Československo jim dalo školy, spolky, menšinová práva, dalo jim dokonce půdu, ale Maďaři logicky představovali živnou půdu pro maďarskou propagandu. Až po vídeňské arbitráži, když se znovu ocitli v Maďarsku, si uvědomili, co pro ně Československo udělalo. O půdu, kterou dostali v rámci pozemkové reformy poté, co ji Československo vzalo maďarským statkářům a šlechtě, zase přišli. Ztratili volební právo, nic nefungovalo, protože Maďarsko mělo o mnoho větší ekonomické a sociální problémy. Takže maďarský rolník najednou tesknil po Československu. Říkalo se: „Minden drága, vissza Prága.“ Všechno je drahé, zpátky k Praze.

Československo nebylo jen krásným příběhem. Po druhé světové válce přineslo i politické procesy, perzekuce a etnické čistky.

Tweetni to

Myslím si, že po skončení druhé světové války by se Maďaři stali jednou z opor nového státu, protože prošli touto zkušeností. Benešovy dekrety a princip kolektivní viny, která z každého Maďara udělala nepřítele státu, byly katastrofou, která znovu tuhle cennou menšinu naladila protistátně a protičeskoslovensky. Rozdíl proti Němcům byl v tom, že Maďaři tady zůstali. Dnes jsou nicméně slovenští Maďaři v plné míře etablovaní, a to i díky té československé zkušenosti. A mimochodem nesouhlasili s rozpadem Československa.

Hlava a srdce

Která z idejí, na kterých bylo Československo vybudováno, v dnešním Slovensku rezonuje a nadále přežívá i po rozpadu společného státu?

To je složitá otázka. Masaryk tvrdil, že každý stát musí mít nějakou ideu a Československo tu ideu mělo. Byla to ta idea humanity a demokracie.

Jenže zároveň řekl, že humanita je program český. Český, nikoli československý.

Ano, ale Československo nebylo jen krásným příběhem. Po druhé světové válce přineslo i politické procesy, perzekuce a etnické čistky. Tisíce politických vězňů, stovky popravených a to nebyl stát, za tím byli konkrétní lidé. Takže i toto patří k dějinám Československa. Nicméně já vždy říkám, že Československo spojilo dvě úplně odlišné společnosti, které se navzájem neznaly. Ty společnosti se postupně k sobě přibližovaly. Když k sobě měly na začátku devadesátých let minulého století nejblíže – ekonomicky i kulturně –, tak místo toho, aby došlo ke splynutí a vznikla československá společnost, se ten stát rozpadl.

Opravdu si myslíte, že tehdy vše směřovalo k tomu, co prezentovali světu otcové zakladatelé: Tedy k jednomu národu o dvou větvích?

Myslím si, že ne. Ale měli jsme k sobě velmi blízko a neuměli jsme si představit, že by se ten stát měl rozpadnout. Ale když se vrátím k otázce po odkazu, tak je namístě se ptát, zda má nějakou ideu současné Česko? A jakou ideu má dnešní Slovenská republika? Na čem je postavená?

Za Československo mnozí lidé položili za druhé světové války život. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem ochoten za současný stát položit život, a když si představím, co ten stát ve mně všechno evokuje, nevím, jestli bych řekl ano. Vztah ke společnému státu byl ovšem rovněž ambivalentní. Česko si lidé do značné míry ztotožnili s Československem ve smyslu – ano, ta země se zmenšila, ale je stále naše. Na Slovensku je situace jiná. Republika vznikla jako stát v podstatě na zelené louce, bez jakýchkoli tradic, bez legitimity a ona si tyto tradice a tuto legitimitu musela uměle vytvořit. Takže tady se v rámci vytváření vlastních mýtů a vlastních dějin vymezujeme vůči Československé republice, stejně jako se Československo negativně vymezovalo vůči monarchii. Kdybychom společný stát vnímali pozitivně, proč jsme se potom separovali?

Je teď v roce stého výročí vzniku Československa tohle vymezování opravdu slyšet?

Ono je to všechno trošku komplikované. To, o čem mluvím, je hlavní trend, který by chtěli politici natlačit do našich hlav. Proto máme trochu problém se státním svátkem 28. října, proto máme problém se hlásit k tomuto státu. To je jedna linie. Ale zároveň mnozí lidé v Československu žili, strávili tam většinu produktivního života, takže vědí, že v tom státě nebylo všechno zlé. Naopak to bylo v mnohém lepší než v současnosti.

Řekl byste tedy, že fakt, že tyto dva národy mají k sobě pořád v určitém smyslu velmi blízko a mají velmi dobré vztahy, je jedním z pozitivních dědictví společného státu?

Určitě. I tady je ale rozdíl. Češi si Československo nesou v srdci, protože to byl jejich stát a dnešní Česká republika je nástupcem tohoto státu. Slováci si ten bývalý stát nesou více v hlavě, protože z něj dodnes profitují. Všechno, co dělají, i to, jak se chovají, je dědictvím společného státu.

Roman Holec
Roman Holec • Autor: Matěj Stránský

ROMAN HOLEC (58)

je slovenský historik. Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Bratislavě, obor slovenština a dějepis, na fakultě dnes také vyučuje. Vědecké práci se věnuje také v Historickém ústavu Slovenské akademie věd.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1530
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte