„Čtyřicet tři a půl vteřiny, čtyřicet tři a půl vteřiny,“ opakoval dokola omámeným hlasem Terry Jones. Reportér britského listu The Daily Telegraph mu právě sdělil, za jak dlouho se vyprodalo comebackové vystoupení komediální skupiny Monty Python ohlášené na červenec 2014 do londýnské O2 Areny. A k původně plánované jednorázové show v takřka patnáctitisícové hale tak ihned přibylo devět repríz.
„Tohle předčilo všechna moje očekávání. Netušil jsem, že jsme tak slavní,“ přiznal nevěřícně jednasedmdesátiletý Jones. Do té doby s příznačnou nadsázkou tvrdil, že hlavní motivací k obnovení Monty Python bylo splacení hypotéky na jeho luxusní vilu poblíž londýnského parku Hampstead Heath a také prodražující se alimenty Johna Cleese.
Ke skromnosti přitom nebyl důvod. Monty Python znamenají pro zábavu posledních padesáti let totéž, co The Beatles pro populární hudbu. Předznamenali novou podobu humoru, z níž dodnes vycházejí provokativní baviči na celém světě. Ne že by přímo opisovali, na to je poetika Monty Python příliš surrealistická a vymykající se všem klišé. Ovšem pokud jde o razanci, s níž si střílí z autorit, dluží jim všichni – od Sachy Barona Cohena alias Borata přes Rickyho Gervaise v seriálu Kancl po spřízněně laděnou Českou sodu.
Podobně jako hvězdná liverpoolská čtveřice i Monty Python patřili ke šťastné generaci šedesátých let, která vyhmátla vzrušivost kontrakultury let padesátých a na jejím základě stvořila svůj vlastní…
Tento článek je v plném znění dostupný členům klubu Respektu.
Odemkněte si všech 17 článků vydání zakoupením předplatného s členstvím v Klubu Respektu. Pokud jste již člen/ka, přihlaste se. Jestliže máte aktivní předplatné bez členství v klubu, napište nám žádost o rozšíření předplatného (+50 Kč měsíčně) na [email protected].
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
