Modrošedé, chytré oči, mírně prošedivělé třídenní strniště a blond vlasy, které si občas ostříhá dohola, ale právě teď si je nechal trochu narůst. Tvář, jejíž rysy sice nejsou klasicky krásné a prozrazují, že tomuhle chlápkovi už není třicet a dost toho zažil, je zároveň zvláštně přitažlivá. Nedá moc práce si představit, proč mu ženy podléhají. Tmavé džíny, černé triko, sluneční brýle Ray Ban a nakřáplý hlas a k němu vážný výraz. Tohle musí být Harry Hole!
Jenže tomuto modrookému blondýnovi chybí do sto devadesáti pěti centimetrů slavného detektiva pořádný kus a jako vášnivý horolezec se při chůzi neohrabaně neklátí jako nesportovec a alkoholik Hole. Chybí taky nos zarudlý příliš těsným přátelstvím s Jimem Beamem a namísto černých martensek, v nichž Harry obvykle honí masové vrahy, tu zpod stolu vyčuhují dandyovské oxfordky v koňakově hnědé. A zatímco Harryho auru pořádného chlapáka dokreslují chybějící prsty a jizvy nasbírané v boji se zločinci, náš horolezec si zranění – jako nedávno naražené zápěstí a rameno – pořizuje na lezecké stěně.
Před sebou totiž nemáme literární postavu, ale jejího stvořitele. Jo Nesbø se právě usadil na místě, kde pod jeho rukama Harry už třináct let ožívá – u stolu v rohu malinké kavárny na ulici Valkyriegata poblíž Frognerského parku v centru Osla. Přestože má doma nedaleko odtud obrovský psací stůl u okna s výhledem na Oslo, dává Nesbø přednost živému ruchu kavárny. Zatímco Harryho literární existence se blíží ke konci, Nes-
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
