Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory, Společnost

Jan Bubeník: Představujete si různé věci

S bývalým studentským vůdcem o fragmentovaných kubánských disidentech a nejistotě z nepoznaného

Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský

Na počátku roku 2001 odcestoval Jan Bubeník s poslancem Ivanem Pilipem na Kubu, šlo o soukromou cestu na turistické vízum. Na „ostrově svobody“ se sešli se dvěma disidenty. Kubánské úřady je následně zatkli a uvěznili; byli označeni za agenty USA a za podvratnou činnost a porušení tzv. pobytového režimu jim hrozilo až dvanáct let za mřížemi. Díky diplomatickému úsilí byli po jednadvaceti dnech věznění propuštěni. Rozhovor vznikl krátce po jejich návratu do vlasti. 

Počítal jste při své cestě s možností, že budete zatčen?

Pro mě to byla první cesta na Kubu, takže jsem musel spoléhat na informace lidí z americké nevládní organizace Freedom House nebo od Ivana Pilipa. Věděl jsem, že občas lidi zatknou, většinou je nechají dva tři dny v imigračním vězení a potom je vyhostí. Ale najisto jsem se zatčením nepočítal.

Kdy vám došlo, že nejde o běžné zatčení a vyhoštění?

Ve chvíli, kdy nás převezli do politické věznice Villa Marista, kde na nás vyšetřovatelé začali křičet: papež, španělský král nebo EU si můžou říkat, co chtějí, ale Kuba je čtyřicet let ve studené válce s celým světem a o vás nikdo ani neví, kde jste. Proto s vámi budeme dělat, co uznáme za vhodné. To jsou momenty, kdy si uvědomíte, co to je totalitní moc. Tady vládne jeden člověk, nedělej si žádné iluze, říkali mi spoluvězni. Když si uvědomíte, že ten člověk je ve stařeckém věku a začíná být trochu vrtošivý, představujete si různé věci.

Běžná sedimentace

Čím jste podle vyšetřovatelů ohrozili kubánský režim? Vezli jste přece jen disidentům léky, tužky a počítač. 

Říkali, že to je organizovaná kampaň: jezdí tam lidé z celého světa a jsou placeni CIA. Všechno je to organizovaná válka proti Kubě. Nechte nás být, říkali, my k vám také nejezdíme dělat nepříjemnosti. Opozice na Kubě není, u nás chodí devadesát devět procent občanů k volbám. Takových „politických cvičení mužstva“ jsme měli hodně.

Jak se k vám chovali?

Byl tam vždycky psychický nátlak. Po osmi dnech jsem přiznal, co věděli: že jsme na Kubě byli s Freedom House. Pořád na mě ale křičeli, jak jsme se domlouvali, jak jsme konspirovali, aby příště věděli, jak sledovat podobné typy. Říkal jsem – o ničem jsem se nedomlouval, nejsem špion, přijel jsem si popovídat s disidenty.

Nátlak končil výhrůžkami, nezažil jste nic horšího?

Ne. Ale osm dní jsme netušili, jestli o nás někdo ví, a oni nám odmítali říct, z čeho nás obviňují. Neměli jsme možnost mluvit s právníkem, s konzulátem ani příbuznými, s nikým. A předložili nám obžalobu, která hrozila patnácti až dvaceti lety, nebo – smrtí. Ve vašem případě, říkali, je to minimálně dvacítka. Nepříjemný byl moment, když jsem měl těžký zánět dutin a horečku. Ráno mě vzbudili, naložili beze slova do antonu, po půl hodině šílený jízdy mě čapli nějací dva v uniformách, posadili do takového křesílka, objevila se starší snědá paní, vybalila z novin skleněnou ruskou stříkačku s jehlou na tisíc použití. Když jsem ji měl v ruce, říkal jsem si – teď je po mně. Byla to ale běžná sedimentace.

Takže jste se bál?

Nejhorší je nejistota z nepoznaného, z toho, co nevíte. Nepraští vás, když uděláte krok někam vedle? Bál jsem se hlavně toho, co bude. Když mě dali na celu dvakrát tři metry a viděl jsem tam ty opravdu obrovité spoluvězně a díru do země jako záchod…

Neumíte španělsky, jak jste se s nimi domlouval?

Člověk vždycky najde formu komunikace. Pro mě by bylo nejhorší, kdybych tam byl zavřený úplně sám. Nějaká slova jsem se naučil, oni uměli deset anglických. Hodně pomohla latina, umím pár slov italsky, jeden Kubánec měl dítě v Itálii, tak jsme to dávali nějak dohromady.

Za co byli zavření?

Jeden za pašování lidí do Ameriky. Druhý si odseděl přes dva roky, dostal vycházku a pokoušel se dostat na Floridu. Spal jsem na posteli, kde byl přede mnou britský soukromý detektiv, který na Kubě vyšetřoval nevěru a fotografoval. Seděl tu pět šest týdnů pro podezření ze špionáže. Potom jsem byl na posteli teroristy ze Salvadoru, který dal bomby do několika hotelů a teď čeká na vykonání rozsudku smrti. Další vězeň byl podplukovník námořnictva, který prý při přednášce na univerzitě vyzradil nějaká státní ekonomická tajemství. Seděl tam i devatenáctiletý kluk.

Za co?

Jako voják základní služby střežil jednu jihoamerickou ambasádu. Přišel za ním jeho šéf a přinesl mu kus sýra. Když ho snědl, řekl mu, že sýr je od velvyslance z lednice a že nesmí nic prozradit, jinak ho zavřou. Sám tam ukradl dvě lampičky. Nakonec se na to přišlo a ten kluk měl sedět natvrdo za to, že nespolupracoval s policií. Bylo mi ho strašně líto.

Uvažoval jste o tom, že budete také vy ve vězení několik let, jako o reálné možnosti?

Vypadalo to velice reálně. I lidé z Meziparlamentní unie potvrdili, že do poslední chvíle nebylo rozhodnuto, hlavně tamní svazáci chtěli mít exemplární případ.

Neříkal jste si, „kdybych to býval věděl, tak bych na Kubu nejezdil“?

Spíš si řeknete, jestli pomůžete věci, kvůli které jste na Kubu jel, když tam budete několik let zavřený.

Cítíte se jako hrdina?

Ale ne, vůbec ne. Je tolik lidí, kteří udělali a dělají daleko statečnější činy a byli v podstatně těžších situacích. My jsme navíc po osmi dnech věděli, že svět o nás ví, měli jsme tam rodinné příslušníky, v podstatě jsme byli prominenti. Dokonce jsme po pár dnech začali dostávat trošku lepší jídlo. Říkal jsem si, že si tak vytvářejí možnost, abychom o nich nemluvili špatně, až nás pustí. To vám dává určité světlo na konci tunelu.

Co nejdůležitějšího o sobě jste se tam dozvěděl?

Já měl něco jako katarzi den po návratu. Přečetl jsem si článek svého táty, který mě dojal, a když jsem pak seděl doma s kamarády, vyprávěl jsem jim, jak byl bratr Martin skvělý, když chodil za mnou do vězení, jak byl pohotový, když jsme se snažili komunikovat před překladatelem a vyšetřovatelem v jakémsi kódu. Napadlo mě, že měl asi v životě pár krizových momentů, které ho na takovou situaci připravily. Kamarádka Soňa mi na to řekla – to je nesmysl, byl tak silný, protože jste bratři. V tu chvíli jsem pochopil. Krizová situace vyvolá v lidech to nejlepší a nejhorší. Nastaví vám zrcadlo o vašem okolí a hlavně o vás: směruje vás to k základním otázkám, k tomu, co je pro vás v životě důležité. Zatímco jsme byli zavření, říkaly se tady o nás často věci, které byly naprosto mrzké a lidsky malé. Ale viděl jsem, že se to našich vůbec netklo, oni vědí nejlíp, kdo jsem. A že těm lidem odpouštějí. Velice moudře viděli, že to, co se dělo, byla pro mě jakási zkouška.

Podělit se o naději

Proč jste podepsali omluvný dopis?

To nebyl omluvný dopis. Hledala se cesta, jak nás propustit. Při jednání se tvrdě vyžadovala omluva státu. Všem jsem říkal – proboha, to by úplně popřelo, proč jsme tam jeli. Pak mě inspiroval Pithartův dopis – možná by pomohlo, kdybychom Castrovi napsali, proč jsme přijeli a jak jsme to vnímali.

Co se stalo se dvěma disidenty, se kterými jste mluvili?

Přivedli je druhý den po setkání na stanici, kde byla konfrontace. Říkali jsme, že byla tma a že nevíme. Myslím, že oni, nebo někdo z jejich blízkých zavolal anonymně na ambasádu a řekl, že jsme byli zadrženi. Ambasáda to věděla dřív než vrchní kubánské orgány.

Co je s nimi dnes?

Nevím.

S čím se kubánští disidenti musí potýkat v běžném životě?

Neumíte si představit, jak je tam propracovaný systém sledování a občanského policajtování. Uliční výbory fungují dokonale, jsou opravdu na každém bloku ulice. Být na Kubě disidentem je hodně rizikové. Jsou strašlivě fragmentovaní, často jde o skupiny dvou tří lidí. Kdyby byly větší, může je někdo udat, nebo infiltrovat. Technické podmínky mají neuvěřitelné: žádná veřejná doprava, žádné kopírky, faxy, pro přípojku na internet musíte mít povolení a registraci, aby vás mohli kontrolovat. A za nepovolené používání internetu jsou vysoké tresty. Navíc když máte plat pět dolarů…

Jak byla pro disidenty významná materiální pomoc, kterou jste jim chtěli předat?

Materiální pomoc je až na posledním místě. Nejdůležitější je morální podpora, vědět, že se na ně svět nevykašlal a že nejsou sami. Oni jsou v podstatě také ve vězení. Říkají si, jestli o ně svět vůbec stojí, jestli o nich někdo ví. Když s nimi můžete probrat hezčí věci, můžete jim dát i naději.

Jaké hezčí věci?

Jak uspořádat rozumný přechod k demokracii, kdyby Castro natáhl bačkory, jaká jsou úskalí případné nové a rodící se demokracie. Přechod z režimu, který tam vládne v tuto chvíli stejně dlouho jako komunisté u nás.

Disidenti obvykle nechystají revoluce, ale snaží se ubránit nějaké hodnoty. Jaké mají na Kubě?

Svoboda tisku, svoboda sdružovat se – věci, o kterých jsme četli 20. listopadu 1989 u nás a také jsme přitom dojetím polykali.

Kubánští disidenti vyčítají východní Evropě, že na ně zapomněla a přitom má s komunismem stejné zkušenosti. Mají pravdu?

Do velké míry ano. Považuji za štěstí a souhru okolností, že my tyto svobody máme a oni ne. Když má člověk dostatek lásky nebo demokracie, měl by se dělit s těmi, kteří je nemají. Už si můžeme dovolit být velkorysí. Proč bychom se nepodělili alespoň o tu naději?

RESPEKT 7/2001

*1968
Vystudoval medicínu na UK v Praze. Studia přerušil v listopadu 1989, kdy se stal členem centrálního výboru stávkujících studentů. Koncem roku 1989 byl dosazen do Federálního shromáždění a v červnu 1990 zvolen do České národní rady. Po půl roce na poslaneckou funkci rezignoval a šest let studoval ekonomii na Coloradské univerzitě. V době studií školil demokratické politiky v Bulharsku, Jihoafrické republice a Zimbabwe. Poté šéfoval pražské pobočce firmy Korn/Ferry International, která vyhledává špičkové manažery pro světové podniky, později založil vlastní firmu Bubeník Partners, jež se věnuje poradenství.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu Speciál II/2015 pod titulkem Jan Bubeník: Představujete si různé věci