Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Respekt k právu, Společnost

Přináším pohled postkomunistického cynika, který veřejné moci úplně nevěří

S generálním advokátem Soudního dvora EU Michalem Bobkem o síle malých zemí i salámové metodě ničení nezávislosti justice

Generální advokát Soudního dvora Evropské unie Michal Bobek (vlevo) • Autor: ČTK
Generální advokát Soudního dvora Evropské unie Michal Bobek (vlevo) • Autor: ČTK

Na otázku, co vlastně dělá na Soudním dvoře Evropské unie, český právník Michal Bobek odpoví stručně, že píše stanoviska. Na první pohled nudně znějící činnost se ale může po chvíli strávené s prvním českým generálním advokátem v historii ukázat jako chybné vyhodnocení. Co tedy dělá člověk, jenž sám sebe označuje za “středoevropského postkomunistického cynika, který veřejné moci podvědomě úplně nevěří” a říká, že soudce má být “zdravý šťoura, nikoliv mechanický kývač”?

Co vaše pozice generálního advokáta Soudního dvora EU obnáší?

K vybraným případům, které se dostanou před Soudní dvůr EU, píši stanoviska, v nichž navrhuji dle mého názoru nejvhodnější způsob řešení dané věci. Práce generálního advokáta obecně se u nás obtížně vysvětluje - tato funkce přišla z francouzské právní tradice a náš právní systém nic takového nezná.

Takže se jedná o nezávazná stanoviska?

Ano, stanovisko je založené čistě na síle přesvědčivosti. Ale na druhou stranu má v praxi významnou faktickou váhu: je výchozím bodem rozhodování senátu. Ať je v konečné fázi senát stejného, či odlišného názoru, stanovisko je strukturovaný základ jeho vlastního přemítání o celé věci. A i vlaky mají tendenci jezdit tam, kde už jsou koleje.

Co pro Česko znamená, že má generálního advokáta?

Přímo nic. Všichni členové Soudního dvora, jak generální advokáti, tak soudci, jsou nezávislí. V tomto ohledu neexistuje jakékoliv propojení se státem, odkud pocházíme. Ale samozřejmě při rozhodování i psaní stanovisek hraje roli kulturní zázemí nebo typ myšlení. Není to pochopitelně primární vliv ve smyslu, že dostanete od někoho z Česka instrukce pro konkrétní věc, ale je zde vliv sekundární či terciální. Ten je dán kulturním a profesním prostředím, socializací a z toho přejatými vzorci myšlení. To vše se potom promítá do vašeho přístupu a uvažování.

Takže benefitem pro Českou republiku může být, že vaše působení na Soudním dvoře EU přináší do rozhodování jakýsi pohled či způsob myšlení středoevropského právníka?

Snad – řekněme - středoevropského postkomunistického cynika, který veřejné moci podvědomě úplně nevěří. Myslí si, že úlohou soudu je ji spíše prověřovat, než jí věřit, respektive je jeho povinností klást otázky, a to i ty nepříjemné. Jeho startovní pozicí není kupříkladu věřit všemu, co říká Evropské komise, jenom proto, že je to Evropská komise. Takže mám podezření, že třeba z mé strany zazní především ve věcech, které by vnitrostátně spadaly do oblasti správního soudnictví, častěji otázka typu “je výborné, že říkáte, že jste to udělali, ale mohli byste mi prosím ukázat, kde a jak jste to vážně provedli?”.

Sídlo Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku • Autor: Soudní dvůr EU
Sídlo Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku • Autor: Soudní dvůr EU

Napadne vás konkrétní oblast či případ, kdy vidíte rozdíl v přemýšlení mezi střední či východní Evropou a její západní částí?

V nedávné době jsem si tento fenomén silněji uvědomil kupříkladu ve věci Belgie proti Komisi (C-16/16 P). Věc se týkala možnosti soudního přezkumu doporučení Komise a v obecné rovině různých typů vodítek, instrukcí, oběžníků a dalších kvazi-pramenů práva. Dnes se pro ně vžil souhrnný název soft law, tedy cosi jako měkké právo. V poslední době se s podobnými dokumenty roztrhl pytel, a to jak na evropské úrovni, tak v mnoha členských státech. A právní otázka zněla: Může Belgie, tedy jeden z členských států, žalovat neplatnost doporučení Komise před Soudním dvorem? Je to možné konkrétně v případě, kdy se ono doporučení týká ochrany spotřebitelů a hráčů služeb hazardních her online a prevence hraní hazardních her online nezletilými osobami, přičemž podle mého skromného názoru jeho obsah a struktura odpovídají směrnici?

A co jste si na tom uvědomil?

Právě v následných debatách o této věci jsem si v kontrastu především se soudci ze severu Evropy sebekriticky uvědomil, že mé startovní vnímání celé problematiky je jiné než jejich. Zatímco já mám podvědomou obavu z pokoutní legislativy vydávané orgánem mimo jakékoliv řádné procesy, navíc orgánem, který k tomu není oprávněn, a z obcházení zákonodárného procesu, a podle toho začnu celý spis a problém vnímat, kolega ze severu vychází z toho, že to vláda myslí vždy dobře a že je přece výborné, když té právní praxi pomůže - a nenásilnou, měkkou formou stanoví pravidla pro oblast, která to jistě potřebuje. Podobné podprahové rozdíly v kulturním zázemí a zkušenostech se pochopitelně výrazně promítají do vnímání jednotlivých právních problémů, které ve věci vyvstávají.

Říkáte, že váš způsob přemýšlení má určité výhody, možná vás napadne jít do větších detailů. Ale nesvazuje vás zároveň?

Nemyslím si. Tedy doufám, že ne. Ale při hodnocení sebe samého, navíc psychologickém, budu pochopitelně vždy podjatý. V pozadí vaší otázky se ale skrývá ta skutečně důležitá otázka: sebedefinice, sebevnímání soudce. Co má soudce vlastně dělat? V mém pojetí je (správní) soudce takový zdravý šťoura, nikoliv mechanický kývač. Pokud se už věc dostane k soudu a je to s ohledem na otázky ve věci položené zapotřebí, soudce se nesmí bát do věci říznou a otevřít ji věcně; padni komu padni. Těžko mohu vycházet z toho, že když jsou na jedné straně sporu orgány veřejné moci (ať už evropské, či vnitrostátní), jsou už z podstaty hodné, milé a musí mít vždy pravdu, neboť to určitě myslí dobře. Zdůrazňuji nicméně ten přívlastek „zdravý“ (šťoura). Úlohou soudce není společenské konflikty vyrábět, ale urovnávat. Takže vždy bude záležet na konkrétní věci a otázkách, které nastoluje. Soudce nemá problémy ani vyrábět, ale ani od nich utíkat (či je spíše formalisticky zametat pod koberec).

Překvapilo vás ve funkci generálního advokáta zatím něco?

Stále. Můj cynismus nad schopností se divit zatím nezvítězil.

A co například?

Třeba jak je občas obtížné se dohodnout i na banálních věcech, když vám chybí kulturní a společenské předporozumění.

Jak to myslíte?

Pokud se nacházíte v kulturně a intelektuálně homogenní společnosti, máte nějaké předporozumění. A když potřebujete něco vyjednat, tak vám to trvá jedno kafe anebo dva telefonáty. Naproti tomu, když máte vysloveně heterogenní prostředí, a to nejenom jazykově, ale primárně kulturně a profesně, strávíte o poznání více času vyjednáváním vlastně všeho. A často i prkotin, které musíte předjednat, napsat na to šestnáct memorand, a pak svolat čtyři pracovní skupiny, než se někam doberete. V okamžiku, kdy vám toto  předporozumění chybí, padáte do procesu, protože nemůžete věci řešit neformálně. Neformálně nemyslím pokoutně, ale prostě běžnou, operativní domluvou mezi lidmi.

Michal Bobek • Autor: DAN MATERNA / MFDNES + LN / Prof
Michal Bobek • Autor: DAN MATERNA / MFDNES + LN / Prof

Není to ale pochopitelné, když je Evropská unie složená z mnoha států?

Určitě, máte pravdu. Na Soudním dvoře navíc nejsou jen rozdíly kulturní, ale také profesní. Ono to možná bude znít podivně, ale podstatná část členů Soudního dvora vlastně nejsou soudci. Jejich předchozí profesní pozadí je jiné. Když se bavíte s kolegou, který byl -  dejme tomu -  předtím profesně politik anebo vysoký státní úředník či diplomat, tak si uvědomíte odlišné vzorce myšlení a přístupu k právním problémům. Se soudcem z jiného členského státu budete mít třeba stejné reflexy, zatímco takový politik či diplomat, jehož primárním reflexem bude spíše vytváření politického kompromisu pro dosažení určité shody, bude pro vás velká neznámá.

Vzpomenete si na zajímavé případy, které vám prošly pod rukou - a kdy jste si říkal, že jste rád, že jste v Lucemburku?

To jsou spíše věci, kde se vám podaří, v ideálním případě potajmu, spáchat nějaké dobro.

Jak to myslíte?

Že máte niterní radost, že se vám podařilo třeba přesvědčit někoho o něčem, co podle vás dává smysl a na co měl předtím jiný názor. Samozřejmě, že se to nedá paušalizovat, protože ty scénáře kauz jsou různé. Máte třeba řadu věcí, kde jste si vcelku jistá, že by to mělo být takto, a Soudní dvůr souhlasí. Pak máte věci, kde je to pole neorané, kde jako čichací pes procházíte minovým polem a přemýšlíte, proč by tohle dávalo smysl a proč tohle by zase smysl nedávalo, a pak navrhnete nějaké možnosti. A intelektuální potěšení můžete mít rovněž v případech, kdy existuje už nějaká judikatura, která jde směrem, který vy nepovažujete za úplně nejrozumnější. A vy se přesto pokusíte přesvědčit Soudní dvůr, že by něco mělo se trošku změnit. To se občas povede a občas nepovede.

Jak se vyrovnáváte s tím, že není vyslyšeno vaše stanovisko? To asi pro právníka nemůže být lehký úkol.

Zas tak strašné to není. Odlišil bych dvě situace: nebýt následován a být ignorován. Ta první až tolik nevadí. Kauzy, které přicházejí před Soudní dvůr, nebývají jednoduché. Ve většině z nich lze zastávat různé právní názory. A všechny z nich jsou v rámci obhajitelného. Pokud v takovém případě Soudní dvůr zaujme jiné stanovisko, je to pochopitelné. Ta druhá situace možná mrzí o něco více: tedy kdy ve svém stanovisku jistou možnost identifikujete, a pak strávíte několik stran vysvětlováním, proč by taková možnost byla vážně, ale vážně špatný nápad. Nu a pak se v rozsudku dočtete v jednom odstavci odůvodnění, že právě tato možnost byla autoritativně vybrána, ale bohužel chybí jakékoliv odůvodnění. To vás pak může na moment přepadnout trochu pocit marnosti. Ale podobná situace mrzí ne tolik osobně jako spíš z pohledu instituce: takovým způsobem vytvořený právní názor nebývá příliš přesvědčivý.

Do jaké míry je rozhodování Soudního dvoru EU politika? A co vše při rozhodování soudců hraje roli?

Soudci, ani ti nadnárodní či mezinárodní, pochopitelně nežijí v naprosté izolaci. Jsou součástí společenství, komunity, mají určité názory, mluví s dalšími lidmi. Pak je to otázka jejich individuálního, kulturního a profesního nastavení, nakolik na sebe nechají tyto vlivy působit. V mém osobním případě mohu říct, že pokud máte „politikou“ na mysli názory, přání a preference zákonodárných orgánů, exekutivy a politických stran, ať už těch evropských, či vnitrostátních, tak ty mi jsou úplně jedno. Já je budu plně respektovat, až či pokud se podobné politické preference přetaví do závazné legislativy. Do té doby mě při výkladu - oné již přijaté a závazné - legislativy záměrně nezajímají. Osobně mě při soudním rozhodování zajímají jiné hodnoty: zdravý rozum, slušnost, soudržnost a funkčnost systému. A aniž bych chtěl být příliš nezdvořilý, podobné hodnoty v poslední době v politických debatách příliš odrazu nenalézají.

Generální advokátka Eleanor V. E. Sharpston • Autor: Geoff Pugh / Shutterstock Editor
Generální advokátka Eleanor V. E. Sharpston • Autor: Geoff Pugh / Shutterstock Editor

Soudní dvůr se v polovině května začal zabývat žalobou Česka, Polska, Maďarska kvůli odmítání podílet se na přerozdělování žadatelů o azyl podle stanovených kvót. Podle stanoviska generální advokátky Soudního dvora EU Česká republika, Polsko a Maďarsko porušily své povinnosti, když se do systému z roku 2015 odmítly zapojit. Na rozhodnutí Soudního dvora se čeká. Nemůžete mluvit přímo o případu, ale máte pocit, že Česko je považováno v evropských institucích za trouble makera?

V rámci Soudního dvora EU to jistě neplatí, za ostatní instituce mluvit nemohu. Všichni na soudě vědí, že jsou dvě úrovně diskuse. Máte tu odbornou, která se odehrává mezi právníky, a lidé vědí, co od nich čekat. Ať už to je Martin Smolek, Jiří Vláčil a další lidé z ministerstva zahraničních věcí, kteří zastupují Českou republiku a které vidíte v jednací síni opakovaně. Jejich podání a přednesy jsou vždy výborné, což není jen můj dojem, ale pochvalná vyjádření slýchám i od kolegů. A pak máte úroveň politickou, která sleduje své cíle a je vedena jinou logikou.

Takže se České republice daří po právní stránce vysvětlovat její přístup k migraci?

To bych si nedovolil hodnotit. Odkázal bych možná jenom v tomto ohledu na již citované stanovisko generální advokátky Eleanor Sharpston a tam zdůrazněnou myšlenku, že základním kamenem společné azylové politiky EU (a ostatně celého evropského projektu) je solidarita jejích členů. Sdílení a společné řešení problémů ale také znamená, že s ostatními členy je zapotřebí se bavit a o věcech jednat. Pokud se o věcech včas společně jedná, mnoho různých řešení je možných. Pokud ale někdo o věcech nejedná, ať již proto, že nechce, anebo to neumí, a když už je vše hotovo, zhrzeně doma křičí cosi o bruselském diktátu, mnoho sympatie od ostatních čekat nemůže. Přitom Evropská unie je naprosto unikátní v tom, jaké možnosti a hlas dává svým menším členům: státy typu Nizozemí, Dánska i takového Lucemburska mají na evropské scéně s ohledem na svoji velikost nepoměrně silný hlas. Protože dovedou vyjednávat. A pokud se přestaneme tvářit jako uražené, odstrčené oběti a začneme jednat jako rovnoprávní členové klubu, dokážeme to také.

Jak se díváte z Lucemburku na českou justici a její nezávislost? V posledních měsících se v Česku za nezávislost justice demonstrovalo.  Je obava lidí oprávněná?

Česká justice má určité problémy, které si s sebou vleče už dlouhou dobu, kupříkladu nevyřešení strukturální otázky výběru soudců, kariérního řádu, skládání soudů, uspořádání soudní soustavy. Od devadesátých let stále netušíme, kdo má být soudce a jak se jím má stát, jaké kvality má vlastně soudce mít, podle čeho má být vybírán. Z jednoho ministra vypadne spíše nesystémová vyhláška, další ministr to zruší, třetí ministr zavede nahodile jednu podmínku, další zase jinou. Ale obecně bych nebyl nikterak pesimistický, právě naopak. V každém stádu budete mít černou ovečku, která se nepovede. Ale to je běžné fungování každého stáda. Na druhou stranu, že by celé stádo bylo nakaženo, jsem si rozhodně nevšiml. Hlavně ohlédnutí do našeho bezprostředního sousedství nám ukazuje, jak je na tom česká justice vlastně dobře. Chápu nicméně, že pokud se veřejnost například dozví, že se kancléř prezidenta republiky Vratislav Mynář snažil scházet se soudci nejvyšších soudů a mluvit s nimi o živých případech spojených s hlavou státu, tak ji to pochopitelně znepokojí. Na druhou stranu je vidět, že justice podobné tlaky zatím ustála. A dnes si dá každý o to větší pozor, aby se něco podobného neopakovalo.

Jak jste se na chování kancléře Mynáře a prezidenta díval? Selhali konkrétní představitelé justice?

Chování obou zmiňovaných pánů mi nepřísluší jakkoliv veřejně hodnotit. Nesouhlasil bych ale s tvrzením, že selhali konkrétní dva představitelé justice, kteří se měli s panem kancléřem sejít. Nepodceňujme prosím formální rovinu funkce obou představitelů. Bazální slušnost se trochu bouří proti tomu, že když vás pozve vysoký státní úředník, neřkuli dokonce hlava státu, na schůzku, tak vaše první odpověď bude „trhni si nohou, nikam nejdu“. Nemluvě o nejrůznějších protokolárních či veřejných setkáních, na kterých nejste proto, že byste chtěl, ale z titulu funkce, kterou zastáváte. Něco naprosto jiného by pochopitelně bylo, kdyby justiční představitelé opakovaně vymetali nejrůznější podniky a kavárny při pochybných schůzkách s pochybnými lidmi. K ničemu podobnému ale nedošlo.

Jednání Soudního dvora Evropské unie • Autor: soudní
Jednání Soudního dvora Evropské unie • Autor: soudní

Takže je “slušnost“ se sejít?

Je přece rozumné a slušné poskytnout osobě, která se dostala do určité vysoké funkce, výhodu pochybnosti. Požádá-li taková osoba poprvé o rozhovor, sejdu se s ní. Tím respektuji úřad, nikoliv osobu, o které mohu mít jakýkoliv osobní názor. Pokud se v rámci onoho setkání daný představitel pokouší o něco, co považuji za nepřípustné, schůzku ukončím - a už se s ní nikdy nesejdu. Pokud budu muset na nějaké veřejné setkání, protože mi to povinnost a úřad ukládá, a daná osoba se ho bude rovněž účastnit, bude to vždy v přítomnosti jiných osob a nebudeme se bavit privátně. Ve zbytku je vše, jako ostatně mnoho jiného v soudcovské práci, o sebedisciplíně a osobní integritě. Často se trefně říká, že nejdůležitější předpoklad pro práci soudce je nebát se být sám. To platí tak trochu i zde: mnoho lidí vám bude říkat různé věci. Ale mezi nimi a vaším rozhodováním musí stát tlustá zeď.

V poslední době došlo a dochází k výrazným změnám v justici v Polsku a Maďarsku. Jaké výhody českého systému vidíte oproti tomu maďarskému nebo polskému?

Ano, ke změnám dochází, byť typově se v obou systémech odlišují. V Maďarsku začaly změny po roce 2010. Děje se tak však postupně, technokraticky a spíše jakousi salámovou metodou. Jde o postupné změny v procesech a uspořádání justice, jejichž cíl nemusí být často na první pohled do očí bijící. Je třeba proniknout do detailu a pochopit kontext a propojení často nenápadných změn. Naproti tomu změny v Polsku po roce 2015 nastoupily vlnově, velice razantně, jejich cíl a ideologie nejsou skrývány, ale vládní stranou hlasitě deklamovány. Výhodou českého systému je, že se nic takového neděje. Ale že by byl český systém v tomto ohledu stabilnější nebo jistější nebo že by něčemu takovému byl schopen odolat, kdyby něco takového přišlo, to se bohužel nedomnívám.

Proč myslíte?

V okamžiku, kdyby nastal frontální útok v rámci justice, jaké instituce by zaručily, že se něco stát nemůže? Takové záruky prostě nemáte nikde. Neexistuje nějaká božská částice nezávislosti, a když ji hodíte do systému, všechno vám pojistí a zaručí. Vždycky to stojí na lidech, jejich hodnotách a osobní statečnosti. A skrze lidi můžeme postupně vytvořit kulturu, která sváže další generaci. Vezměte si příklad doktorky Brožové, bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu. V roce 2006 rozhodně nebyl s ohledem na předsedy soudů a předsedkyni Nejvyššího soudu většinový názor, že ten, kdo jmenuje, neodvolává. Díky její osobní statečnosti a odvaze, se kterou ustála tento případ a řadu další politických podpásovek, to dnes většinový názor je, navíc v mezidobí vepsaný do zákona.

Takovou pojistkou není ani opěvovaný český Ústavní soud?

Ústavní soud? Podívejte se na Polsko, co se tam stalo s Ústavním tribunálem. Ten šel jako první. Podobně v Maďarsku. My máme možná Ústavní soud krapet idealizovaný, především díky hvězdnému a morálně silnému týmu, který do „prvního“ Ústavního soudu vyslal Václav Havel. Ale i tento příklad potvrzuje, že to vždy bylo o osobách, ne nutně institucích. A stejně jako určitý typ lidí může nějakou, hlavně novou instituci něčím pozitivním naplnit, tak ji může další garda velice rychle vyprázdnit. Bohužel. Paradoxně při převratech či změnách je vždy nejjednodušší ovládnout jednu centrální instituci. Pokud se vrátíme k polskému či maďarskému příkladu, tak žádný ze systémů neměl problém ovládnout ústavní soud. Těžší to je s řadou prvostupňových a odvolacích soudů, které mohou být - rozhodně po nějaký čas - nadále překvapivě nezávislé.

Může útok na nezávislost justice nebo její ohrožení poznat i běžný občan?

Určitě ano. Dnešní doba je unikátní v rychlosti a plnosti sdílení informací. Bohužel i dezinformací, ale to je trochu jiný problém. Když se podíváte na Polsko, lidé tam jistě tuší, že to, co vládní strana dělá v rámci justice, asi nebude úplně košer. Odlišnou otázkou je, kolika z těch lidí to skutečně vadí. Když vyhazovali z práce Małgorzatu Gersdorf, předsedkyni polského nejvyššího soudu, těch davů, které by protestovaly, bohužel zas tak mnoho nebylo. Chápu, že soudci coby profesní skupina asi nikdy úplně v oblibě nebudou. Většina soudců nemá charisma a vážnost soudce z toho či onoho amerického justičního seriálu ani rychlost a ráznost soudkyně Barbary – což je s ohledem na posledně zmiňovanou jedině dobře. Ale každý občan ve vyspělém systému nemusí mít rád soudce kvůli tomu, aby měl existenční zájem na nezávislých a nestranných soudech. V každém fungujícím systému je nezbytné mít nestranné rozhodčí, protože nikdo nikdy neví, kdy je bude potřebovat, ani netuší, v jakém dresu bude v budoucnu hrát.

Hodnotíte tedy pozitivně postoj spolku Milion chvilek, který říká, že svolá další demonstrace, pokud dojde k zásahům do justice?

Aniž bych chtěl či mohl jakkoliv hodnotit oprávněnost podobného tvrzení s ohledem na demonstrace minulé, je rozhodně pozitivní, že pozornost veřejnosti na justici směřuje a akcentuje se její nezávislost jako důležitý prvek pro fungování demokracie. To mě naplňuje mírným optimismem: že si někdo uvědomuje, že soudci nesoudí pro sebe, ale pro veřejnost.

Na brněnské konferenci o nezávislosti soudní moci konané koncem listopadu jste řekl, že polský i maďarský scénář by měl zajímat i nás - a že tyto problémy nelze přejít s argumentem, že se jedná o zasahování do vnitřních záležitostí státu.

Všechny tři státy jsou, zjednodušeně řečeno, členy stejného klubu s názvem Evropská unie. Vztahy v této Unii nejsou jenom vertikální či diagonální, tedy Brusel – členský stát, ale v rovině justiční, správní i politické spolupráce také silně horizontální. V rámci Unie existuje řada mechanismů vzájemného uznávání soudních či správních rozhodnutí mezi členskými státy. Všechny tyto mechanismy jsou založeny na předpokladu, že všichni členové klubu se chovají slušně a jejich správní a justiční mechanismy poskytují určité záruky. O tom je vzájemná důvěra a vzájemné uznávání. Tudíž situace v obou státech je pro nás důležitá nejenom sousedsky, ale i pohříchu prakticky: mohou české soudy či správní orgány nadále bez dalšího uznávat rozsudky pocházející z těchto států, vykonávat evropské zatýkací rozkazy z nich pocházející, vymáhat jejich rozhodnutí vůči českým rezidentům a občanům? Ostatně i Soudní dvůr se již řadě otázek tohoto typu v mezidobí věnuje.

Podle nejnovějších zpráv Polsko i Maďarsko Evropské komisi a jejím výtkám k nedodržování vlády práva ustoupilo. Varšava změnila zákon o nejvyšším soudu a Viktor Orbán ustoupil od zřízení sporných správních soudů. Je to krátkodobé, nebo dlouhodobé vítězství Evropské unie?

Nevím. Křišťálovou kouli nevlastním. Co takhle zkusit starý dobrý mírný pokrok a optimismus v mezích zákona? Ale rozhodně bych to nedefinoval jako vítězství či prohru Evropské unie. Dokud to nebudou jako svoji výhru vnímat sami Poláci či Maďaři, tak nevyhrál vůbec nikdo.

Michal Bobek (42): Vystudoval pražskou právnickou fakultu a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd UK. Studoval na Cambridge nebo v Oxfordu, doktorát obhájil na Evropském univerzitním institutu ve Florencii. V letech 2005–2009 pracoval jako asistent předsedy Nejvyššího správního soudu. Působil i na Právnické fakultě Oxfordské univerzity, kde mezi roky 2013 - 2016 byl také vědeckým pracovníkem Institutu evropského a srovnávacího práva na téže univerzitě. Právníci ho většinou znají jako jednoho ze spoluzakladatelů blogu Jiné právo nebo  spoluzakladatele a následně předsedu České společnosti pro evropské a srovnávací právo. V roce 2015 byl jmenován na období od 7. října 2015 do 6. října 2021 generálním advokátem Soudního dvora Evropské unie.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].