0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Newsletter11. 8. 20235 minut

Českým Švýcarskem, kde příroda ukázala, co dovede, a teď to ukazuje znovu

V Česku v tuhle chvíli není divočejší a dramatičtější krajina.

Autor: Matěj Stránský

Čtete jeden z našich pravidelných newsletterů. Přihlaste se k jejich odběru a budou vám chodit do e-mailové schránky. Píšou je pro vás Tomáš Brolík, Pavel Turek, Magdaléna Fajtová, František Trojan, Ondřej Kundra, Jiří Sobota, Silvie Lauder a Andrea Procházková.

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

České Švýcarsko, co jiného. V Česku v tuto chvíli není divočejší krajina. Tedy místo, na němž by byl tak jasně patrný ostrý předěl mezi tím, co bylo, a tím, co právě, přímo pod nohama, vzniká.

„To, co vidíte, je drama,“ popisuje šéfka monitoringu Národního parku Dana Vébrová. Hm, říkám si. Samozřejmě, jsem poučený návštěvník. Putování za dnešním newsletterem sice reálně začalo ráno v Praze, odkud je to na spáleniště v Českém Švýcarsku necelé dvě hodiny autem, zároveň má ale svůj počátek v loňském srpnu, kdy jsme sem vyráželi poprvé. Tehdy jsme tu našli ještě teplý bělavý popel na tisíci hektarech největšího lesního požáru, jaký v Česku kdo pamatuje. Po cestách se tady ještě proháněli hasiči a nad hlavou ještě přelétaly hasicí vrtulníky. Požár končil a něco začínalo.

Vyrazili jsme tehdy v džípu z Jetřichovic v doprovodu stejné Dany Vébrové. Projeli jsme přes policejní hlídku a vstoupili na zapovězená území. Šlapali jsme po části Gabrieliny stezky, ztichlou apokalyptickou scenérií, která, alespoň na první pohled, pozbyla jakýchkoliv organických tvarů. Stezka se vinula pod Křídelní stěnou a klesala do Pravčického dolu. Nikde nebylo ani živáčka, pod nohama šustil popel, z něj trčely zčernalé pahýly ohořelých stromů, vše rámovaly ožehnuté skály. Už tehdy jsme tu a tam spatřili první záblesky zeleně, jak břízy sice shořely nad zemským povrchem, ale již po několika dnech obrážely z kořenů skrytých bezpečně pod zemí. Bylo to krásné a děsivé zároveň. Vlastně jsem musel potlačovat nadšení, krajina působila skutečně divoce a nezkrotně. A zároveň to byla samozřejmě velká katastrofa.

O rok později jedeme z opačného směru. Stejný džíp s mnohem méně zadumanou bioložkou čeká tentokrát v Hřensku. A Hřensko je plné turistů, alespoň se to tak na první pohled zdá, byť místní hoteliéři žehrají, že davy jsou příliš řídké. Nikde samozřejmě nehoří, nad městem je ale na několika místech zřetelně vidět místa, kde před rokem bylo hodně horko. Pár stovek metrů za městem už se silnice noří do povědomé scenérie spáleného lesa. Šedý popel je ale pryč, jeho místo zabral zelený koberec nového podrostu. Pokroucené pahýly začínají zarůstat.

Jedeme po silnici na východ do místa, kde začíná turisty vyhledávaná Edmundova soutěska - a nezastavujeme. Soutěska je zavřená a ještě dlouho asi bude. Mrtvé stromy ohrožují kohokoliv, kdo se pod nimi pohybuje. Zpřístupnění by znamenalo spoustu práce a ta se zatím nestihla. Což ovšem neznamená, že tu není co dělat. O kus dál již davy turistů odbočují na červenou značku, která vede Dlouhým dolem k Pravčické bráně.  Zní tu lecjaký jazyk, včetně americké angličtiny. Turisté šlapou spálenou krajinou, jakoby putovali někde v exotické, sopkami prošpikované cizině. 

Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský

Požár změnil všechno, to je to drama, o němž mluví Dana Veberová. Žárem rozpukaly i balvany. Zmizela hluboká vrstva jehličí. Změnilo se chemické složení půdy, kterou teď hustě prorůstají mladé břízy. Odkud se tu proboha vzaly, žádné břízy-matky nejsou nikde jednoduše v dohledu. Semena prý přiletěla zdaleka, to prý tahle pionýrská dřevina dobře umí. Za pár let tady bude neprostupný březový háj, listí nových stromů dále promění chemickou charakteristiku půdy, proměna bude pokračovat. Jak přesně, nikdo úplně neví, vysněný bukový les určitě potrvá. Zatím je tu kapradí, vřes a taky - poněkud překvapivě - rajčata. Moment, rajčata: Jasně, zní odpověď. Někdo tady asi svačil a nechal po sobě zbytky. V zúrodněné půdě po požáru se daří ledasčemu.

Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský

Jedeme dál. Vstupujeme do stejného údolí jako vloni. Jsme opět privilegovaní, ve vstupu do Pravčického dolu je cedule, která celé území návštěvníkům zapovídá. Je tu nebezpečno, ohořelé stromy nejsou vykácené v bezpečném pruhu okolo pěšiny. Vysoko nad hlavami se ve skalách vine Gabrielina stezka, zatím také uzavřená. Příběh se opakuje, pod nohama zeleno, nad hlavama pahýly stromů. Vloni převažoval pocit zkázy, dnes nezkrotného zrodu.

České Švýcarsko je v tuto chvíli pozoruhodným prostorem. Velká část zůstala samozřejmě nedotčená. Paradoxně asi nejzajímavější je část podstatně menší, ta, jíž se prohnal požár a proměnil ji k nepoznání. Z Mezné teď vede nová stezka, která návštěvníka bezpečně zavede do nového světa. Takhle to vypadá, když se příroda vymkne kontrole a vše, co působilo nehybně, se najednou v řádu hodin pohne a promění. Ne každému to přijde krásné, úplně všichni ale mají na téhle nové cestě k dispozici dalekohled instalovaný Správou národního parku, s jehož pomocí mohou divokou proměnu sledovat jako na dlani.


Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].