Ani sobci, ani srabi. Klesající porodnost má ještě jiný důvod, než tvrdí politici – neplodnost

Při pohledu na strmě klesající křivku porodnosti v Česku i jinde na světě je snadné sáhnout po vysvětlení, že lidé zpohodlněli a o děti ve svém životě zkrátka nestojí. Je to příliš velký závazek, příliš mnoho práce a odříkání. Osvícenější komentátoři veřejného dění chápavě připouštějí, že ve chvíli, kdy je klimatická krize v plném proudu, celosvětový válečný konflikt na spadnutí a k tomu tu ještě máme drobnou komplikaci v podobě nedostupného bydlení, je zakládání rodiny úkol pro otrlé a klesající porodnosti se tedy není co divit. V této debatě se však zapomíná na jednu zásadní a výzkumy dobře zdokumentovanou souvislost – to, že lidé děti nemají nebo zůstanou jen u jednoho, nutně neznamená, že to tak chtěli.

Potvrzuje to i čerstvá studie vědkyň z Vídeňské univerzity, která navíc podrobněji zkoumá důvody, proč se lidé od svých původních reprodukčních plánů odchýlili. Ester Lazzari a Eva Beaujouan mapovaly osudy zhruba 11 tisíc respondentů ve věku 42 až 50 let z deseti zemí s nízkou porodností.

„Výsledky ukazují, že až polovina mužů a žen by si v závěru svých reprodukčních let bývala přála mít více dětí. Klíčovým prediktorem tohoto nesouladu se ukazuje být zkušenost s neplodností,“ popisují výzkumnice vědeckým jazykem fakt, že mnoha lidem toužícím po početnější rodině se jednoduše nepodaří otěhotnět. Jejich pátrání ukázalo, že neplodnost zvyšuje pravděpodobnost menšího než vysněného počtu dětí o 17 a 26 procent u bezdětných mužů a žen a o 12 a 19 procent u otců a matek jedináčků.

Za neplodného je člověk považován, když se mu ani po roce nechráněného pohlavního styku nepovede počít. Neznamená to, že se mu – ať už přirozeně, či s pomocí lékařů – nepodaří počít nikdy. Je to však překážka, která může s reprodukčními plány výrazně zamíchat.