Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nekrolog

Věra Nováková byla největší českou malířkou 20. století

Uzavřel se osud inspirativní ženy, která na obrazech zachycovala, v jaké těžké době žila 

Po konci, 1952 • Autor: archiv nakladatelství Torst
Po konci, 1952 • Autor: archiv nakladatelství Torst

Jak známo, umění není závod, v němž lze jednoduše změřit, kdo je v oboru nejlepší. Přesto lze směle tvrdit, že české umění s úmrtím Věry Novákové přišlo o největší malířku 20. století. Tady je její příběh.

Svět v rozbitém zrcadle

Narodila se v Praze 17. ledna 1928, vyrůstala v rodinné vile prvorepublikového právníka v Braníku. Když si po absolvování gymnázia vybírala, kam půjde na vysokou, rodiče preferovali medicínu. Tu si ale zvolilo její dvojče, o patnáct minut dřív narozená sestra Hana. Věra si vybrala Akademii výtvarných umění. Kreslila odmala a umělecký talent ji na AVU poslal v těžké konkurenci lidí, kteří se snažili dostat na školy po šestiletém půstu nacistické okupace. Konkrétně do ateliéru monumentální malby vedeného Vladimírem Sychrou.

Pro výtvarníky a výtvarnice to byla ideální volba. Umělecká kariéra se brala jako postupně rozvíjené řemeslo, jež mělo směřovat od dokonalého ovládnutí kresby přes malbu na plátně až po velké, státem placené realizace ve veřejném prostoru. Věra Nováková ovšem na AVU nastoupila pár měsíců před událostí, která nastavená pravidla radikálně změnila. Po komunistickém puči už o kariéře nerozhodovalo nadání a píle, ale schopnost a chuť dát se do služeb totalitního režimu.

Po třech semestrech musela na AVU v únoru 1949 předstoupit před prověrkovou komisi. Sestavili ji její spolužáci a spolužačky oddaní komunistické ideologii. Po několika otázkách, jak hodlá sloužit budování socialismu, jí sdělili, že na škole nemá co dělat. Pedagog Sychra jejich rozhodnutí respektoval. „Proč mám tady sedět a poslouchat idiotské cancy idiotů a muset tu sedět, ale vlastně nikdo nemůže mě nutit to poslouchat. PNHP,“ zapsala si tehdy Věra Nováková do deníku, z něhož letos vyjde výbor v nakladatelství Revolver Revue. PNHP znamenalo „Polib Na Holou Prdel“.

Autor: Milan Bureš
Autor: Milan Bureš

Z jejího ročníku vyhodili čtyři lidi. Včetně Pavla Brázdy, se kterým zrovna začala chodit. O dva roky starší malíř byl stejně jako Nováková mimořádným talentem, už v rodném Brně definoval vlastní směr hominismus, „umění pro lidi“, ve kterém pod vlivem gotického, renesančního a beuronského umění maloval s péčí starých mistrů obyčejné scény z ulice. Jeho dílo mělo zároveň blízko k verismu přelomu 19. a 20. století, kdy při zobrazování realistických výjevů nechával na divákovi, co si chce o zachycených charakterech myslet. Stejnou cestou šla i Věra Nováková.

Problém byl, že pro režim to nebyla přijatelná cesta. Jediným povoleným stylem byl prohlášen socialistický realismus, v němž dělníci kultury publiku předkládali jednorozměrné věštby o šťastné budoucnosti žité v diktatuře proletariátu. Poslední prací, kterou Nováková na AVU dokončila, je Zátiší s botami s namalovanými věcmi do špatného počasí, jako je deštník. Další díla už vytvářela v titěrné místnosti, kterou Novákové s Brázdou pronajali její rodiče u sousedů.

Tady vznikla klíčová Obluda čeká, obluda má čas, Brázdův tísnivý autoportrét se dvěma milenci schoulenými v ptačím hnízdě. Nováková tu namalovala Zátiší – vlastní podobiznu. Svou smutnou tvář zachytila v rozbitém zrcátku, které obklopuje svazek rezavých klíčů, ciferník ukazující za pět minut dvanáct, zubní protéza či šelma s vyceněnými tesáky. Tíživá situace umělecký pár přivedla k existencialismu. Věra Nováková formálně pracovala jako výpomoc babičky Pavla Brázdy Heleny Čapkové-Palivcové, sestry bratrů Čapků. Její vnuk se po vyhazovu vyučil malířem pokojů, protože bez oficiálního zaměstnání by je komunisti zavřeli za „příživu“.

Když byl na konci roku 1949 manžel Heleny Čapkové, diplomat a spisovatel Josef Palivec zatčen za „špionáž“ (v procesu s Miladou Horákovou dostal o dva roky později dvacet let a polovinu si odseděl), Brázdova rodina rozhodla, že si Pavel musí Věru vzít. Byla to jediná šance, jak nepřijít o rodinnou vilu na pražských Vinohradech. Svatba proběhla v srpnu 1950, pár se přestěhoval do vily a oba v ní žili až do smrti. Mimochodem: tři roky po svatbě Věra Nováková požádala o změnu jména a přijala příjmení svého muže. Celých sedmdesát let se tedy oficiálně jmenovala Věra Brázdová a jméno Nováková používala jako umělecký pseudonym. 

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].