„Nejradši hraju večer. Za světla se občas cítím jako doprovodný program k pivu,” žertuje hudebnice Amelie Siba, čerstvá držitelka ceny Anděl kategorii Alternativa a elektronika. Na podzim v Praze představí nové album - tentokrát nikoli plné zádumčivých a melancholických písní, jako tomu bylo u její předchozí desky.
Návrat na začátek: Moc často nepřemýšlím nad tím, že moje hudba je vlastně pro někoho. Mám rozdělané album, které by mělo vyjít na podzim. Vím, že kdybych ho udělala trochu jinak - víc trendy, možná se chytne líp, ale zároveň to cítím jinak. Nová deska je návratem na začátek, zároveň je sebevědomější - odvážnější emoce, naštvání, nepochopení. Živě ho budu hrát dokonce s kapelou. Na albu bude víc nástrojů než normálně - nejen já s kytarou.
Jsem zodpovědnější: Dělám vlastně jenom hudbu. Chodila jsem na uměleckou střední, nezvládla jsem ale ten tlak, který přicházel ze všech stran, tak jsem odešla. Rodiče z toho nebyli úplně nadšení, teď už jsou v pohodě. Vnímám, že mi na hudbě víc a víc záleží. Začínám být zodpovědnější. Lidi se mě někdy ptají, co teda doopravdy dělám. Občas se cítím jako hroznej lenoch - nedělám od devíti do pěti, mám pár koncertů za měsíc, potom sedím po kavárnách s počítačem a stříhám si tam písničky.
Poctivější posluchačka: Myslím, že jsem nikdy neslyšela víc nové hudby než teď v karanténě. Pátrala jsem po tracích, štrachala se v playlistech, stala se poctivější posluchačkou. V lednu jsem se vídala se dvěma kamarády - byl to jediný únik od lockdownu. Scházeli jsme se každý den a pořád si jen pouštěli songy. Rozšířilo mi to obzory. Neměla jsem představu, že třeba Rosalía dělala dřív super kytarový písničky, překvapila mě i FKA Twigs, které jsem nikdy nevěnovala pozornost - přitom ji znali všichni kolem mě.
Společně rosteme: Je pro mě důležité, jaké lidi mám kolem sebe. Díky tomu, že jsem se seznámila s klukama z Dukly, dělám to, co dělám. Tvoříme určitou komunitu, uvnitř které se o sebe lidi navzájem zajímají. I oni většinou jako první slyší moji nejnovější tvorbu. Chodíme si navzájem na koncerty, podporujeme se, není mezi námi žádná rivalita. Díky sobě navzájem vlastně rosteme - jak kreativně, tak lidsky.
Tisíckrát přemletá love story: Mám ráda smutné filmy. Hodně mě dostala Studená válka Pawla Pawlikowského. Je to hezky natočená, vycítěná a všechno tam funguje dohromady. Je to pro mě důkaz, že i tisíckrát přemletá love story jde udělat vkusně - dá se to strašně rychle pokazit, což se tady naštěstí nestalo, a je to fakt síla.
„Když svoje písničky hraju na koncertech pořád dokola, je to jako číst si několikrát stejný deníkový zápis. Lépe to pak rozlousknu, lépe pak těm prožitkům rozumím.”
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
