Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
jarvis_5637783fe4b0761265dce51b Ředitel a zakladatel festivalu Marek Hovorka. • Autor: ČTK
Kultura Rozhovor

Čeští dokumentaristé se málo orientují ve světové tvorbě

Rozhovor se zakladatelem festivalu dokumentárních filmů Markem Hovorkou o jeho práci, českém dokumentu a děkanské kandidatuře na FAMU.

Když je člověku dvacet, může si už dva roky dát v hospodě pivo. Když je dvacet festivalu, jako je letos tomu dokumentárních filmů v Jihlavě, nadělí mu organizátoři na hlavním náměstí třeba „superregál“, na nějž návštěvníci mohou odkládat, co nepotřebují a naopak si brát, co potřebují. Myšlenka ladí s představou festivalu, kde se hlavně sdílí – filmy i myšlenky. „Mám pocit, že vzhledem k proměňujícím se náladám ve společnosti bude dokumentu zapotřebí víc a víc,“ říká Marek Hovorka, zakladatel festivalu, který v úterý večer začal v Jihlavě.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě se koná po dvacáté. Stál jste v čele všech ročníků. Který byl nejnáročnější?

Každý. Vždy jinak. Jistě, náročné byly ročníky, kdy jsme museli vlivem finančních krizí šetřit a škrtat. Především v letech 2009 až 2011, ale i o dva roky později, kdy jsme se ocitli doslova nad propastí. Ale každý ročník je velký boj. I dnes máme jen trochu lepší rozpočet, než jsme měli před osmi lety. Přitom festival nám za tu dobu neskutečně vyrostl pod rukama.

Který ročník byl naopak nejsnazší?

Každý, také vždy jinak. Jakkoli je to boj, je to radostný boj. Vážím si důvěry tvůrců, diváků i spolupracovníků. Dokumentární film je tak překvapivou a živou součástí kinematografie, že jsem rád, že stojím na tomto filmovém břehu. Dokument mě naučil být otevřený a nepředpojatý. A mám pocit, že vzhledem k proměňujícím se náladám ve společnosti jej bude zapotřebí víc a víc.

Cenu časopisu Respekt za nejlepší televizní, video nebo on-line reportáž uplynulého roku získala Markéta Dobiášová za dvoudílnou reportáž o experimentální léčbě Obchod s nadějí, která vznikala pro pořad Reportéři ČT. Dobiášová získala Cenu Respektu v Jihlavě již v roce 2012 spolu s Anetou Snopovou za investigativní reportáž Kauza Casa z pořadu Reportéři ČT o zákulisí nákupu letadel Casa.

Kdybyste se rozhodl podobnou akci založit dnes, bylo by to stejně jednoduché, jako se to zdá z pohledu zpátky v roce 1996, když vám bylo sedmnáct?

Určitě ne. Náladu devadesátých let lze shrnout: všechno je možné. Společnost v roce 1989 radostně vyskočila do vzduchu a do konce devadesátých let padala k zemi. Dnes už je vše pevně usazeno. Přicházet s novými nápady je těžší a udržet jejich kontinuitu ještě těžší. Na druhou stranu, technologicky je vše naopak jednodušší. Internet a digitalizace změnily svět k nepoznání. Vždy však přemýšlím tak, co je bílý bod: co v danou chvíli neexistuje nebo existuje, ale funguje špatně.

Co si dnes myslíte o tom sedmnáctiletém klukovi?

To je těžká otázka, jak se vztahovat sám k sobě… Asi že má smysl dělat věci, kterým člověk vnitřně věří. Stále se snažím nedělat jen to, co je možné, ale to, co má smysl.

Konkurence na festivalovém poli je poměrně velká a roste každým rokem. Jak vidíte budoucnost Ji.hlavy za deset dvacet let?

Na Ji.hlavě považuji za cenné, že postupuje krok za krokem, rok za rokem. Mnozí Ji.hlavu vnímají jako nejprogresivnější tuzemský festival z hlediska filmového programu i aktivit pro filmaře, což mě těší. Deset let dopředu nevidím, ale pole dokumentárního filmu považuji za extrémně zajímavé. Stále neobjevené. Ostatní ovlivňují finanční podmínky, ale i vytrvalost či – mohu-li to říci trochu pateticky – vědomí vyššího smyslu. Ji.hlavu se snažíme profilovat jako místo inspirativních setkání jak s lidmi, tak s filmy.

Postavení dokumentárních filmů se proměňuje. Změní se i funkce festivalu ve vztahu k dokumentům?

Tuto otázku si klademe každý rok při sestavování soutěžního i nesoutěžního programu. Hledáme ony proměny, snažíme se je zachytit a ukázat divákům. Větší odpoutání dokumentů od televizí v poslední době jim ve výsledku prospělo. Dokumentární film je film, patří do kin. Je to kinematografie - a hranice mezi hraným a dokumentárním filmem je tenčí, než se na první pohled zdá. Stejně tak se snažíme reagovat na změny v oblasti financování či distribuce, proto máme třeba projekt zaměřený na mladé evropské producenty dokumentárních filmů Emerging Producers, Inspirační fórum nebo pravidelné setkání festivalových zástupců Festival Identity.

Říkáte, že dokument je film a jako takový patří do kin. Tam se s digitalizací čím dál tím víc také dostává. Na druhou stranu, na dokumenty se chodí minimálně. A často navíc jednoduše nejsou dělané pro velké plátno - a je to na nich vidět. Nedostává se dokument do kina „za každou cenu“, přestože má přirozené místo třeba jinde?

Jistě, v některých případech to tak může být. Důvodů je několik. Třeba nepochopení financujících institucí, jak k dokumentům přistupovat. Chtějí mít prvek náhody předem naplánovaný. Nebo z hlediska nastavení pravidel pro filmové ceny Český lev. Případně nastavením podmínek některých grantů.

Novým trendem je i balancování na pomezí dokumentárního a hraného filmu, kdy hrané filmy disponují zhruba desetinásobkem rozpočtem a zároveň jejich tvůrci neřeší taková etická dilemata. Skuteční lidé, takzvaní sociální herci, se stanou herci skutečnými a míra stylizace umožní přiznat i fakta, která by je v případě čistě dokumentární výpovědi – třeba v jejich bezprostředním okolí – poškodila. Problémem českého dokumentárního prostředí je paradoxně také menší orientace v současné světové tvorbě.

Ji.hlavě se stále intenzivněji věnuje experimentálním filmům. Máte pocit, že dokument je na ústupu a je třeba hledat nová pole?

Vůbec ne! O experimenty se zajímáme už více než deset let. Prvně jsme vyhledávali celovečerní experimenty, třeba výjimečné filmy Gustava Deutsche, které jsme zařazovali do soutěžních sekcí. Stejně třeba i filmy na pomezí výtvarného umění, v minulosti třeba snímek Michala Pěchoučka nebo letos Romana Štětiny. Soutěžní sekcí pak jsou Fascinace, které se věnují právě experimentálním dokumentárním filmům. Hraniční území nás zajímalo vždy, v napětí mezi dokumentárním a hraným či experimentálním filmem nebo prostředím televizních seriálů může vzniknout něco nového, odvážného, překvapivého.

Pro někoho byla možná překvapivá vaše nedávná kandidatura na děkana pražské FAMU. Proč jste se o post ucházel? Jihlavskému festival už jste odrostl a cítil, že je čas na další kapitolu?

Vyhoření necítím, festival je každoroční výzva. Ale, abych navázal na předchozí odpověď, český dokumentární film doplácí také na řevnivost nebo neporozumění mezi katedrami dokumentu a kamery FAMU. Situace byla velmi vyhrocená už v letech, kdy jsem na FAMU před více než patnácti lety studoval. Tehdy pedagogové katedry kamery glosovali při klauzurách dokumentární filmy jako „seřazené denní práce“. A do dnešních dnů se to moc nezměnilo. Přitom dokumentární filmy by se často potřebovaly opřít o kvalitní kameru, která reflektuje současný filmový jazyk. To je ale jen dílčí moment, jakkoli příznačný. Co se týče přípravy mého děkanského projektu, věděl jsem, že pravděpodobnost na zvolení je malá. Považoval jsem nicméně za smysluplné sepsat vizi, kam FAMU posunout.

Jak vnímáte celé volby, které vzbudily velkou reakci minimálně v akademické obci?

Hned v několika ohledech šlo o podstatný moment v životě školy. Vystavil kandidáty intenzivní diskusi s akademickou obcí včetně streamování celé oficiální prezentace. Tak se téma, které podstatným způsobem ovlivňuje podobu české audiovize, zpřístupnilo širší filmařské obci. To podpořilo další diskusi i zájem o celý proces. Ukázal, jaké jsou možné cesty i jakým problémům škola čelí. Přispěl k hledání odpovědi, kam by měla FAMU směřovat.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte