Čtení a psaní děti doženou, ale pandemie jim dala i něco pozitivního
 
20201118_105654_Fotor

Severočeské Trmice se svými šedivými komíny, oprýskanými fasádami a potrubím po většinu roku nepůsobí zrovna přívětivým dojmem, ale ve středu ráno v půlce listopadu je tomu jinak. Průmyslová obec ležící na dohled od Ústí nad Labem je totiž svědkem radostné události – podél hlavní silnice pochoduje procesí prvňáčků a druháčků s velkými brašnami na zádech. Po více než měsíční pauze způsobené pandemií se částečně otevírají základní školy po celém Česku - a Trmice nejsou výjimkou. Do škol se vracejí nejdříve nejmladší žáci, a pokud bude virus dál ustupovat, brzy snad i postupně ostatní. Děti se po mnoha týdnech domácí výuky a izolace už do školy těší a vesele na sebe pokřikují, ale možná ještě větší úleva je znát na tvářích rodičů, když děti u školní brány předávají učitelům. „Tak já si je vyzvednu v pátek,“ vtipkuje jeden rodič.

„Jak jste se kdo měl? A co vás doma bavilo,“ ptá se na úvod učitelka Iva Mikulková své třídy 2.B, na tváři roušku, stejně jako všechny přítomné děti. „Mohli jsme chodit hodně ven,“ ozývá se jeden hlas. „A víc si hrát na mobilu,“ přidává se další. Na dotaz, co dětem doma naopak chybělo, však odpovídají jednohlasně: „Kamarádi.“ A ještě než hodina začne, děti se sesednou do kruhu a popřejí k narozeninám Matýskovi, který měl během pauzy osmé narozeniny. „Dostal jsem psa,“ říká pyšně školák a učitelka ho vybízí, aby jeho fotku poslal ostatním přes internet.

Reklama
Reklama

Právě na internetu se děti s učitelkou během posledních týdnů virtuálně potkávaly a dostávaly domácí úkoly. Trmická základní škola najela na systém, který se osvědčil už na jaře - učitelky každý den zadávaly dětem úkoly přes aplikaci Google Classroom a jednou týdně se všichni společně „živě“ potkali na videokonferenci přes aplikaci Meet. Někteří se ale online výuky zúčastnit nemohli a učitelé tak museli hledat jiné způsoby, jak s nimi neztratit kontakt. Trmice jsou obcí s vyšší koncentrací sociálně slabších rodin a část dětí z účasti na online výuce vyřadilo technické zázemí.

20201118_075534_Fotor

„Nešlo ani tak o počítače, ty by sehnat šly, častěji chybělo internetové připojení. Někdy se děti nemohly online výuky účastnit proto, že je během dne hlídali prarodiče, kteří neovládají aplikace,“ vysvětluje učitelka. To byl třeba případ romského chlapce Emila, kterému s učením pomáhala babička. Trmičtí učitelé se ale snažili školu zajistit i těmto dětem. Právě učitelka Mikulková se jednou týdně teple oblékla, před školní budovu vynesla lavice a tabuli a těmto dětem nabízela venkovní doučování.

Špatně se dýchá

Po úvodním přivítání, při kterém se děti podělí o své zážitky z izolace, začíná výuka čtení a psaní. Část výuky probíhá formou hry, kdy děti pokládají na zem cedulky s nápisy jako „jahoda“, „guma“ nebo „garáž“ a nahlas při tom čtou jejich znění. Poté si všichni společně čtou ve slabikáři a také se učí psát malá a velká písmena. Většina dětí už přečte všechna slova bez problémů, ale někteří se místy zadrhávají nebo jim některé písmeno nejde. Celkově jsou místní druháci v češtině o několik měsíců pozadu za osnovami, podle kterých by už na konci první třídy měly umět číst a psát. „Kvůli jarní a teď i podzimní pauze ještě doháníme první třídu, tedy čtení a psaní, ale do Vánoc už určitě otevřeme učebnici druhé třídy,“ věří Iva Mikulíková.

Po více než měsíční podzimní pauze je podle ní vidět, že některé děti se doma díky procvičování rozečetly, zatímco jiným se schopnost číst a psát mírně zhoršila. „Některé děti mají doma horší zázemí pro učení, jejich rodiče třeba nevychodili ani základní školu a vztah ke vzdělání je tam složitý,“ popisuje. To podle ní platilo už před pandemií a nucené odloučení od školy to ještě zvýraznilo. „Když chodí do školy, tak jsme schopni s nimi čtení procvičit na sto způsobů a prostě to do nich nabušit. Jakmile se ale škola zavře a ony jsou odkázané na domácí prostředí, tak se rozdíly mezi těmi znevýhodněnými a zbytkem prohlubují,“ říká učitelka. „Je to těžké, na druhou stranu myslím, že díky pauze se nám s některými rodiči podařilo víc komunikovat,“ dodává.

20201118_123723_Fotor

V češtině jsou tedy děti oproti osnovám mírně pozadu, ale učitelka se neobává, že by tím byly do budoucna nějak poznamenané - prý to brzy doženou a v matematice už probírají předepsané učivo pro druhý ročník. Spíše se bojí jakéhokoli dalšího zavření, ale také učení v rouškách, které je podle ní náročné. „Děti z toho bolí za oušky a špatně se v tom dýchá, nedovedu si představit, jak takhle budeme fungovat. Ale tím nechci vládní opatření nijak zlehčovat,“ říká.

Pestré podhoubí

V sousední učebně se mezitím 1. A věnuje kombinaci matematiky a angličtiny: děti se pomocí různých pomůcek učí jednoduché součty a čísla nebo barvy sčítaných věcí říkají anglicky. Číslice od jedničky do desítky se také učí kreslit, většině to nedělá zásadní problém, pouze občas je nakreslí v opačném směru. Učitelka často proloží výuku i pohybovým zpestřením, děti mávají rukama jako motýli nebo skáčou po podlaze jako žáby.

Prvňáci nastoupili poprvé do školy teprve v září, mluvit u nich o zaostávání za učebními plány tak není na místě. Podle jejich učitelky ale nejsou oproti loňským prvňákům v zásadní nevýhodě. „Možná bychom byli o písmenko dál, ale měsíc není tak dlouhá doba,“ říká Dagmar Vomáčková. Ona sama je z návratu dětí nadšená. „Já potřebuji ten osobní kontakt, kdy můžu hned reagovat, u počítače se to různě sekalo. Taky si myslím, že skupinová práce je pro všechny skvělá, zatímco některé děti doma pracovaly o samotě, což pro výuku není ideální,“ pokračuje.

20201118_082051_Fotor

Její zkušenost s výukou na dálku je jinak podobná té z druhého ročníku – část dětí se zpravidla pomocí mobilních telefonů zapojila do výuky online a scházeli se na videokonferencích, několik jich ale tuhle možnost nemělo a škola jim proto doručovala papírové pracovní listy s domácími úkoly. Od všech dětí měla průběžné zprávy, protože si navzájem psali dopisy, ve kterých učitelce popisovaly, co doma dělají. „Psaly mi, jak pouštěly draka, vydlabávaly dýně na Halloween nebo se staraly o křečka,“ říká učitelka. „Snažily se nějak ztvárnit život, který prožívaly.“

Ačkoli trmická základní škola sídlí v oblasti průmyslové periferie a blízkosti vyloučených lokalit, na návštěvníka tu dýchne moderní výuka upřednostňující hravý styl před tradičním biflováním. Učitelé vypadají, že je práce baví, a děti mluví o tom, že se do školy těší. Tahle kombinace má své výsledky. Počet studentů, kteří školu nedokončí, je na krajské poměry minimální, rok od roku přibývá studentů, kteří dále pokračují na maturitní obory - a škola také získala za svůj přístup k inkluzivnímu vzdělávání několik ocenění.

Zmiňovaný uvolněný duch, který je ve škole cítit, a v českém školství stále ne tak docela samozřejmé postupy, jsou výsledkem práce zdejší ředitelky Marie Gottfriedové. Její přístup se ukazuje i v detailech. Například když mluví o specifičnosti prostředí severních Čech, uvědomuje si, že velká část rodičů jejích žáků žije ve vyloučených lokalitách a patří mezi sociálně slabší. Volí však jiná slova i pohled – mluví o „pestrém podhoubí pro výuku“, které děti dobře připraví na život, naučí je komunikovat a objevit svůj potenciál.

Důležité zjištění

Gottfriedové nezvyklý přístup se projevuje i v náhledu na pandemii. „Nepatřím k těm, kteří si myslí, že generace zasažená koronavirem bude hloupější a méně vzdělaná,“ říká ve své ředitelně. Podle ní je samozřejmé, že se můžou rozevřít nůžky mezi studenty, kteří doma mají podporu rodičů, a těmi, které vhodné podmínky nemají. „Může to znamenat oslabení těch, co už byli oslabení,“ říká. Ona i její kolegové se však snaží takové překážky odstranit – ať už sháněním počítačů a zajišťováním internetového připojení nebo zmíněnou fyzickou výukou venku před školou.

20201118_085805_Fotor

Ředitelka připouští, že děti se mohou některé dovednosti naučit později. Současná krize jim ale podle ní dává také hodně pozitivního. Učí se to, co se žádné předchozí děti neučily. Před zavřením chodily do školy, kde na ně tlačil učitel, aby se učily. Po zavření škol ale najednou zjistily, že vzdělání je věc, která záleží především na nich. „Že musí zapojit i sebe, snažit se zapojit do hodiny, vytvořit si denní řád, dělat zadané úkoly. To je důležité zjištění, které je posouvá k větší samostatnosti i zodpovědnosti za svůj život, což je podle mě důležitější, než jestli se třeba naučí číst či psát o pár měsíců později,“ říká Gottfriedová.

Cenná zjištění podle ní udělali i učitelé, které omezená výuka na dálku donutila znovu promyslet, co je pro děti a jejich budoucí život skutečně zásadní a co je možné třeba i vypustit. Distanční výuka je také nutila hledat způsoby, jak děti naučit to opravdu zásadní prostřednictvím omezených komunikačních prostředků. „A to je strašně cenné přemýšlení,“ věří ředitelka. Podle ní se děti v důsledku těchto změn učí mnohem víc věcí použitelných pro život. A je ráda, že podobnou debatu vyvolala koronavirová krize i na mnoha dalších školách - a snad i na ministerstvu školství.

Její slova o dovednostech použitelných pro život možná trochu nezamýšleně dokládají i dva prvňáci, kteří si po skončení hodiny balí pomůcky a chystají se domů. Na otázku, co se doma naučili, jeden z dvojice kluků odpovídá: „Vařit brambory a knedlíky, když jsem pomáhal mámě v kuchyni.“ Ten druhý pak odvětí anglicky: „What is your name, girl?“

20201118_095539_Fotor

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte