Je ráno svatého Václava, tak tedy dnes! Muž vedle mne ještě spí. Šel spát pozdě – maloval transparent. Cizeloval text celý týden. Bylo několik variant a k nim mnoho pro a proti. Co chceme? Urážet? Zesměšnit? Vtipně podotknout! Už nemáme věk na to být radikální, ale přesto se vyjádřit chceme. Ještě dnes se stydím za to, jak zneužil slavné mše ke své sebeprezentaci. U snídaně si potvrzujeme odvahu. Barvy zaschly, písmo je krásné. Čaj mám a transparent je připevněn k rámu kola. Čeká nás 11km do Staré Boleslavi. Slunce svítí, ale ještě nehřeje.
Syna fotodokumentaristu se mi nepodařilo zvednout z postele, tak vyrážíme sami. Nikde nikdo, volná cesta Polabím. “My jsme si nezačali, to on,“cítím, že se muž utvrzuje ve správnosti našeho plánu. “To je jasné, jen si vzpomeň na minulý rok. A teď ta oslava na čínské ambasádě,“ přilévám do ohně. Volá druhý syn, že na poutní mši nepřijede, ale bude koukat na televizní přenos a drží nám palce. Máme podporu.
Na náměstí ještě domlouváme taktiku: rozvinutí jen na projev a mlčení. Slavnost právě začíná a na oltář kladou lebku svatého Václava. Parkujeme kola, hledáme strategické místo a oběma se nám trochu klepou ruce. Kamera krouží nad hlavami, hlavně aby potom zabrala náš vzkaz. Na duchovno se jen málo soustředím, je mi to líto. Vnímám milé tváře u oltáře i známé okolo nás – zdravíme se očima. Zase jsme trochu zestárli. Studí mne zpocené tričko. Děti nás varovaly, naši přátelé budou mít jiný názor. Zdravíme se pozdravením pokoje, všichni se usmíváme.
Už jde. Dostává dary od biskupů. Mluví. Vztyčujeme transparent, srdce mám až v krku. Můj muž je daleko. Dva a půl metru! Mým středobodem je tyč, kterou držím. Cítím se sama a začíná foukat vítr. Udržím to? Čas se zastavil. Asi minutu se nic neděje. „Jděte pryč, jinam!“ syčí na mne postarší paní.
Snažím se o co nejzářivější úsměv a myslím na všechny statečné lidi. Kamero, kde jsi? Lidé se otáčejí, čtou, fotí, nebo na mne povzbudivě mrkají, zvedají palec. Dobře to začalo. Zjišťuji, že se kolem nás vylidnilo. Někdo mne plácá po rameni: “Dobrý!“
Nemohu uvěřit, že všichni souhlasí, a jen my nestateční jsme sebrali odvahu? Kamero, kde jsi? Zezadu slyším: “Pokud sem někdo tahá politiku, jste to jedině vy!“ Usmívám se. Na konci transparentu má muž také nějakého fanouška. “Jste tu všem lidem jen pro smích“ syčí opět neodbytná paní. Proslov končí a vzkaz rolujeme na tyče, jak zněla domluva. Ještě pusu za statečnost. Škoda, kamera nás neviděla, zúročila by naší námahu. Zpěv státní hymny mne staví do pozoru. Lebka svatého Václava je nesena, cítím posvátnou úctu. Kdesi je slyšet slabý potlesk. Za kleriky už nikdo nejde. Je ticho. Ale jde, naši politici, i adepti prezidentství. Je ticho až hrozivé. Tak vida, ostatní už toho mají také dost.
P.S.V doprovodném programu poutě se prezentovaly krajanské spolky. Bylo to úžasné. Váží si svého původu, než kdekterý z nás.
P.S. Víte, že naši krajané jsou v Moldávii? Před 150 lety odešli na Ukrajinu a před hladomorem utekli do Moldávie. Byli odvážní. Můj muž a já dnes také.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
