Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Jeden den v životě, Společnost

Logistika všedního dne

Autor: Archiv autorky
Autor: Archiv autorky

Budík zvoní v šest. O sto šest. Hlava nechce naskočit. Aha. Jasně, včera jsem si nařídila nejen budík, ale i boj s leností a vlastním tělem. Rychle, než si to stihnu rozmyslet, oblékám tepláky a vybíhám ven. Vracím se zpocená, ale s pročištěnou hlavou. Ivoš už nachystal snídani i kafe pro mě a jde budit děti. Nejlepší chlap na světě. Rodina je můj největší životní úspěch. Z dětského pokoje slyším protesty. Nechce se jim z vyhřáté postele, nedivím se. Aspoň, že teď už nevstáváme do tmy jako v zimě. Postupně přeneseme dvě teplá tělíčka Aničku školačku a Vojtu předškoláka. Ivoš odchází do práce. Povídám si s dětmi u snídaně. Dotazy od jádra Země přes posvátné krávy až k nekonečnu vesmíru. Dětská zvídavost. Nevinná. Tuhle část dne bych nejraději natáhla na hodiny, ale škola volá. Začínám popohánět. Rychle zuby, oblékání. Dvě rvačky, plačky. Zlobím se a Anička mi vyčte: „ Ty nás, mami, honíš a přitom největší brzda jsi tady ty.“ To jo no.  Rychle černím řasy, hledám klíče, svačinu, mobil znovu klíče a už je tu dusot šesti nohou po schodech dolů. Ještěže máme školu doslova u nosu. O patro níž vykukuje ze dveří máma, potvrzujeme si, že bude mít děti zase celé odpoledne na starosti. Děkuju Bohu za babičky, bez nich bychom museli žít úplně jinak. Těžké loučení před školou a ve školce.

Metrem na Pavlák, pak pěšky do kopce. Někdy jezdím tramvají, ale dneska je krásně a na trhu cestou kupuju jahody. Vinohrady. Tady jsem žila první roky života a cítím se tu tak nějak doma. Do práce se těším, i když toho dnes bude hodně. Vybíhám schody. Rychlé kafe a šup k počítači.

Pracuji v organizaci, která má víc než stoletou historii na poli studentských výměn. Každý rok přes nás vyjede přes šedesát studentů ven a zhruba stejně zase přicestuje k nám. Na 3, 5, nebo 10 měsíců. Čeká na mě spousta e-mailů. Dnes píší hlavně kolegové z Mexika, Venezuely, Japonska a Ghany. Mají strach z naší vízové procedury. Modlím se, ať stihneme vyřídit formality včas. Z Ekvádoru nám píší o zemětřesení. Informace je jasná a zevrubná. Máme kanceláře a síť dobrovolníků po celém světě, kvalitní pojištění a fondy pro rychlou evakuaci, kdyby bylo třeba. Monika od vedlejšího stolu mi připomíná, že teď hlavně hledáme rodiny. Musíme obeslat školy, aby nám pomohly. Díky za osvícené pedagogy. Jako každý rok nakonec najdeme rodinu pro každého studenta. Jsem pyšná, že se u nás v České republice najde tolik skvělých lidí, již jsou světu otevření. I já jsem byla a díky tomu mají moje děti brazilskou kmotru. Zase budeme někoho hostit, až děti trochu povyrostou.

Miluju ty debaty večer místo televize o tom, čeho bychom si měli u nás vážit a jak to je jinde. A další e-maily a telefony. Ještě se zúčastním předvečerního srazu dobrovolníků – tedy těch, kteří nám pomáhají nezištně. Srší z nich energie. Domů se dohrabu až po osmé. Děti už jsou v pyžamu. Přebírám štafetu od mojí mámy, Ivoš má angličtinu. „Mami, musíš přečíst pohádku,“ volají ratolesti dřív, než se stačím zout.  S výčitkou, že jsem si je neužila přes den, čtu hned pohádky tři. Otevírám víno, prohodím pár vět s Ivošem o logistice dovolených. Rozmýšlím, jestli zvládnu ráno v šest zase vyběhnout. Ale to už je tu další den.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].