Zajatci těla

Někteří pacienti s vážně poškozeným mozkem, o nichž se lékaři dosud domnívali, že nemohou být při vědomí, ve skutečnosti dokážou komunikovat. Po nedávném případu Belgičana Roma Houbena, s nímž se podařilo navázat kontakt po 23 letech, která strávil v domnělém kómatu, to znovu potvrdila studie uskutečněná britskými a belgickými specialisty.

V roce 2006 neurovědec Adrian Owen, působící v britské Cambridge, vyšetřoval mladou ženu, která po autonehodě upadla do vegetativního stavu – bděla, přesto neodpovídala na podněty a zdánlivě nevnímala nic ze svého okolí. Owen sledoval činnost mozku pacientky pomocí magnetické rezonance a zároveň ji žádal, aby si představila dvě různé situace: že prochází místnostmi ve svém domě a že hraje tenis.

Stejně jako u zdravých dobrovolníků se v prvním případě aktivovala část mozku, která se podílí na rozpoznávání známých scenérií v okolí, ve druhém začaly pracovat motorické oblasti, jež se zapojují při pohybech. Kromě toho vědci uskutečnili i další testy: pacientce například pouštěli sekvence slov obsahující dvojznačné výrazy, jejichž přesný význam šlo uhodnout pouze z kontextu celé věty. Reakce mozku naznačovala, že informaci zpracovává a snaží se význam vět pochopit.

V nové studii, zveřejněné nedávno v časopise New England Journal of Medicine, podrobil Owen a jeho kolegové podobnému výzkumu 53 dalších pacientů. Čtyři z nich reagovali podobně jako zmíněná žena – jejich mozek odpovídal odlišně na žádost o „procházení bytem“ a „hraní tenisu“. Jeden z vyšetřovaných, dvaadvacetiletý mladík, který je ve vegetativním stavu pět let, dokonce pomocí této metody dokázal odpovědět na několik jednoduchých otázek týkajících se jeho rodiny; „hraní tenisu“ znamenalo „ano“, „procházení bytem“ představovalo „ne“.

Autoři výzkumu se domnívají, že u malého procenta pacientů, kteří jsou dle lékařů ve vegetativním stavu, zůstaly zachovány „ostrovy“ mozkových funkcí. Jak jsou „ostrovy“ velké a co přesně tito lidé cítí, nevíme. Otevírají se však nové etické i jiné otázky. Například: pokud se podaří Owenovu metodu převést do klinické praxe, bude možné se s pacienty domlouvat na okolnostech jejich léčby, případně ukončení života? Uvěří odborná veřejnost, úřady, soudy, tomu, že pacient odpovídající pouze ano - ne dokáže vnímat všechny odstíny a důsledky toho, nač se jej lékaři ptají?

Na odpověď si budeme muset počkat. Už teď je však jisté, že se pohled na tyto pacienty musí změnit. Mnozí mohou být stále mezi námi, uvězněni ve vlastním těle, bez možnosti komunikovat se světem, z něhož byli násilně vytrženi.