Vyložte karty, pánové

Na laika leckdy působí katolická církev jako záhadný a od světa odtržený duchovní monolit, který si žije svérázným, svému okolí nesrozumitelným a v posledku málo zajímavým životem. Jak ale ukazují nedávné události, ve skutečnosti je církev daleko barvitějším společenstvím, než by se na první pohled zdálo. Pojďme se podívat na dvě z nich.

Scéna první: na předvánočním setkání s novináři kardinál Miloslav Vlk rázně odmítá spekulace o tom, jestli si katolíci náhodou nechtějí pojistit schválení zákona o církevních restitucích podporou Václava Klause v prezidentských volbách. Církev se podle něj nehodlá vměšovat do politiky. Je to prý jednoznačná shoda celé České biskupské konference, vrcholného katolického orgánu v Česku. Výsledek? Jak prosáklo z parlamentních kuloárů, byli to právě někteří biskupové, kteří tvrdě tlačili na nerozhodnuté lidovce, aby zvedli ruku pro Klause. Právě kvůli restitucím. A kardinál se snažil zachránit co se dá, když poté volitele ubezpečoval, že volba je skutečně jenom na nich. Navenek se ovšem on i biskupové tváří, že na volbu prezidenta mysleli tak maximálně v osobních modlitbách.

Scéna druhá: papež Benedikt XVI. vydává v létě dokument, který kněžím umožňuje svobodně užívat při bohoslužbách starou latinskou liturgii. Liberálně smýšlející katolíci jsou poněkud zaskočeni. Liturgie totiž prezentuje ten typ církevního myšlení, který se zdál být po reformním II. Vatikánském koncilu na odpis. Příklad za všechny: v latinské modlitbě za židy se mají věřící modlit, aby Bůh sňal židům „roušku z jejich srdcí“. To přirozeně vyvolá řadu protestů a papež se rozhodne kontroverzní formulaci změnit. Ovšem tak, aby význam zůstal zachován. Modlitba praví, že Bůh má srdce židů „osvítit“. Benedikt XVI. jasně dává najevo, že za duchem staré liturgie stojí a liberálně smýšlející katolíci jsou zaskočeni ještě víc. Přesto ale papeže hájí. Jinak reformně smýšlející kardinál Kasper (do jeho kompetence spadá v Římské kurii katolicko-židovský dialog) rozesílá pohoršeným židovským organizacím dopisy, v kterých se jim pokouší vysvětlit, že vlastně k pohoršení nemají důvod.

V zdánlivě monolitní katolické církvi prostě probíhá na mnoho úrovních pozoruhodný zápas o to, jakým směrem se má církev vydat. Mezi českými katolíky zjevně nepanuje shoda, jak má církev prosazovat svoje zájmy ve světě a jestli k tomu smí využívat politických pák. A v celé církvi zase probíhá tichý zápas o to, jestli definitivně opustit pozici majitelů pravdy, kteří jediní mají právo kázat ostatním, nebo se v této pozici naopak definitivně zabarikádovat.

Problém je ale v tom, že až na čestné výjimky se nikdo z církevních „insiderů“ neodváží otevřeně říct, že takové zápasy existují a na jaké straně barikády kdo stojí. A to je škoda. Církev sice po tom vypadá jednotně, ale je to jednota nemastná, neslaná a hlavně nedůvěryhodná. Běžný věřící ani sympatizant potom prakticky nemá šanci rozpoznat, kam vlastně církev směřuje. Takže nezbývá než říct: ukažte pánové, s jakými kartami hrajete! Ať víme, na kterou stranu barikády se přidat.