Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Glosa

Snesitelné těžkosti v kauze Kundera

Proč a v jaké formě vlastně článek o Kunderově udání publikovat, jsme v Respektu dlouze rozebírali. Jeden ze silných argumentů pro jeho zveřejnění říkal, že tahle kauza není zapomenutým příběhem minulosti.

2756-mobr-kundera.jpg
2756-mobr-kundera.jpg • Autor: Respekt

The New York Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Le Figaro, Corriere della Sera – to je jen letmý výčet médií, která v těchto dnech píší o minulosti nejslavnějšího českého spisovatele. V redakci Respektu, který jako první zveřejnil zjištění mladého českého badatele Adama Hradilka o tajemném udání Milana Kundery, včera nepřetržitě zvonily telefony. Příběh starý 58 let žije svým vlastním životem, což je přesně to, co jsme si přáli. S publicitou ale přibývá i otazníků, které by neměly zůstat bez odezvy.

Největší pochybnosti, do jaké míry je příběh udání vlastně pravdivý, vyvolal sám Milan Kundera. Navzdory své letité uzavřenosti na zprávy v médiích nečekaně rychle reagoval. Zjištění, podpořená dalšími informacemi z Ústavu pro studium totalitních režimů, odmítl jako lež, jenž ho má poškodit před začínajícím knižním veletrhem v Německu. Nikdy nikoho neudal a tomu, jak se v archivech ocitl policejní záznam o jeho výpovědi na policii z roku 1950, prý nerozumí. Ponechme stranou poněkud paranoidní tvrzení, že kdosi má zájem diskreditovat česko-francouzskou literární hvězdu na knižním veletrhu. Důležitější je položit si otázku, jestli spisovatel skutečně může být tak nevinný, jak tvrdí. Odpověď zní – je to velmi nepravděpodobné. (Celá reakce Milana Kundery ZDE)

Jednou možností by bylo, že strojopis Kunderova udání je falzifikátem. K jeho vzniku ale chybí motiv. Badatel Adam Hradilek dokument objevil vlastně náhodou při pátrání ve spisu zcela neznámého člověka, který léta ležel v archivech a nikoho nezajímal. Ani on sám netušil, co přesně hledá. Podstrčit mu do cesty falešnou stopu by znamenalo vědět, jakou cestou se Hradilek ubírá – s tím se ale svěřil jen pár nejbližším. Zfalšovat přes půl století starý policejní strojopis s příslušnou dikcí, razítky a znalostí souvislostí případu navíc nezvládne každý. Ostatně Ústav pro studium totalitních režimů, na jehož stranu hřiště nyní Milan Kundera vrátil míček, může historickou pravost dokumentu nechat prověřit v kriminalistických laboratořích. Pokud expertní analýza prokáže, že jde o autentický dokument z 50. let, jedna verze Kunderovy neviny padá.

Ta druhá předpokládá, že letce a ilegálního kurýra Miroslava Dvořáčka udal někdo, kdo se za Milana Kunderu pouze vydával. Udavačem by musel být člověk dobře informovaný o tom, že Dvořáček v Praze ilegálně pobývá. Protože k udání a zatčení došlo během několika hodin, v úvahu připadá pouze Kunderův přítel, dnes již mrtvý komunista Miroslav Dlask, který mohl mít důvod na tajného agenta demokratické rozvědky Dvořáčka žárlit. Proč by ho ale neudal osobně pod svým jménem ? A kdyby se bál, proč by na policii nezavolal anonymně?

Představa, že se Dlask nenápadně zmocní Kunderova občanského průkazu, změní si účes, aby se mu podobal na fotografii, a pak pod falešnou identitou riskuje v stalinském policejním státě nedozírný průšvih, je jak vystřižená ze špionážních románů, v případě vzorného svazáka moc ale nedává smysl. I tady může Ústav pro studium totalitních režimů pomoci případ dotáhnout a objasnit nám, jak v oné době vypadala policejní praxe a zda záměna identity provedená bez Kunderova vědomí vůbec připadá v úvahu.

Vůbec nejpravděpodobnější verze ale říká, že slavný spisovatel nám neprozradil všechno, co ví. Ostatně ČTK, které poskytl rozhovor, se ho na souvislosti ani příliš neptala, takže Kundera mohl jen vršit silná slova. Jeho údiv nad lživým obviněním není příliš na místě už proto, že Hradilkův fax s žádostí, ať se k svému angažmá v tehdejších událostech vyjádří, měl na stole déle než měsíc. Neodpověděl.

Proč a v jaké formě vlastně článek o Kunderově udání publikovat, jsme v Respektu dlouze rozebírali. Jeden ze silných argumentů pro jeho zveřejnění říkal, že tahle kauza není zapomenutým příběhem minulosti. Žije v naší současnosti - v osudu ženy, která se půl století trápí pocity viny, v osudu antikomunistického hrdiny, který stejně dlouho podezřívá nevinnou přítelkyni. Je příběhem o tom, že nehojená minulost nekončí vyhaslá kdesi v archivech, ale spodními proudy se přelévá dál, do našich dnešních životů.

Kunderovo razantní popření jí zpřítomňuje ještě víc. Nad jeho udáním se povede důležitý spor o to, jaké důkazy vlastně potřebujeme, abychom dokázali rekonstruovat naši historii a zdali za jejich nedostatkem neskrýváme jen vlastní nechuť k ohlédnutí. Desítky evidentních spolupracovníků StB, vyškrtnutých po vyhraných soudních sporech ze seznamů Ministerstva vnitra ukazují, že na tom něco bude. V 50. a 70. letech zkrátka neexistovaly pouliční kamery ani výpisy z mobilních telefonů, takže všechno se dá zpochybnit snáz. Skutečná reflexe minulosti vyžaduje minimálně společenskou shodu nad tím, že takové pátrání má smysl, a také jistou ochotu podílet se na odkrývání mozaiky, i když to může být nepříjemné. Milan Kundera k sebereflexi bohužel chuť nemá, i když tím v tuhle chvíli riskuje svou pověst.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

zástupce šéfredaktora

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1454
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte