Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Glosa

Přestaňme si lhát o Václavu Klausovi

Stalo se už tradicí o Václavu Klausovi tvrdit, že je ve svých názorech „konzistentní“.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Stalo se už tradicí o Václavu Klausovi tvrdit, že je ve svých názorech „konzistentní“. Do matematického jazyka přeloženo, jeho názorový svět je bezesporný, v lidovém jazyce to zase znamená, že zkrátka není oním pověstným pláštěm, se kterým si vítr pohazuje z kouta do kouta. Naopak, český prezident stojí uprostřed tekuté moderny jako pevný pilíř tradičních hodnot a nenechá se zviklat ani bolestí zubů, natož táním ledovců. On narozdíl od jiných mentálních barvoslepců vidí, že svět není černobílý a planeta Země, že je modrá.

Potvrdil to znovu, když do dnešního vydání Mladé fronty Dnes přispěl článkem Přestaňme si lhát o Gruzii. (Celý Klausův text ZDE) Dlouho se sice k válce na Kavkaze nevyjadřoval, ale pak ho nejspíš z letargie nebo od sledování olympiády v Číně vyrušily až komentáře, které upozornily, že český prezident - jindy aktivistický - téměř jako jediný vrcholný státník v Evropě ke gruzínsko-ruskému konfliktu mlčí. A tak Václav Klaus 15. srpna nejprve odpověděl na dotazy jím oblíbeného deníku MfDnes.

V jedné otázce zaznělo: Lze válku v Gruzii srovnat se sovětskou invazí v roce 1968? A prezident odpověděl: „To nelze srovnávat. Československo tehdy nezaútočilo na Podkarpatskou Rus, invaze nebyla odpovědí na náš útok.“ Pak ale Václavu Klausovi oponovalo a opravilo ho několik komentátorů, například Zbyněk Petráček v Lidových novinách: „Tady si prezident sám nabíhá, neboť Podkarpatská Rus byla částí SSSR. Uplatňuje-li Gruzie svou suverenitu ve své Jižní Osetii, znamená to snad, že útočí na Rusko? Český prezident nám tak sugeruje, že Jižní Osetie je legitimním hájemstvím Moskvy.“ Možná proto teď Václav Klaus svůj názor v textu Přestaňme si lhát o Gruzii „upřesnil“.

„V zodpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální. Odmítám pokrytectví, které říká: ´už se stalo, neptejme se proč, nyní je třeba najít řešení´. Pokud pravdivě neřekneme, kdo konflikt začal a co tím sledoval, spravedlivé a trvalé řešení nenalezneme. Paralely s minulostí se nabízejí, ale jsou v detailech a jednotlivostech vždy poněkud nepřesné.“

Dobře, aspoň velmi stručně nahlédněme do toho, kdo konflikt začal. Ano, Gruzie zaútočila na oblast Jižní Osetie, aby obnovila a uplatnila svou územní celistvost a suverenitu. Odsouzeníhodné při tom je, že zaútočila i na správní a civilní cíle i na posádku „mírových“ ruských jednotek. Ten útok byl ale – v médiích už stokrát řečeno – vyprovokovaný ze strany Moskvy třeba tím, že vydávala gruzínským občanům Jižní Osetie ruské pasy, nejspíš s předzvěstí argumentu, kterým dnes operuje – totiž, že chrání své občany. Cílených provokací ale bylo mnohem víc. Rusko už několik let separatistická území ekonomicky živí a vojensky podporuje. Viníci jsou tedy dva, ale v parafrázi na text v MfDnes platí českému prezidentovi odpověď: Kdy už si přestanete lhát o Rusku?

I když totiž pomineme, že v alibistické rétorice Moskvy nejde o ochranu ruských, ale gruzínských občanů, je nepominutelné, že ruské jednotky „nezajistily příměří“ jen v konfliktní oblasti Jižní Osetie, ale pronikly i do suverénního území Gruzie. Naprosto účelově obsadily černomořský přístav Poti, potopily gruzínskou loď, obsadily Stalinovo rodiště Gori a další gruzínská města a jak vidno, stahovat zpátky se jim nechce. Jde o ruskou invazi, jak říká český ministr zahraničí Schwarzenberg v aktuálním čísle Respektu v rozhovoru K věci.

Pokud je prezident Václav Klaus ve svých názorech konzistentní, proč jednou hájí suverenitu České republiky, varuje před rozpouštěním hranic, před byrokraty Evropské unie a v gruzínském případě agresivní narušení suverenity jiného státu odmítá nebo ho přinejmenším pomíjí? Jsou snad byrokraté EU nebezpečnější než ruští generálové, kteří vyhrožují Polsku za podepsání smlouvy o raketové základně s USA jaderným útokem?

Do mysli se tak vtírá otázka, kde je hranice mezi názorovou konzistentností a mezi infantilní tvrdohlavostí, kdy člověk není sebereflexivně schopný nahlédnout sama sebe a mění se ve vzteklé děcko, které stále trucovitě opakuje: ne, ne, ne, ale opravdu, opravdu ne. Navíc jen proto, aby na sebe strhlo pozornost. Že by se snad u Václava Klause ohlašoval příchod druhého dětství?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].