Odsouzeni k úzkosti

Datum 11. září má v naší paměti pevné místo. Ale kdo kdy slyšel o třináctém? Právě tehdy se přitom zrodil fenomén, díky němuž Američané přišli o víc životů než během útoku na Světové obchodní centrum, při vylodění v Normandii, ve válce ve Vietnamu a při okupaci Iráku dohromady. A nejen oni.

Henry Bliss měl smůlu. Asi takovou, jako kdyby vás dnes odpoledne uprostřed města zasáhl blesk nebo jste se nakazili ptačí chřipkou. Něco podobného se ve Spojených státech nikomu před ním nestalo a v Evropě pouhým dvěma lidem.

Osmašedesátiletý obchodník s realitami a burzián Bliss tehdy v podvečer 13. září roku 1899 zaparkoval svůj automobil na 74. ulici poblíž newyorského Central Parku a chystal se přejít na druhý chodník. Nevšiml si ale rychle projíždějícího taxíku a skončil na silnici v bezvědomí a s těžkým poraněním hlavy. Nad ránem čtrnáctého září zemřel.

Být to o sto let později, těžko by místo nehody zdobila pamětní deska podepsaná starostou města. Pan Bliss by byl jedním z bezejmenné masy čtyřiceti tisíc Američanů, kteří ročně přijdou na silnici o život. Pro mladé lidi do sedmadvaceti let bývá autohavárie nejčastější příčinou smrti a ekonomové spočítali, že ročně na nehodách USA tratí sto padesát miliard dolarů. Sečteme-li tahle čísla pro deset nejmotorizovanějších zemí planety, máte tu sto tisíc mrtvých a 450 miliard dolarů mínus.

Automobil, v časech Henryho Blisse ještě horká novinka pro zámožné, je patrně ústředním vynálezem modernismu, praotcem svobody pohybu, předchůdcem globalizace. Jeho temnou stránku ovšem nepředstavují jen nekonečné seznamy obětí havárií. Méně diskutovanou, ale do našich životů hlouběji vklíněnou hrozbou je permanentí stav úzkosti, který dnešní motorizovaný svět prostupuje. Vrátí se manžel v pořádku ze služební cesty? Budou děti opatrné, až půjdou ze školy? Můžu pustit psa z vodítka? Ani v časech, kdy v lesích žili medvědi a vlci, neměl člověk tak malou důvěru k prostředí, v němž žije. Proti všudypřítomné nejistotě se nedá dobře bojovat, protože provoz je nevyzpytatelný a sebevzornější chování vás neuchrání před karambolem.

Můžete být jeho obětí, ale i viníkem. Automobil nás postavil do úplně nové etické situace, která nemá v dějinách obdoby. Drobná chyba z vás může udělat zabijáka – a není v silách sebezodpovědnějšího člověka chyby nedělat. Můžeme se snažit sebevíc, v čemž mají čeští řidiči i úřady ještě hodně velké rezervy, ale riziko nelze eliminovat. Homo sapiens není gepard, jenom se vybaven chatrnými instinkty pohybuje jeho rychlostí. Zajímavé je, jak dobře současníci Henryho Blisse vytušili nebezpečnost nového vynálezu. Rychle se řítící automobily děsily a policie je omezovala povinností výstražných znamení, maximální povolenou jízdou a provinilce trdě trestala.

Příští neděli proběhne v Česku Světový den bez aut, který je dobrou příležitostí si od provozu odpočinout a přemýšlet, co všechno se v něm dá změnit k lepšímu. Třinácté září bychom mohli naopak využít ke smiřování. Henry Bliss a šofér taxíku číslo 43, jenž byl nejprve obviněn ze zabití a později osvobozen, protože nejednal úmyslně, v tenhle den začali splácet jednu z nejbolestivějších daní modernismu. Daní, která nás navěky odsoudila k úzkosti.