Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Filmové vývary

To nejlepší z Varů: Rozklad vztahu, chudí vs. bohatí a DIY po česku

Anketa: Kritiky nejvíc zaujal snímek Carlose Reygadase Naše doba

Naše doba
Naše doba • Autor: IFFKV

V polovině karlovarského festivalu, který o víkendu skončil, mi pípla zpráva. „Na co mám ve Varech jít? Doufala jsem, že se ke mě dostane něco šeptandou, ale zatím nic.“ Relativní ticho po pěšině, která tradičně ohlašuje „filmy, které si nejde nechat ujít“, se letos prolamovalo jen pozvolna. Nakonec ho ale suverénně jeden film prořízl – Naše doba mexického režiséra Carlose Reygadase. Do svého výběru největších letošních festivalových filmových zážitků, který přinášíme, jej na první místo zařadili rovnou čtyři z pěti kritiků. Zaujal i debut Bohdana Karáska Karel, já a ty nebo rumunská Vazba.

 

Jindřiška Bláhová, Respekt

Naše doba (Carlos Reygadas, 2019, Mexiko/Francie/Německo/Dánsko/Švédsko): Jsou režiséři, kteří vnímají médium filmu naprosto jinak než ostatní tvůrci. Jejich vidění je jakoby z jiné umělecké dimenze, z jiné galaxie vizuality. Carlos Reygadas takovým režisérem je, jak znovu ukazuje jeho nejnovější film Naše doba, intimní vztahové drama o touze maximální svobody v partnerských vztazích a její konečné nemožnosti. Reygadas, jenž obsadil do hlavních rolí sebe, svoji ženu a děti na vlastním ranči, se pohybuje jako všeobjímající básník fyzické poezie. Od mexických pastvin přes vznášivé výšiny až do nitra běžícího motoru, pulsujícího jako těla v záchvěvu vášně i symbol mechanického puzení jednoho z partnerů mít věci (včetně své ženy) racionálně pod kontrolou. Úvaha o přirozenosti, manipulaci a normách v neopakovatelném provedení.

Reklama
Reklama

Varda podle Agnès (Agnès Varda, Francie, 2019): Sdílení bylo pro francouzskou režisérku Agnès Varda životně důležité, bylo součástí její režisérské identity. Sdílet své filmy s publikem, být sdělná i přítomná. Ve svém posledním filmu dělá nedávno zesnulá autorka radostně i důsledně právě tohle: sdílí sama sebe s diváky, kteří jí chtějí naslouchat. Je průvodkyní po svých vlastních filmech, z nichž mnohé patří mezi to nejosobitější, co za poslední dekády v kinematografii vzniklo. Je vykladačkou vlastní metody, která je žitím ve filmu. Varda žila samozřejmě i mimo film a její dokument je i svědectvím o jejích názorech a životních postojích, které předkládá s neodolatelnou přesvědčivostí.

Tak pravila Pauline Kael (Rob Garver, USA, 2018): Naprosto nezbytná a tak trochu blázen,“ poznamenal na adresu ikony americké filmové kritiky Pauline Kael kritik David Thompson. Podobný dojem po sobě zanechává i dokument s originálním názvem What She Said: The Art of Pauline Kael, který vznikl k jejím letošním nedožitým stým narozeninám. Je poctou slavné kritičce, která měla coby výjimečný analytický talent desítky nadšených následovníků mezi filmovými kritiky - a jako „ta zlá ženská“ stejný počet zapřisáhlých odpůrců. Ještě víc je však portrétem jejího unikátního stylu psaní a myšlení, s nímž vtrhla jako hurikán do pánského klubu zvaného filmová kritika a které ovlivňovalo dějiny americké kinematografie a zároveň bylo jejich součástí.  Pro ty, kdo jméno Pauline Kael neznají, je dokument intenzivním nalévacím kurzem a střetem se svéráznou osobností v plné rychlosti. Ty, kdo jméno znají, může třeba popostrčit k zalovení v Googlu a přečtení některého z jejích ustavujících textů – například kritiku na Bonnie a Clyde nebo esej Výchova Kanea. I s odstupem desítek let jsou to živé, stylově a argumentačně famózní texty psané s maximální intenzitou, které formovaly americké myšlení o filmu. Ten typ textů, jak poznamenal kritik deníku Guardian Peter Bradshaw, který „filmový kritik čte se smíšenými pocity: s radostí, euforií, fascinací, vzrušením a studem, že nedělá ani vzdáleně nic tak vášnivého a vznešeného ve svých vlastních textech“.

Karel, já a ty (Bohdan Karásek, ČR, 2018): Film, na který jsem šla s mírnými obavami, které se nevyhnutelně pojí s jeho neúměrně dlouhou inkubační dobou, minimálním rozpočtem a autorem. Karásek totiž od svého absolutoria katedry scenáristiky na FAMU natočil jen dva středometrážní domácí snímky, které s trochou nadsázky viděli a obdivují hlavně jeho kamarádi z FAMU či okruhu školy – z nichž mnozí pomáhali i se vznikem jeho celovečerního debutu. Odcházela jsem ale s nečekaným pocitem radostné lehkosti ze sledování energického díla. Filmu, jenž zdánlivě „amatérskými“ prostředky „domácího filmu“, ale na půdorysu skvělého scénáře s přesně odposlechnutými dialogy a odpozorovanými situacemi dokázal zachytit vztahové bloudění i nacházení; pocit prchavosti a existenci mezi ambicemi, očekáváními a sebou samým.

https://www.youtube.com/watch?v=GRiOOBPV3a4

 

Jaromír Blažejovský, filmový kritik a učitel (FF MU Brno)

Retrospektiva Júsufa Šahína ukázala, že byl nejhustším filmařem všech dob. Sotva kdo jiný dělal filmy s takovou lehkostí, bystrostí a radostí jako hyperaktivní rodák z Alexandrie: nejenže rozehrál každý opus ve zcela jiném stylu, ale styly se mu zmnožují a rozvětvují i uvnitř téže komedie; mizanscény překypují houfy ustavičně brebentících Egypťanů, kteří se z ničeho nic rozezpívají, a divák nemůže ani mrknout, aby mu neunikl vteřinový obrazový gag. V perfekcionismu a žánrovém mixu ho následují Pon Džun-ho a jeho Parazit (Jižní Korea). Zábavnosti a řemeslné dokonalosti tleskáme, do mozku se však zavrtají:

Naše doba (Carlos Reygadas, Mexiko-etc., 2018) se noří do mužské neschopnosti porozumět silnější bytosti, totiž ženě, intelektuálními prostředky. Na počátku dva sebevědomí rančeři, na konci dvě rozložené trosky. Slabší symbolika a několik (tentokrát jen několik) okamžiků k zapamatování.

Čtěte také: Texty z letošního festivalu

Tiché doteky (Michail Hogenauer, Česko/Nizozemsko/Lotyšsko, 2019) jsou tísnivou politickou metaforou o fatální submisivitě bývalé východní Evropy vůči Západu, jenž se dodnes tváří jako civilizačně a morálně nadřazená autorita. Někdo velmi pyšný, přitom politováníhodný nás stále poučuje, jak se máme správně chovat a jak vychovávat děti; někdo nás přezíravě přijímá mezi sebe, kontroluje, trestá a odměňuje. Pozná slovanská chůvička v cizím domě hranici manipulace? Není náš svět lidštější? Aupairový horor superioritu Západu zpochybňuje; souběžně zrcadlí východní neurózu z bohatšího světa.

Vazba (Andrei Cohn, Rumunsko) je dalším mistrovským kusem rumunské nové vlny: jen dva exteriérové záběry v plném světle, a pak už jen brutální tortura mezi nastrčeným kriminálníkem a zadrženým intelektuálem, v jejichž rozhovorech se odráží každodennost „tatíčkovy“ diktatury.

Cenzor (Serhat Karaaslan, Turecko-Německo-Francie) také využívá metaforu vězení: kreativně založený bachař, vzdálený následovník Thomase z Antonioniho Zvětšeniny, žije sice na příjemnější straně mřížoví, ale jeho limity zde nejsou o nic menší.

Zklamání: 

Portrét mozaikou (Čaj I-siang, Čína). Nevím, zda film zklamal mne, anebo já jeho. Bohužel jsem s ním a jeho nepochopitelně jednající, ba bezcharakterní těhotnou hrdinkou nedokázal navázat kontakt; styl mi připadal marnivý, rytmus jednotvárný.

Býk (Boris Akopov, Rusko). Tuctová a předlouhá gangsterská nakládačka, vizuálně i zvukově nepříjemná, jejíž egoistické postavy škemrají o soucit, který si nezaslouží. Nesrdečný pozdrav z Ruska: žijeme hrozně, zato umíme každému nakopat!

https://www.youtube.com/watch?v=t1SUAEHPWoU

 

Kamil Fila, filmový publicista (ještěvětšíkritik.cz)

Naše doba (Carlos Reygadas, Mexiko, 2018): Tříhodinový film-román o rozkladu vztahu bývalého velkoměstského volnomyšlenkářského páru, který teď trčí kdesi ve vnitrozemí na venkovském ranči a pěstuje býky. Režisér tu hraje hlavní roli, jeho žena-střihačka zase manželku. Intimní, sebemrskačské, kruté, ale zároveň inteligentní a krásné, spontánní i promyšlené. Nikdo na světě nedělá podobné filmy jako Reygadas, novodobý klasik mísící vždy dohromady otevřenou sexualitu a hlubokou mystickou spiritualitu. Nádherná kamera, uhrančivý zvuk, nezapomenutelné scény, jako je smrtící útok býka na nebohou tažnou mulu. Dílo chvílemi vypadá jako přírodopisný dokument, chvílemi jako román v dopisech a esemeskách, potom skoro porno, pak zase jako zasmušilá poéma. Reygadas dokáže obsáhnout filmem celý vesmír. Tohle umí kromě něj snad už jen Terence Malick.

Parazit (Bong Joon-ho, Jižní Korea, 2019): Černá komedie se sociální tematikou. Jak moc vykořisťují bohatí chudé a jak moc dovedou chudí vysávat ty bohaté, odvyprávěno doslova na půdorysu a bokorysu luxusní vily. Zběsilý mix žánrů, zároveň vycizelované řemeslo, perfektní akční načasování, dva překvapivé zvraty a asi dva nečekané konce. Scenáristický majstrštyk s pár brutálními scénami, ale většinou se publikum směje a fandí zrovna tomu, kdo tahá pilku. Syté barvy a herectví, ostré kontury obrazu, vtipná práce s hudbou. Podle mě favorit Oscarů za nejlepší neanglicky mluvený film. Bong Joo-ho léta točí podobně dobré filmy (Vzpomínky na vraždu, Mutant, Matka), ale teď z něj může být mezinárodní komerční hvězda, nejen hitmaker doma v Koreji a divný umělec pro zbytek světa.

Odvrácená strana větru (Orson Welles, USA 2018): Jeden z nejpodivnějších filmů, co jsem kdy viděl. Ne snad nějakou úchylností zápletky, ale čistě formou. Naprosté neoformalistické orgie! Z kousků natočených záběrů nikdy nedokončeného filmu Orsona Wellese, záběrů ze zákulisí a porůznu dělaných dotáček sestavili Wellesovi žáci a obdivovatelé skládanku, která působí, jako by šlo o film se soudržným dějem. Přitom jde zároveň o rozpravu nad tím, jak se vůbec dají točit filmy a jaký to má celé smysl. Největší oslava a zároveň pohřeb autorského pojetí kinematografie, která v Hollywoodu 70. let dostala silnou injekci svobody, a pak vše utichlo. Takový experiment si dnes už nikdo nedovolí. Znovuoživený a vlastně virtuální Welles tu vůbec nepůsobí jako dezorientovaný stařec, ale tvůrce, který dokonale chápal moderní trendy.

Zabíjení (Shinya Tsukamoto, Japonsko, 2018): 80minutový audiovizuální esej na téma pohyb. Ne že by akční scény neměly choreografii, ale ten, kdo v tomto samurajském historickém snímku zabíjí a rozřezává postavy, je přímo film sám, cukavá kamera a prudký střih. Tsukamoto je jedním z výjimečných autorů, kteří berou film jako druh zbraně a útoku na naše smysly: všechny vyjadřovací prostředky chápe jako druh násilí. Vzpírá se vyprávět tradičně žánry a cupuje vše na cáry. Jeho cílem je zanést nás do chaotického víru, vyčerpat a vyždímat nás. V tomto násilí není nic očistného. Nekompromisní nářez, skoro tak dobrý jako režisérův kybepunkový debut Tetsuo.

Zánik samoty Berhof (Jiří Svoboda, Československo, 1983): Každý rok je dobré dívat se na nějakou klasiku. Toto poválečné drama z roku 1983 vyniká několika věcmi. Odvážnou kamerou (tehdy začínajícího) Vladimíra Smutného, který nyní převzal na festivalu cenu za přínos české kinematografii, založenou na podsvíceném obrazu, jež simuluje vidění světa v éře petrolejových lamp. Temnota snímku, v němž je přitom vše podstatné vidět, je nesmírně skličující. Konec války nenabízí vykoupení, jen se rozjede nové kolo násilí. Děj zaplněný silně narušenými postavami, které se k sobě chovají s neuvěřitelnou nelítostností, viditelně a slyšitelně šokoval mladé festivalové publikum, které už na podobné výjevy z české kinematografie není zvyklé. Ó, jak jsme za ta léta všichni změkli…

https://www.youtube.com/watch?v=SEUXfv87Wpk

 

Ondřej Pavlík (Cinepur)

Naše doba (Carlos Reygadas, Mexiko/etc., 2018): Vzývaný i proklínaný mexický auteur pojal svůj nejlepší film jako zemitou autobiografickou studii otevřeného vztahu a do hlavních rolí obsadil sám sebe a svoji partnerku. Režijní masterclass na pomezí dokumentu a inscenovaného dramatu, kde nezkrotné vášně přetékají do tepajících motorů a býčích ohrad.

Vazba (Andrei Cohn, Rumunsko, 2019): Výtečně napsaný, zahraný a nasnímaný procedurál o těch nejdrobnějších mechanismech šikany a psychické i fyzické tortury. Řada rumunských novovlnných filmů podprahově funguje také jako černé absurdní komedie a Vazba je z nich vůbec nejčernější a nejbrutálnější.

Neviditelný život Eurídice Gusmãové (Karim Aïnouz, Brazílie/Německo, 2019): Strhující melodrama, které se sleduje jako prvotřídní román od Eleny Ferrante nebo Jeffreyho Eugenidise. Nebývale živoucí figury i lokace uhranou hlavně tím, jak barvitě a puntičkářsky jsou portrétované.

Až přijde oheň (Oliver Laxe, Španělsko/Francie/Lucembursko, 2019): Autorské kombo Oliver Laxe & Mauro Herce potvrzuje, že patří mezi ty nejsilnější tvůrčí dvojice současného filmového artu. Audiovizuální laskomina, která se úspěšně vyhýbá pokušení „být o klimatické změně“ - jakkoli právě tohoto tématu se film nenápadně, přesto sugestivně dotýká.

Srpnová madona (Jonás Trueba, Španělsko, 2019): Z podezřele stojatého soutěžního výběru vyzdvihuji mnohými podceněný film, ke kterému jsem se zpětně vracel s největší radostí. Přiznávám osobní slabost pro artový subžánr o tápajících lidech, co přes léto lenoší a vedou dialogy „o ničem“, ale přitom vlastně o životě, umění a dalších důležitých věcech. Pořád mám před očima scénu, v níž hrdinka brzo ráno po prohýřené noci řekne chlapíkovi, kterého potkala teprve nedávno: „Proč se ještě nemilujeme?“ V tom je všechno.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=10&v=aiIzNESfe3Q

 

Petr Šaroch, TV a festivalový dramaturg (Festival otrlého diváka)

Parazit (Bong Joon-ho, Jižní Korea, 2019): Předvídatelná volba, ale nelze jinak. Vítězný film letošního filmového festivalu v Cannes opět potvrzuje, že Bong Joon-ho je tvůrce, jehož stojí za to sledovat a který mě osobně ještě nikdy nezklamal. Komplexní dílo, v němž se úsměvná historka o střetu světa bohatých a chudých pod Bongovou rukou proměňuje v rafinovanou hru s žánrovými i diváckými očekáváními, kde každá scéna a každý detail mají svůj smysl.

 Psi nenosí kalhoty (Jukka-Pekka Valkeapää, Finsko, Lotyšsko, 2019): Nečekaně silný, jedinečný a v posledku povznášející zážitek. Úderné melodrama, které v prvním plánu může lákat či odrazovat zobrazením BDSM praktik, - ty však ve skutečnosti slouží pouze coby kulisa k vyprávění o tak základních věcech, jako je ztráta milovaného člověka, ochromující žal a vždy přítomná potřeba blízkosti. Bolestné dobývání se z vlastní tvrdé skořápky, jehož primárním předpokladem je pustit si druhého člověka k tělu.

Monos (Alejandro Landes, Kolumbie, 2018): Příběh skupiny dětských vojáků kdesi v jihoamerické džungli můžeme chápat jako pokus o nové uchopení tématu guerillové války, nadčasové podobenství i latinskoamerickou variaci Pána much. Čím ale naprosto vyčnívá, je suverénní filmové zpracování. Uhrančivé obrazy v kombinaci se sugestivní zvukovou stopou srazí diváka do kolen.

Chata (Severin Fiala, Veronika Franz, USA, Velká Británie, 2019): Precizně vystavěný psychologický horor, v němž se tvůrci - podobně jako ve svém předchozím společném snímku - soustředí na dětské protagonisty, o jejichž duši se tu celou dobu hraje. Když pomineme osvědčené klasické tituly, nejzajímavější film letošní sekce Půlnočních filmů.

Karel, já a ty (Bohdan Karásek, Česká republika, 2018): Z filmů domácí provenience potěšil celovečerní debut Bohdana Karáska, též označovaný za první český mumblecore. Výborné dialogy, trefně odpozorované každodenní situace, svěží filmová energie, evidentní zápal všech zúčastněných pro věc. Má-li tvůrce co říci, na rozpočtu zas tolik nezáleží. Je škoda, že film u nás dosud nenašel distributora.

Pod čarou:

A Dog Called Money (Seamus Murphy, Irsko, Velká Británie, 2019)

Každá deska PJ Harvey je událost. Dokument Seamuse Murphyho nabízí fascinující pohled do zákulisí vzniku té zatím poslední. Čirá radost.

Zklamání:

Mrtví neumírají (Jim Jarmusch, USA, 2019): Jsem si vědom, že hodnocení filmu úzce souvisí s očekáváními - a ta byla v mém případě u špičkově obsazené zombie komedie, navíc v režii Jima Jarmusche vysoká. O to víc tahle po všech stránkách promarněná příležitost bolela. Podivně unaveným, rutinérským dojmem působící film k žánru nepřispívá ničím novým, ani zajímavým a svým do sebe zahleděným interním humorem selhává i v rovině prosté zábavnosti. Ostatně jak ve filmu mnohokrát zazní, tohle všechno špatně skončí.

https://www.youtube.com/watch?v=YefpcEHxcqE

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 372
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte