Když byli v polovině osmdesátých let Red Hot Chili Peppers ještě neznámou předskokanskou kapelou, stalo se, že je obecenstvo za jejich nekonvenční hudbu vypískalo. Jednou se frontman skupiny otočil zády k publiku, spustil kalhoty a utrousil obscénní poznámku o jistých tělesných partiích. „Kdo tady komu může políbit?“ zeptal se. „My vaše prachy už máme.“ A nejinak je to s rudou Čínou. Můžeme pískat, bučet nebo povykovat o Tibetu, dětské práci nebo olovnatých barvivech, jenže Číňané už naše prachy mají. A taky jsme jim poskytli technologii a coby závislí spotřebitelé jim upsali své duše. Ne že by protesty byly zcela k ničemu. Aspoň máme lepší pocit. Ale jak poznamenal Václav Klaus, Čínu může těžko poučovat země se stotřicetinou její populace. Západ měl protestovat před 30–40 lety, než události dospěly do bodu, odkud není návratu. Teď už můžeme jen bědovat, že se nikdo nemá k tomu, aby naši neblahou situaci pojmenoval tak upřímně jako „Redhoti“.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
