Teroristé sázejí na efektní divadlo státní moci

Ukrajinský prezident Porošenko odvolal Ihora Kolomojského z pozice dněpropetrovského gubernátora. Je to výsledek ostrého sporu, kteří spolu tito dva magnáti v posledních dnech měli: Kolomojský nechal na protest proti změnám ve vedení státní firem Ukrnafta a UkrTransNafta - nařídil je právě Porošenko a narušil tak status quo, který Kolomojskému vyhovoval - obsadit sídla společností svou osobní ochrankou; rozumějme osobní armádou.

Přestřelka se nekonala, ochranku přivolaní policisté odzbrojili. Byla to spíše demonstrace síly a výsledek je bezpochyby součástí dohody mezi oběma muži. Odvolávací dekret podepsal Porošenko s Kolomojským v jedné místnosti.

Kolomojský je jeden z nejbohatších Ukrajinců, patří do skupiny nejvýznamnějších oligarchů. A v jednom mu Porošenko a celá kyjevská elita musí být vděčná. Do Dněpropetrovsku (kterému vládl oficiálně i neoficiálně) se i přičiněním jeho a jeho osobní armády nerozšířily Ruskem podněcované ozbrojené nepokoje.

Přitom právě Dněpropetrovsk, spolu s Oděsou a Charkovem, byl logickým cílem postupu. Bez těchto měst je ideologicko-historizující snění o “Novorusku” neúplné. S destabilizovaným Dněpropetrovskem by současná rusko-ukrajinská válka vypadala úplně jinak: milionová metropole je důležitým opěrným bodem ukrajinské armády a také se tu nachází největší vojenská nemocnice, jakou jinde Ukrajina nemá.

Ovšem o Kolomojském si netřeba dělat ani iluze. I jeho přičiněním je Ukrajina slabý a v mnoha ohledech neexistující stát, který pro svou záchranu potřebuje soukromé armády oligarchů a velkou porci štěstí. Mluví o tom například ukrajinistka Lenka Víchová.

Izraelský historik Yuval Noah Harari - autor bestselleru Sapiens, stručná historie lidstva - se na stránkách britského deníku The Guardian zamýšlí nad vysoce aktuální otázkou: Jak by měly demokratické státy reagovat na hrozbu současnosti, tedy terorismus.

Teror je strategie snažící se šířit hrůzu. V boji proti zavedeným pořádkům se k němu uchylují takřka výhradně skupiny natolik slabé, že nemohou vůči silnému státu stojícímu proti nim vést regulérní válku a způsobit mu nějakou počitatelnou materiální škodu.

Jak upozorňuje Harari, měnit politickou situaci násilím je nelehký úkol: jen v jediné ofenzívě 1. světové války na řece Sommě zahynulo 300 tisíc vojáků a další skoro milion utrpěl vážná zranění, což je řádově víc, než kolik zemřelo lidí ve všech teroristických útocích na evropském kontinentu od roku 1945 do dneška. Přitom bitva na Sommě nezměnila vůbec nic; výsledek první války přišel až po obrovském vyčerpání a hekatombách mrtvol o několik let později.

Takové schopnosti škodit a ničit teroristé vůbec nemají, takže jdou na věc jinak: jako mistři tai-či se snaží protivníka porazit jeho vlastní silou.  Sázejí na to, že když vyprovokují stát k ostré reakci, vytvoří to takovou vojenskou a policejní vřavu, kterou by sami nikdy nemohli způsobit. Tato vřava pak může rozhoupat loď Systému a mohou se v ní stát nepředvídatelné věci: dochází k chybám, ukrutnostem, veřejnost protestuje a pořádky se otřásají.

Kvůli naději na tyhle otřesy se teroristé uchylují k akcím, jimž se naopak armáda ve válce snaží ze všech sil vyhnout: provokují protivníka k protiúderu, aniž by sebeméně narušili jeho údernou sílu. „Je to, jako kdyby Japonci v prosinci 1941 potopili Američanům civilní parník se spoustou pasažérů s cílem vyprovokovat je k válce - a nechali jim pacifickou flotilu klidně dál kotvit v Pearl Harboru,“ píše Harari.

Protože jediná zásadní škoda způsobená silnému státu terorismem může být ta, jež se zrodí z vlastní přehnané protireakce, mohlo by se teoreticky zdát logické, kdyby státní moc zůstala v klidu, nebo by si to s popichujícími nepřáteli vyřídila potichu, bez rozruchu, silou tajných bezpečnostních sborů. Ale to nejde tak snadno. Teroristé totiž moderní západní demokracie ohrožují v pilíři jejich existence - jímž je slib státu, že své občany ochrání před politickým násilím.

Pod koly aut, rukama domácích či pouličních násilníků a znásilňovačů zahyne v běžném členském státě EU ročně mnohem víc lidí, než kolik je tu obětí teroru, a nevzbudí to přitom žádný nepokoj a demonstrace: ochranu před domácím násilím si státy do svých fundamentů zatím nevyšily. Naproti tomu i řídké akty politického teroru, jimž podlehne pár či pár desítek osob, jsou chápány jako těžká rána legitimitě systému a jeho schopnostem vést veřejné záležitosti.

To je to, píše Harari, co přináší teroristickým spektáklům takový úspěch. Čím míň jsou občané zvyklí na politické násilí, tím větší hrůzu může zasít několik jeho demonstrací. Snaha rozehnat tento strach pak pudí stát k tomu, aby místo efektivních tichých operací spustil sám svoje efektní divadlo „zajišťování bezpečnosti“, odvázal z řetězu svoji mocnou sílu a splnil teroristům jejich nejtajnější sny.

Čtivá a zasvěcená Harariho analýza je už několikátý text svého druhu na stejné téma: varuje před lákáním teroristů (dnes především al-Káidy a Islámského státu), kteří spektakulárními krutostmi vyzývají Západ k velké kruciádě. Pro Čecha je při jejich čtení pozoruhodná jedna věc. Že prezident Miloš Zeman, který z hrozby Islámského státu udělal svoji zásadní politickou agendu a vehementně volá po mezinárodním tažení proti němu, tyto rozbory evidentně nečetl a rizika nezná.  Nebo je zná, ale z nějakého důvodu se rozhodl nebrat na strach z „rozhoupání lodi Systému“ žádný zřetel.

Krize v Jemenu se zvrhává v občanskou válku. Hutijští vzbouřenci dobyli hlavní město Aden, zatkli ministra obrany a prezident Hádí z města uprchl. Předtím rebelové ovládli důležitou leteckou základnu, odkud Spojené státy a Evropa bojovaly proti Al-Káidě, mimo jiné pomocí dronů.

Žije lidstvo v nejmírovějším období celých svých dějin, nebo ne? Od vydání slavné knihy Stevena Pinkera v roce 2011 (Lepší andělé naší přirozenosti) bylo obecně vzato na vědomí, že ano – samozřejmě, když vezmeme počet obětí válek v přepočtu na počet obyvatel na planetě. Strmý pokles nastal pochopitelně po konci druhé světové války a zejména západní Evropa se stala nejbezpečnějším místem na planetě v celých dějinách lidstva.

Jenže minulý týden vytáhl do boje proti tezi o trvalém poklesu počtu obětí válek slavný britský filosof John Gray, který je známý kritikou osvícenství, jež považuje za sémě zla, které zplodilo například holocaust. Pinkerovi předhazuje čísla, podle nichž bylo v první světové válce 10 milionů civilních obětí a ve druhé už 50 milionů, dále genocidu v Kongu a mnoho jiných válek a invazí, jimiž prošlo 20. století. Grayova argumentace je složitá a nepříliš přesvědčivá, nicméně stojí za to ji číst už jen kvůli Pinkerově drtivé a ironické odpovědi.

Shodou okolností (nebo možná také ne) publikovala pak agentura Reuters analýzu Petera Appse, který dokládá, že v roce 2014 stoupl počet obětí válek proti předešlému roku ze 127 tisíc na 163 tisíc, tedy o 30 procent. Na vině je samozřejmě válka v Sýrii, na Ukrajině, v Iráku atd. Ale znepokojení vyvolává i výzkum Institutu pro ekonomiku a mír (IEP), podle kterého od roku 2007 vytrvale stoupá křivka násilí (do které jsou započítány kromě úmrtí také uprchlíci). Nicméně – a v tomto autor souhlasí s Pinkerem - obecný trend z hlediska delšího období je stále dobrý; například 90. léta byla o dost horší než současnost.

Svým způsobem nejpřesvědčivější důkaz o Pinkerově teorii tak pochází ze zprávy amerického novináře Paula Salopeka, který se před třemi rozhodl vydat po stopách homo sapiens, který kdysi opustil Afriku a vydal se na severovýchod. Salopek počítá, že cesta dlouhá nějakých 33 tisíc kilometrů mu potrvá 7 let. Zatím jsou jeho zkušenosti s násilím i policií dobré. Nejvíc ho zastavovali policajti v Turecku, ale zpravidla byli ve všech zemích včetně Etiopie či Súdánu slušní. A násilí? Jak říká Salopek: „Kdybych se o takovou cestu pokusil před pěti sty lety, byl bych už zřejmě dávno zabit. Připomínám čtenářům: jakkoli se věci zdají být zlé, pořád žijeme ve zlatém věku svobody pohybu.“ 

Americký Starbucks bojuje za lepší svět a před týdnem odstartoval kampaň Race Together. Jejím cílem mělo být hezké popovídání s baristou při čekání na kelímek kávy, ideálně o rasovém napětí ve Spojených státech. Za týden ji zase zrušil. Místo mezilidské harmonie kampaň vyústila v posměšky. Jinak brilantní marketéři kávového gigantu se totiž zmýlili hned v několika momentech, jak se píše v komentáři na portálu Al-Jazeera.

V prvé řadě je Starbucks - s dost drahou kávou, co si budeme povídat - symbolem rozdělení amerických měst na gentrifikované čtvrti a zbytek. A kavárny se zelenou mořskou pannou ve znaku najdeme v těch prvních, převážně bělošských; což je rozdělení, které se přátelským popovídáním těžko změní. Race together je jistě fajn, ale v případě Starbucksu samého to navíc platí pouze o obsluhujícím personálu, nikoliv o vedení firmy, kde jen necelá osmina nepatří mezi “bílé”. 

Video:Divadlo? Ne, kopaná! Opora Sparty Praha a české reprezentace David Lafata předvedl toto. Je to, pravda, už pár dnů starý výkon, ovšem elegantní prohnutí bezpečně prozrazující herecké zkušenosti i tak stojí za zhlédnutí. Útočník se k přečinu později přiznal s tím, že to “není jeho styl” - takže čí je to tedy styl? Nicméně Sparta díky penaltě Teplice porazila a disciplinární pokuta v řádu desetitisíců jí za ty tři body asi stojí.

Kulturní tip: Do texaského Austinu se asi málokdo z nás v minulých dnech dostal, takže jsme propásli festival The South by Southwest. Alespoň proto nabízíme jeho playlist.