Spor o nezávislost Katalánska se vyhrotil. Španělská policie obsadila úřady a zatýkala

Spor okolo katalánského referenda za nezávislost na Španělsku se ve středu nebývalým způsobem vyostřil. Španělská polovojenská policie Guardia Civil - jednotky nepříjemně odkazující na frankistickou éru - obsadila několik katalánských úřadů a ministerstev a pozatýkala okolo čtrnácti lidí (údaje se trochu různí).

Policie hledá materiály nutné k uspořádání referenda - a podle všeho úspěšně zabavila několik miliónů hlasovacích lístků. Před budovami se protestuje a hrozí střety mezi demonstranty a policií. Katalánská vláda vystoupila s tím, že španělská vláda de facto pozastavila existenci katalánské autonomie a násilím celou oblast ovládla. Španělská vláda naopak tvrdí, že hájí ústavní pořádek a prosazuje rozhodnutí ústavního soudu.

Všechno se zdá být daleko, ale jedná se o čtvrtou největší evropskou ekonomiku; zemi, která se velmi úspěšně transformovala z občanské války a následné frankistické diktatury v demokracii a v nedávné době s velkou trpělivostí ustála ekonomickou krizi - na rozdíl třeba od Řecka. Vyhrocení sporu je zároveň zatím nejnásilnějším střetem mezi klasickým demokratickým uspořádáním a populistickým hnutím v Evropě.

Kdo má vlastně pravdu? Na první pohled se může zdát, že Katalánci v této otázce tahají za delší provaz. Každý má přece právo svobodně rozhodnout o své budoucnosti. Zblízka je ale referendum - či „referendum“, jak by řekli v Madridu - hodně na hraně, i když vynecháme klasické argumenty ústřední vlády, že ústava nic takového nepovoluje a že referendum může vyhlásit jenom vláda v Madridu. A ta samozřejmě nic podobného nikdy nevyhlásí.

Problém je v tom, že:

1. Separatisté v katalánské vládě rozhodně nezastupují většinu Katalánců. Mají sice těsnou převahu poslanců, ve volbách ale nezískali většinu hlasů, vládnou díky specifikům volebního zákona. Zhruba jako Donald Trump, který by se třeba podle našich zákonů prezidentem nestal. Vzhledem k závažnosti rozhodnutí je už tohle samo docela velký problém.
2. Zákon o referendu a následný zákon o odtržení byl přijat velmi pofidérním způsobem, na mimořádném zasedání katalánského parlamentu, bez obvyklých dlouhých parlamentních procedur, během jediného dne. I to samo o sobě svědčí o tom, jak rozviklaná je podpora separatistické vlády.
3. Zákon o referendu nestanovil žádnou hranici účasti, od níž je referendum platné, ani rozdíl v počtu odevzdaných hlasů, jenž skutečně opravňuje vyhlášení samostatnosti. Jinými slovy, pokud by 1. října přišlo hlasovat 30 procent Katalánců a nadšení separatisté by vyhráli o jeden hlas, Katalánsko se odtrhává od Španělska. Když zkoušeli separatisté nezávazné referendum před dvěma lety, přišel zlomek voličů, ti ovšem z 80 procent hlasovali pro nezávislost. O demokratičnosti tohoto postupu velmi pochybuje třeba i starostka Barcelony, která se jinak celkem staví proti Madridu, ale zároveň tvrdí, že dnešní barcelonská vláda zcela ignoruje názory poloviny Katalánců.
4. Tomu nasvědčují i průzkumy, v nichž se 49 % Katalánců vyslovuje proti nezávislosti a 41 % pro.

Máslo na hlavě má nicméně bezpochyby i Madrid. Ve Španělsku nastala vlastně vůbec nejhorší představitelná politická situace: v Barceloně vládnou demagogičtí populisté, kteří rozdělují obyvatele na „dobré“ katalánské vlastence a „zrádný“ zbytek - rádi se staví do role trpících obětí. V Madridu zase vládne lidová strana, jejíž šéf Mariano Rajoy sice dokázal zemi provést hospodářskou krizí, ve věcech jako autonomie regionů je ale zcela nepoužitelně zabejčený.

Partido Popular je následníkem frankistické pravice, pro niž představuje jednota Španělska fetiš, který stojí mimo jakoukoliv možnost vyjednávat. Byli to právě lidovci, kdo dal před pár lety k ústavnímu soudu již vyjednaný a v referendech schválený status katalánské autonomie. Soud dohodu zrušil, následovala ekonomická krize - a přesně od té chvíle se datuje raketový vzestup katalánských separatistů.

Madrid přesto všechno v tuto chvíli představuje racionální hlas hájící ústavu a demokratické fungování státu. Chytřeji svou hru ovšem nejspíš hrají katalánští nacionalisté, kterým se daří emoce napínat až k prasknutí.