Denní menu

sobota 18. 3. 2017

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

„Teď si zrovna píšu s Romanem. To je on,“ říká reportérka CNN Laurie Segall a otáčí na kameru telefon s fotografií, zatímco sedí na zadním sedadle taxíku a projíždí městem. „Neznáme se moc dobře, ale soudě už podle esemesek je to ten typ člověka, s kterým bych se ráda setkala,“ pokračuje s entuziasmem v hlase.

Vymění si pár zpráv, Roman odpovídá takřka okamžitě a na poslední otázku, kdy by se oni dva mohli setkat, napíše nejprve: „Příští týden“. Ale pak okamžitě dodá: „Dělám si srandu.“ A je to v tom vskutku velká dávka černého humoru. Že by se Laurie Segall s Romanem někdy setkala, je totiž naprosto vyloučeno. Roman je mrtvý.

Tak začíná reportáž z cyklu Mostly Human nazvaná Dead, IRL. Roman Mazurenko si to sám přál, a tak se jeho přítelkyně Eugenia Kudya po jeho smrti pustila do vytváření „chatbota“, tedy chatovacího robota, s nímž by mohla komunikovat stejně jako se skutečným Romanem.

Reklama
Reklama

Za pomoci jeho digitální stopy obsahující tisíce textovek, tweetů i facebookových statusů stvořila jeho avatara.  Přesně tak, jak to bylo zobrazeno v epizodě Přijdu hned v cyklu Černé zrcadlo, jíž se přímo inspirovala. A povedlo se jí to s takovou přesvědčivostí, že ji to až pohltilo: „V jeden okamžik jsem se přistihla, že jsem na party, ale jediné, co posledních třicet minut dělám, je to, že si s ním píšu.“

Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Christopheru Knightovi bylo pouhých dvacet, když se uchýlil do samoty lesů ve státě Maine, a po další čtvrtstoletí ho nikdo nespatřil. Neměl žádný plán, jen chtěl být sám. Necelý rok pracoval ve firmě, která instalovala alarmy do aut a nemovitostí, ovšem jednoho dne, bez toho, aby dal vědět svému šéfovi nebo vrátil nářadí, se vytratil. Vzal si výplatu a zmizel.

 Ronald Reagan byl prezident a zrovna došlo k havárii jaderné elektrárny v Černobylu. Minul autem dům svých rodičů, aniž se rozloučil, nebo vůbec přibrzdil, a pokračoval dál a dál po stále menších a menších cestách. Dorazil až do lesů; dál už by auto neprojelo a na návrat do civilizace benzín stejně nestačil. Vystoupil, vzal si pár věcí, co si sbalil, a dál šel už pěšky. Mapu ani kompas neměl, jen batoh a stan.

Příběh Christophera Knighta do knižní podoby zpracoval Michael Finkel a sám jej také adaptoval do formy dlouhého čtení pro The Guardian. Pro život v ústraní bývají většinou tři různé důvody. Náboženské při hledání osvícení a lepšího spojení s vyšší silou, misantropické – zklamání z toho, jakým směrem se svět ubírá - anebo umělecké při hledání sebe sama daleko od davu. Knight nepatřil ani do jedné: „Nemohu vysvětlit své činy. Neměl jsem žádné plány. Na nic jsem nemyslel, prostě jsem to udělal,“ uvedl v rozhovoru s Finkelem, který se odehrál po 27 letech života v ústraní.

Jeho samotu ukončila až policie, která jej zadržela při krádeži jídla v kempu u jezera. Právě díky nim Knight vydržel tak dlouho přežívat a za ony dlouhé roky se průběžně vloupával do chatek rekreantů. Policie mu napočítala přes 1000 takových akcí. Prý se za to pokaždé styděl, ale neviděl jinou možnost.

Jeho zadržení vyvolalo senzaci a okamžitě dostal přes 500 novinářských žádostí o rozhovor. Všechny zajímala stejná otázka, s níž se lidé na poustevníky vždy obraceli: co se za tu dobu o samotě dozvěděl o sobě a o světě. K vyprávění si ale vybral jediného - jemuž během návštěv ve vězení začal vyprávět svůj příběh.

https://www.youtube.com/watch?v=rxiym71TlBI

Reklama
Reklama

 

Reklama