Anglie se zbavuje plastových tašek. Po zpoplatnění jich ubylo 85 procent

Z událostí globálního dopadu jich není moc významnějších než aktuální debata o tom, nakolik Rusko zasahuje do amerických prezidentských voleb. Na tomto místě jsme minulý týden upozorňovali na teorie, které se objevily v souvislosti s hackerským útokem na demokratickou stranu, během něhož bylo odcizeno na dvacet tisíc emailů, které si mezi sebou vyměňovaly stranické špičky. Věc mezitím začala šetřit FBI a - jak zjistila agentura Reuters - útokům čelily i další orgány strany nebo tým zajišťující kampaň demokratické kandidátky na prezidenta Hillary Clinton. Všechny zdroje významných médií (od The New York Times) z prostředí vlády i zpravodajských služeb určují jako autory útoku ruské hackery, s možnými vazbami na vládu.

Bude jistě nějakou dobu trvat, než se celá věc vyšetří, mezitím se ovšem hodí pohled dalších expertů na Rusko, kteří vysvětlují širší souvislosti celé situace. Jednu přehlednou analýzu přináší v magazínu Time tamní specialista na východní Evropu a Rusko Simon Shuster, který text začíná vzpomínkou na svoji schůzku s Konstantinem Sivkovem, k níž došlo na podzim 2014 v Moskvě. Sivkov, „známá postava ruských bezpečnostních a armádních kruhů“, Shusterovi vysvětloval principy putinovské hybridní války, v níž se proti státům nebojuje hrubou vojenskou silou, ale skrze destabilizaci společnosti za využití „vnitřních zdrojů“ té které země.

Zatímco rozkolísaná Ukrajina, říkal Sivkov, byla pro tuto metodu ideální, Spojené státy naopak představovaly mnohem těžší terč: a to zejména kvůli stabilnímu politickému systému. To se ale od té doby – zejména kvůli zmatkům a hlubokému konfliktu u republikánů i demokratů a úspěchu antisystémových kandidátů Trumpa a Sanderse – změnilo. Pokud budeme důvěřovat názoru kyberspecialistů a vládních představitelů, tak hybridní válka proti USA už začala, píše Shuster. A emailové útoky a následná destabilizace demokratické strany jsou jejím prvním výstřelem.

V těchto časech potřebujeme s mimořádnou naléhavostí dobré zprávy, které vyváží zesilující dojem, že svět se řítí… víte kam. Autorka dnešního menu mezi takové pozitivní zprávy počítá třeba informaci britského deníku The Guardian, podle níž v Anglii prudce kleslo užívání plastových tašek. Počet spotřebovaných tašek na jedno použití se snížil ze sedmi miliard ročně (tolik podle vládních údajů rozdalo sedm největších ostrovních supermarketů ještě předloni) na pouhých pět set milionů kusů, tedy o pěkných pětaosmdesát procent. Stačilo k tomu jednoduché opatření – za tašky se začalo platit, byť jen symbolických pět pencí (necelé dvě koruny). Anglie byla poslední částí Spojeného království, kde začalo opatření platit, a to poté, co ve Walesu či Skotsku slavilo velký úspěch.

Nařízení požaduje, aby obchody o 250 a více zaměstnancích na plný úvazek účtovaly zákazníkům minimální poplatek pěti pencí. Papírové tašky mají výjimku a kupříkladu na ryby mohou obchody rozdávat dále zdarma plastové tašky. Přes tyto výjimky se však zdá, že toto jednoduché opatření by mohlo pomoci v řešení masivního problému, jakým je plastový odpad ve světových oceánech – odhaduje se, že jde o osm milionů tun ročně.

Za pozitivní zprávu autorka menu považuje také další dílek do prudce se rozrůstající galerie s pracovním názvem „první žena“: v tomto případě jde o první ženu v čele japonské metropole Tokia. Z komunálních voleb, které proběhly o víkendu, vzešla vítězně bývalá ministryně životního prostředí Juriko Koike a ve svých čtyřiašedesáti letech povede megapoli o více než třinácti milionech obyvatel.

Její kandidatura měla zajímavé stranické pozadí: ač členkou Liberálně-demokratické strany (LPD), kandidovala Koike bez souhlasu partajního vedení. Přestože tedy LPD oficiálně podpořila ex-ministra vnitra Masuda, budoucí primátorka nakonec získala o milion sto tisíc hlasů více (a třetího, opozičního kandidáta předběhla o více než milion a půl).

Otázkou pro sociology a politology bude, zda právě nezávislá ženská kandidátka jdoucí proti vlastní straně (mluvila o sobě dokonce jako o Johance z Arku) a její slib soustředit se ve správě města také na jeho obyvatelky nějak ovlivnila volební účast. Byla totiž o čtrnáct procentních bodů vyšší než při minulých volbách v roce 2014. Roli nakonec mohlo hrát i to, že se proti Koike rozběhla kampaň, kterou BBC označuje za jednu z nejvíce negativních v posledních letech. Bývalý primátor (v japonském kontextu guvernér) Tokia Šintaró Išihara třeba prohlásil, že není možné, aby město padlo do rukou „ženě, která nosí příliš mnoho make-upu“.

Jde o symbolicky mocný okamžik také proto, že japonská společnost zůstává v řadě ohledů značně konzervativní. Jak tu autorka menu upozorňovala loni v prosinci, Japonky stále bojují za práva, která my považujeme za zcela samozřejmá. Třeba možnost ponechat si po svatbě dívčí příjmení.

Skupinka asi dvaceti lidí položila své misky s polévkou a pozorně sleduje vystoupení učitele základní školy z Liverpoolu. Ten po chvíli vypíná malý, bílý reproduktor a doufá, že pro získání stolibrového příspěvku na svůj hiphopový workshop určený mladým Liverpoolanům udělal dost. Nakonec však jeho vystoupení nestačilo a cenu získává Steve Ingley na projekt sociální sítě Ticksi určené k vytváření událostí a následnému prodeji vstupenek na ně.

Ticksi je v pořadí již dvanáctým projektem financovaným prostřednictvím Liverpool Soup. Crowdfundingový projekt, díky kterému získávají peníze lokální městské projekty, pořádá agentura SEN (Social Enterprise Network). Funguje tak, že budoucí podnikatelé ve čtyřech minutách ukážou, v čem jejich projekt spočívá a publikum, které při vstupu zaplatí od 5 do 10 liber, rozhodne, který projekt je nejlepší. Publikum zároveň dostane polévku a salát zadarmo – odtud tedy název akce. Podnikatel-výherce naopak dostane, kromě již zmíněné finanční podpory i konzultace, svého mentora a pozvánku na další Liverpool Soup, kde ukáže, čeho se svým projektem již dosáhl.

„Liverpoolská polévka“ je koncept převzatý z amerického Detroitu, kde tento projekt začal v únoru 2010, jako celoměstská večeře konaná jednou za měsíc. Úplné počátky tohoto crowdfundingového projektu ovšem nalezneme v Chicagu už v roce 2007, kde večeře podporovaly projekty týkající se umění.

Předchozím výhercem crowdfundingového daru se stal projekt Juvo, který ve spolupráci s místní školou pro děti se zrakovým postižením vyvíjí míč se speciálním povrchem a zvuky. Leigh Hughes, jeden z vedoucích tohoto projektu, říká, že díky Liverpool Soup získali prostředky potřebné k odlepení se od země, otevření bankovního účtu a efektivního zavedení se na trhu. „Kromě toho se nám ale i otevřel svět networkingu, kde jsme získali mnoho cenných rad a podpory,“ dodává.

Liverpool Soup také začíná pomalu přitahovat i sponzory z řad místních firem. Jsou mezi nimi outsourcingová společnost, která věnuje peníze pro výherce dalšího ročníku, nebo firma, která nabízí volné prostory k podnikání. Další firmy nabízejí například „coaching“ nebo tvorbu webových stránek.

A co na projektu považuje nejdůležitější ředitelka agentury SEN Rossie Jolly? „Šance změnit život jednoho člověka, jeho rodiny nebo komunity daleko předčí jakoukoliv investici, kterou jsme museli a musíme udělat," říká Jolly, která si zároveň přeje, aby byla polévka na co nejvíce místech Liverpoolu. To, že to nejsou ani zdaleka přehnané ambice, dokazují čísla Amyho Kaherla, zakladatele Detroit Soup, který během více než 130 „polévkových setkání“, kterých se zúčastnilo celkem 20 000 lidí, rozdal 57 různým projektům odměny za 124 tisíc dolarů.