Krize eura tento týden dále akcelerovala. Silné demonstrace v Řecku jsou prvním testem vlády národní jednoty. Ale o Řecko už dávno tolik nejde.
Přestože Evropská centrální banka v omezené míře nakupovala dluhopisy zemí na periferii (a taktéž Itálie), k uklidnění to nijak nepřispělo a nervózní investoři začali opět prchat ze španělských dluhopisů a zvýšenému tlaku a nedůvěře musela čelit už i Francie.
…
Šéf skupiny německých vládních ekonomických poradců (tzv. rady moudrých) Wolfgang Franz prohlásil, že nákupy dluhopisů ze strany ECB jsou „smrtelný hřích". „Všechna historická zkušenost, nejen v Německu, ukazuje, že monetizace státního dluhu centrální bankou je smrtelný hřích. Centrální banka nejenže přijde o nezávislost, ale je tu i hrozba inflace.“
Stručně dodejme, že o „všechnu historickou zkušenost“ rozhodně nejde. Píšu zde pořád dokola, že takové Japonsko posledních dvaceti let má historickou zkušenost úplně jinou.
Potíž je v tom, že Německo odmítá vše použitelné pro řešení okamžité krize eura. Nechce společný dluhopis, nechce centrální banku jako věřitele poslední instance a nechce ani licenci pro prozatímní záchranný val EFSF, aby mohl být napojený na likviditu od ECB.
Server eurointelligence.com včera napsal: „Byla tu před rokem a půl (a možná ještě před rokem) doba, kdy se krizi dalo vyhnout, kdyby se eurozóna dohodla na společné bankovní regulaci, pojištění vkladů a manuálu na řešení krizových situací.
Protože se však jenom kopalo do plechovky po cestě, nakonec se krize eura rozšířila a prohloubila natolik, že se eurozóna dostala do tak hluboké krize, že budou potřeba jak společné dluhopisy, tak aktivní role ECB jako poslední záchranné instituce. S každým dalším stadiem krize se přitom její financování prodražuje a politické překážky na cestě k jejímu řešení narůstají. Rozšíření krize do Francie znamená kvalitativní změnu: německo-francouzský konsenzus, který jakžtakž držel od počátku roku 2007, se bohužel rozpadl a Francie tvrdě požaduje zvýšenou aktivitu ECB, Německo zase politicky tlačí opačným směrem.“ Dodejme, že politická závislost ECB může být zjevně dvojího druhu.
Taktéž na serveru eurointelligence.com napsal Miguel Carrion článek o německém postoji k záchrannému valu EFSF.
Němci jak známo zamítli možnost, aby záchranný val EFSF získal bankovní licenci a přístup k likviditě ECB. Každý další nákup státních dluhopisů ze strany EFSF musí schválit německý Spolkový sněm. Podle autora je paradoxní, že bankovní licenci má i firma Siemens. A firma Siemens si může nakupovat státní dluhopisy, jak se jí zamane.
Evropa podle autora trpí perverzním a ideologickým odporem k veřejnému sektoru a zakazuje veřejným institucím jednat ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Ať je tedy řešením eurokrize pověřena firma Siemens, když instituce k tomu stvořené to mají zjevně přísně zakázáno.
…
Německá nechuť řešit krizi v eurozóně je zastřešovaná odporem k transferové unii. Tomu se na stránkách Financial Times hezky vysmál Denis MacShane. Němci nechtějí „transferovou unii“. To je ale přesně to, čím Evropa je už šedesát let. To je doba, po kterou Evropané transferují svoje bohatství do Německa. Zbytek Evropy si kupuje německé mercedesy, BMW, volkswageny a porsche. Naše domácnosti jsou plné spotřebičů Bosch, naše továrny jsou plné německých strojů a Hugo Boss zásobuje Evropu módou.
Kdyby se všechny evropské národy staly Němci, kdo by asi kupoval vyvážené zboží? Německé bohatství je založeno na obchodních schodcích ostatních států.
Pokud tohle Němcům nedojde, přijde v Evropě ke slovu bohužel protekcionismus.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
