Člověk nemusí být žádný příznivec jaderné energie (sám autor Auditu se považuje za svého druhu neutrála, z fyziky měl vždycky mezi dvě a tři a o jaderné fyzice toho moc neví), ale jakási akceschopnost a rozhodnost ve věci jádra, kterou v tuto chvíli předvádějí politici v Německu, Rakousku a polovina politické scény v USA, mi nepřipadá dvakrát důvěryhodná.
Německé rozhodnutí uzavřít s okamžitou platností několik jaderných elektráren mi poněkud kontrastuje s okázalou neschopností Západu pomoci povstalcům v Libyi. Zde se Evropa není schopná shodnout na ničem (jeden je hot a druhý čehý) a tisíce statečných lidí nechá zmasakrovat. Očekávám, že zákaz letů bude vyhlášen poté, co bude povstání úplně poraženo. Teď už nepomůže ani „no drive zone“.
Stejně tak to kontrastuje s neschopností politiků inteligentním a přesvědčivým způsobem řešit krizi eura: zde se politici chovají naprosto bázlivě a ustrašeně a nejsou schopni přijít s něčím jasným, přesvědčivým a rozhodným a nevidí si dál než na špičku nosu.
Řešení eurokrize se točí v začarovaném kruhu, vše se pořád mění a málokdo – natožpak trhy, které chtějí politici uklidnit – rozumí tomu, co se vlastně dohodlo, co ještě platí (pro koho) a co už ne.
Zato bouchnout do stolu a zavřít jaderné elektrárny o tři měsíce dříve – to je něco! To mohou politici předvést, jak jsou akční. Co se asi může v Evropě za tři měsíce stát? Spadne tu meteorit? Jsou německé elektrárny v seizmické zóně?
Aby bylo jasno – japonská zkušenost je zcela zásadní například pro Turecko, které leží v seizmické zóně a uvažuje o výstavbě jaderných zařízení. Stejně tak – kdybych byl Japonec – se velmi zlobím na vládu, že neuplatnila normy pro mnohem silnější zemětřesení. Stále však nechápu, co se může stát za pár měsíců v Německu. Zjitřené emoce a strach z jádra jsou dnes všude na světě docela pochopitelné, ale politici jsou od toho, aby se chovali racionálně, emoce tlumili a předváděli rozhodnost tam, kde je to podstatné. Věc jiná je vše zkontrolovat a prověřit, ale proč něco OKAMŽITĚ zavírat? Co tím chce básník říci?
Podobné je to se zátěžovými testy pro elektrárny, které mají být podle rakouských politiků podobné jako pro banky. Co mají banky a jaderné elektrárny společného? Jak tohle vůbec může někoho napadnout? Budou se německé elektrárny testovat pro zemětřesení japonské síly nebo proti tsunami? Kromě toho: ty testy pro banky v eurozóně nebyly, jak známo, příliš důvěryhodné.
Celé mi to připomíná toto: na moři se převrátí parník, tak pro jistotu zakážeme lidem jezdit na lodičkách po Lipně. Co kdyby se něco stalo? Nebo nebudeme létat letadly, protože občas nějaké spadne? Tak – tohle celé byla přátelská polemika například s kolegou Milanem Šimečkou.
…
Fyzika sice nebyla ve škole moje silná stránka, ale v Japonsku jsem byl v životě třikrát a o tamější ekonomice leccos vím. Proto jsem si dovolil pro včerejší Radiožurnál napsat poznámku o japonské ekonomice:
Pozornost světa i Japonců se nyní logicky soustředí na jadernou elektrárnu ve Fukušimě. Je to oprávněné, ale za zmínku stojí jistě i budoucnost japonské ekonomiky jako takové. Vždyť ještě nedávno bylo Japonsko druhou největší ekonomikou světa a teprve před pár týdny bylo předstiženo Čínou.
Když však budeme mluvit o japonské ekonomice, nezbývá než energetikou začít. Japonsko je totiž ostrov, který nemůže dovážet elektrický proud. V určitém pohledu se podobá Německu. Je to sice vyspělá země, ale s vysokým podílem průmyslu. To zdůrazňuji proto, že jiné vyspělé země, jako například Velká Británie či Spojené státy, se domácího průmyslu zbavily v daleko větší míře než Němci nebo Japonci. A to především ve prospěch služeb.
Průmysl je ovšem energeticky náročný. Proto bych se nedivil, kdyby Japonsko, které produkuje třetinu energie v jaderných zařízeních, pokračovalo v provozu nepoškozených jaderných elektráren, jakkoli se to může zdát právě teď leckomu málo uvěřitelné. Odstavení průmyslu si Japonsko nemůže dovolit.
Japonská společnost je výrazně kolektivistická. Individualismus je paradoxně tradičně potlačován více než v Číně, přestože na povrchu by to mohlo vypadat, že v Číně existuje komunismus a v Japonsku relativně liberální kapitalismus.
Japonsko také není Haiti, kde zkáza způsobená zemětřesením může jen prohloubit jakousi celkovou společenskou beznaděj a bezvýchodnost. Japonsko je relativně dobře řízená a spravovaná země a právě onen výše zmíněný kolektivismus a téměř vojenská disciplinovanost a organizovanost obyvatelstva může pomoci krizi překonat rychleji, než se nám nyní může zdát. Kolektivistická psýché může také pomoci mobilizovat společnost k novým výzvám a výkonům.
Možná nastává správný okamžik, aby Japonsko konečně dostalo jakýsi nový impulz k životu. Tamější společnost i ekonomika se totiž takřka dvacet let nacházejí v krizi a točí se v kruhu. Přes některé technologické zázraky, které Japonci dokážou vyrobit, tamější ekonomika již dvacet let vlastně neroste a stagnuje, rodí se katastrofálně málo dětí, společnost nepředstavitelně rychle stárne, lidí rychle ubývá a stát se drasticky zadlužuje. Zároveň se japonská společnost potácí v začarovaném kruhu určitého nacionalismu, protože nepřipouští příchod pracovní síly zvenčí, tedy imigraci za prací.
I když je japonská společnost kolektivistická, je také nakažena některými „nemocemi“ Západu. Lidé se chtějí mít také dobře, užívat si, a nejen plodit děti. Celkově je namístě otázka, jestli se Japonsko nevydává cestou Argentiny. Ta byla před sto lety jednou z nejbohatších zemí světa, ale dnes se to zdá být tak dávno, že tomu už dokonce málokdo věří. Takže katastrofa je možná příležitost k tomu, aby Japonsko dokázalo znovu sebe samo „vymyslet“. V opačném případě bude následovat historický osud relativního úpadku Argentiny.
Japonsko se zvenku jeví jako poněkud nasycená společnost. Všichni mají tři auta, spoustu televizí a kuchyně plné elektroniky. Pro Evropana je však třeba šokem, že se Japonci tísní v neuvěřitelně malých bytech. Třeba by si mohli budovat lepší bydlení, otevřít se světu a migraci, liberalizovat služby nebo umožnit svému průmyslu více vyrábět v cizině.
Za zmínku stojí i možnost reformy japonské zemědělské politiky. Kritizovaná evropská zemědělská politika je totiž proti ní ještě docela liberální. Přes jisté uvolnění je v Japonsku stále silný systém křížového vlastnictví podniků, který se podle většiny ekonomů dávno zjevně přežil.
A k tomu zadlužení. Státní dluh v Japonsku činí neuvěřitelných skoro dvě stě procent HDP. To je však možné jen proto, že japonské domácnosti stejně neuvěřitelně pilně spoří. Naspořené zdroje skrze systém poštovního spoření pak často využívá stát k financování rozvojových programů a vývoje, a může je tedy nyní mobilizovat i pro účely rekonstrukce. Ale to jen pro zajímavost. I tento systém, který slavil úspěchy v 70. a 80. letech, však vyžaduje pořádnou reformu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
