Hollande a proč Američané nepracují

Co bude znamenat vítězství Françoise Hollanda? V deníku Irish Times to precizně vysvětlil Dan O’Brien. Historicky Francie většinou přestřelovala svůj význam. Třeba tím, jak se nechtěla zbavit kolonií, třeba tím, jak nechtěla přijmout Británii do Evropského hospodářského společenství, třeba tím, jak nabourávala NATO apod.

V případě eurozóny a francouzsko-německého spojenectví však Francie svůj význam podceňovala. Francie není podle autora v o tolik horším ekonomickém stavu než Německo, německé výsledky jsou mnohem lepší mimo jiné proto, že německý propad během Velké recese byl mnohem horší než ten francouzský.

Francie podle autora nemá vytvářet spojenectví s Německem, ale s ostatními státy eurozóny. Teprve poté Německo začne spolupracovat a upustí od svých dogmat.

…

Týdeník The Economist dal před čtrnácti dny na obálku, že François Hollande je nebezpečný. Podle Philipa Stephense z Financial Times na něm ale není nebezpečného vůbec nic. Stejně tak není nic nebezpečného na dalších víceméně centristických politicích, kteří se v Evropě ucházejí o zvolení. Lidé mění lídry, pokud ti zásadně nezmění směr. Vzestup extrémních stran vpravo a vlevo ve Francii prý také nic zvláštního neznamená. Jenom to, že v dobách ekonomické krize roste podpora extremistů, což je normální, protože to tak bylo vždy.

Na konci minulého týdne svět zklamala špatná čísla o americké nezaměstnanosti, která v dubnu klesla jen velmi nepatrně. Všechny ovšem zaujalo, že v USA se prudce snížila tzv. participační míra a pracovní trh opustilo přes půl milionu lidí (to jsou tedy ti, kteří nepracují, ale nežádají o podporu).

Hlavní jsou jistě demografické příčiny (silné poválečné ročníky se chystají do důchodu), ekonomové ale upozorňují, že těžko se ekonomika oživí, když v zemi, kde žije 314 milionů lidí, pracuje na plný úvazek jen 114 milionů lidí a ještě 27 milionů na částečný.

Podle Wolfganga Münchaua je velice jednoduché, ba dokonce snadné vyřešit krizi eurozóny na papíře. Stačí zavést společný dluhopis, společnou evropskou daň a společné ministerstvo financí. To se ale bohužel nestane, stejně tak nedostane Evropská centrální banka příliš prostoru k dalším nestandardním aktivitám, tedy přímému nákupu dluhopisů apod.

Proto je podle autora nejpravděpodobnější, že jednotlivé státy budou bankrotovat „do náruče“ stálého záchranného mechanismu jménem ESM. To však nakonec stejně povede k vydání společných dluhopisů, alespoň tedy za tímto účelem.

…

V deníku The Guardian se Mervyn King zamýšlí nad tím, proč centrální bankéři jaksi nestačili upozornit na přicházející krizi.

…

Pro pravidelnou debatu s ekonomy na iHNed.cz tentokrát nezvolím nějakou svoji ideu, ale článek Petra Pitharta, který vyvolal vášnivé diskuse čtenářů a na který jsem zde už jednou upozornil. Starý dobrý protekcionismus? Myslím, že tak jednoduché to není. Jak a v čem bychom si měli s Čínou konkurovat?

Cena za konkurenceschopnost

Aby byly naše výrobky stejně dobré a stejně laciné jako ty čínské, museli bychom se dnes vzdát sociálního zřetele, nejen tedy ochabujícího sociálního státu. Takže péči o seniory bychom museli předat rodině a sousedům. Nezbylo by nám než se vykašlat na ochranu životního prostředí.

Nejspíše to na mně záležet nebude, ale kdyby záleželo, nechtěl bych být konkurenceschopný vůči Číně. Tedy: nechtěl bych, aby nejen Česká republika, ale aby ani celá Evropa chtěla být schopná konkurovat Číně. Rozumí se ani většině jiných neevropských, prudce se rozvíjejících ekonomik. Nechtěl bych konkurovat kapitalismu bez demokracie, bez sociálního státu, bez ochrany přírody. Jako kdyby nám nestačil zatím zpackaný kapitalismus zdejší.

Abychom byli kon-ku-ren-ce-schop-ní (hle, jak slova sama svou krkolomností prozrazují, že něco nejen s písmeny není v pořádku), museli bychom se Číně připodobnit. Vzdát se mnohého, co je nám Evropanům drahé. Co jsme po dlouhá staletí za obrovských obětí a po mnohém bloudění udělali z tohoto rozsochatého, roztřepeného výběžku Eurasie.

Aby byly naše výrobky stejně dobré a stejně laciné jako ty čínské, museli bychom se dnes vzdát sociálního zřetele, nejen tedy ochabujícího sociálního státu. Takže péči o seniory bychom museli předat rodině a sousedům. Nezbylo by nám než se vykašlat na ochranu životního prostředí, která čím dál tím víc vstupuje do cen našich výrobků. Museli bychom rezignovat na dílo stovek generací, tj. na evropskou kulturní krajinu (nikde na planetě nic takového měřítka nemají, leda v Japonsku bonsaje).

Museli bychom se přestat starat o památky, nebo je nejlépe zbořit, jako právě v Číně. Museli bychom fedrovat rozvoj jen v nejvýhodnějších částech našich zemí a zbytek nechat napospas darwinovskému boji silnějších se slabšími. A museli bychom rezignovat na demokracii jako na drahý a ke všemu pořád ještě tak velmi nedokonalý způsob, jak respektovat důstojnost jednoho každého člověka i jako občana.
Rezervoár vykořisťovaných

Že prý v Číně už také rostou mzdy. To bude jistě pravda, stejně jako že se tam už leckde zasáhlo proti ničitelům přírody. Ale týká se to všechno jen menší části Číny! Rezervoár pro nejdrsnější vykořisťování stovek milionů nenáročných chudých, vděčných za jakkoli placenou práci, je k dispozici na desítky let.

Že prý je udoláme rozvojem „znalostní společnosti“. Zatím jde naše evropské vzdělávání zu grunt: kvantita ničí kvalitu. A kdybychom dosáhli kvalitního vzdělávání? Všechny vynálezy dosud vedly k tomu, že bylo třeba méně pracovníků. Tedy více nezaměstnaných. Leda že by naše centra excelence vynalezla trakař a my se tu pustili do rukodělné výroby trakařů místo aut.

Další útěšná fráze: globalizaci třeba regulovat. Řídit. Jenže globalizace je právě to, co „se“ nám děje, co je neřiditelné, neregulovatelné. Regulovaná globalizace je pojmově nesmysl.
Protekcionismus? Proč ne

Evropa proto musí svoji vůli ke konkurenceschopnosti začít přesně definovat. Jinak je to až dosud pouhý žvást, kterého mají neodpovědní politici plná ústa. Tak tedy: konkurenceschopnost vůči komu? V čem? A hlavně: za jakou cenu? Co jsme ochotni obětovat? Co nikdy? Kdyby to na mně záleželo, nebyl bych ochoten obětovat skoro nic. Co tedy dělat, aby nás Číňané a všichni další bezohlední dravci neudolali?

Musíme se začít chránit. Protekcionismus bylo dlouho sprosté slovo. V globalizovaném světě je obrana před spekulativními miliardovými obchody ve zlomcích vteřin legitimní. Proč bychom my Evropané nemohli trvat na tom, že nebudeme obchodovat se zeměmi, které tolerují dětskou práci? To je jen krajní, aby srozumitelný příklad. Ve skutečnosti by šlo o víc: nebudeme obchodovat se zeměmi, které láce svých výrobků dosahují tím, že kašlou na staré lidi. Nehledí na bezpečnost práce. Nechrání přírodu. Které mají výkonné, ale autoritářské režimy…

(Smích v sále). Dobrá, nemožné. Tak ale přestaňme mluvit o konkurenceschopnosti bez upřesňujícího vysvětlení. Ať napříště politici řeknou: budeme schopni konkurence, ale budeme muset obětovat to a to…

Chceme to, my Evropané? Chceme se vzdát evropských vymožeností, evropských hodnot? Evropského způsobu života s jeho zbylými nesamozřejmými půvaby? Možná to chceme. Možná se tomu chceme bránit. Každopádně tahle volba je den co den naléhavější. Chceme-li se bránit, musíme bezpodmínečně posílit Unii. Evropa se buď bude bránit jako celek, anebo jednotlivé národní státy podlehnou o desítky let dřív.

Autor je místopředsedou Senátu.