Federalismus není centralismus

Zatímco v České republice diskutujeme o tom, zda se vláda připojí či nepřipojí k evropské smlouvě, která má zabezpečit větší vzájemnou kontrolu rozpočtů, začíná se v Evropě pomalu, ale jistě rodit něco mnohem důležitějšího a podstatnějšího. A teprve na tomto „důležitém a podstatném“ se ukáže, jak to s Evropou myslíme a jestli hodláme přispět s nějakým sebevědomým (a vlastními artikulovanými zájmy podepřeným) názorem do diskuse.

Během fóra v Davosu poskytla kancléřka Angela Merkelová rozhovor deníku Süddeutsche Zeitung, ve kterém poprvé naznačila, že Evropa by na krizi společné měny měla reagovat také politicky (dodejme, že nikoli pouze opatřeními z dílny účetních a kontrolorů, jako se dělo doposud). Kancléřka totiž navrhla, že by Evropa měla začít diskutovat o vzniku druhé komory Evropského parlamentu. Podle jejích představ by se úlohy druhé komory mohla ujmout Evropská rada. Bylo jen otázkou času, kdy si opatření posilující centrální kontrolu rozpočtů vyžádají nějakou politickou odpověď. Je navíc příjemným překvapením, že Merkelová konečně přichází s nějakou politickou vizí a odpovědí na to, kam Unie a eurozóna směřují.

Všimněme si, že se v české debatě (i když nám slouží ke cti, že nejen v české) zaměňují formulace typu politická unie (co to je?) a politický centralismus s pojmy jako federalismus. Posledně jmenovaný pak („chudák“) v českém tisku, tedy například v Lidových novinách, dostává běžně nálepku nebezpečí či dokonce „zla“ (Petr Kamberský). Takže z důvodů evropských i českých je dobré připomenout některé základní axiomy myšlenky federalismu.

Tak například federalismus nerovná se centralismus. Myšlenka federalismu stojí a padá s myšlenkou vnitřní konkurence. V zaběhlých federacích typu Spojených států mají různé státy unie různé daňové sazby i různé výdajové priority a podle toho se občané také mohou usadit tam, kde je to jejich naturelu bližší: někdo chce nižší daně, svobodu a levný benzin, někdo chce lepší školství a větší bezpečí či dostatek věznic, jinde skousnou vyšší daně, protože touží po lepší infrastruktuře.

Pro začátek evropské diskuse je zásadní vyjasnit si pojmy. Tak například pro občany Spojeného království je federalismus decentralizací: je to proces, který asymetricky odevzdává více pravomocí parlamentům ve Walesu či Skotsku (anglický parlament neexistuje). Němci žijí v plnohodnotné federaci, která je v zásadě podobná té americké. Francie je tradičně velmi centralistická a byrokraticky řízená a mnoho Francouzů si federalismus s centralismem opravdu plete (není to tedy výsada ODS či Hradu).

Kromě asymetrie jsou základem federalismu tzv. checks and balances, tedy všemožné brzdy, vyrovnání a pojistky. V americkém systému není nic méně demokratického než Senát. Stát Montana, kde je více medvědů než lidí, má dva senátory podobně jako lidnatá Kalifornie. Systém pojistek, kontrol a vyrovnávání je silně hodnotově podepřen, chrání slabší a menší před velkými a silnými: autoři americké ústavy dobře vědí, že člověk – je-li mu svěřena moc – má tendenci ji zneužít a je sám sobě nebezpečný. Toto přesvědčení má kořeny jak v desateru, tak v osvícenství. Federalismus pochází ze stejné hodnotové líhně jako liberální konstitucionalismus.

Všimněme si, že zatímco dnes máme stovky expertů na to, jak se má správně hrát fotbal či hokej, znalci základů federalismu jsou na vymření.

Je to paradoxní, protože federalismus je osvědčený a dobře fungující model (v Kanadě, Německu, USA, Brazílii apod.). Na rozdíl od experimentálního (ne)pořádku dnešní Evropské unie a eurozóny.  

Taktéž je podstatné, že v rámci federalismu mohou normálně probíhat procesy jak směrem k vyššímu centralismu, tak k decentralizaci. Američané si například ve třicátých letech vybudovali federální policii (FBI), ale rozhodnutí o tom, kde bude platit trest smrti, vrátili na úroveň států unie.

Bylo by dobré, kdyby si česká politická reprezentace vytvořila názor na povahu evropského federalismu. Začněme druhou komorou Evropského parlamentu, kterou nastínila kancléřka a dávno před ní například právě zesnulý prezident Václav Havel. Je pro nás přínosné, aby se v ní transformovala Evropská rada, nebo budeme raději prosazovat dva senátory za každý stát? Co je pro nás lepší, proč a jaké si k tomu seženeme spojence?