Pokud se ČNB chystá udělat důležité rozhodnutí, dává si obvykle týden předtím a týden poté…
Pokud se ČNB chystá udělat důležité rozhodnutí, dává si obvykle týden předtím a týden poté informační karanténu • Autor: HN, Václav Vašků

Česká národní banka se jak známo ve čtvrtek rozhodla dosáhnout na své cíle v oblasti cenové stability skrze experiment. Na tom samo o sobě není nic špatného a vlastně ani nic zvláštního. Minovým polem riskantních experimentů je dnes nucena procházet prakticky každá centrální banka na světě. Naše centrální banka však podcenila reakci veřejnosti, médií i reakci „vlivných mluvících hlav“, které v českém prostoru komentují kdykoli cokoli.

Vytáhla z garáže létající kolo Jana Tleskače vyzbrojené navíc dělem, ale vysvětlovala to se stejným nasazením a vervou, jako když činí bežné (čili „just another“) technicistní rozhodnutí. Bulvární i nebulvární média straší zdražováním, nabručeně reagují i ředitelé a průmyslníci, exportéři hudrají, že jim to nepomůže, protože jsou zajištěni, další si stěžují, že nevíme, jak to bude drahé, jak dlouho to bude trvat a jak se z toho vystoupí. A leckdo ČNB dokonce podezírá z toho, že si nebyla a nebude schopna hlídat únik informací, na kterém by bylo případně možné vydělat desítky miliard korun. Luboš Palata v Lidových novinách třeba upozorňuje na příklad, kdy se prý s informací o tom, v jakém kurzu vstupuje slovenská koruna do eurozóny, obchodovalo patrně někde na jachtě společnosti J&T.


Pokud se ČNB chystá udělat důležité rozhodnutí, dává si obvykle týden předtím a týden poté informační karanténu. Stejně tak se centrální banka zachovala i tentokrát, ale sama si pod palbou kritiky za pár dní uvědomila, že to není udržitelné, a poslala do pořadu Otázky Václava Moravce Vladimíra Tomšíka.

Jaké jsou mezinárodní souvislosti? Z technického pohledu se rozhodnutí ČNB blíží tomu, co dělala v posledních letech švýcarská centrální banka, která si stanovila kurz franku proti euru a správně odhadla, že to masiv jejích devizových rezerv ustojí. Jenže Švýcarsko čelilo prudkému zhodnocení franku a reálné hrozbě vyřazení vlastních exportérů z globální hry.

Taktéž Japonsko cílí kurz a zdůrazňuje, že nejde o exportéry, že to není pro kurz samotný, ale že jde o instrument měnové politiky (vyvolání inflace). Jenže Japonsko se potýká s poklesem cen dvě desetiletí a celkově je jeho příklad České republice dosti vzdálený. Nicméně i v Japonsku se vede debata o tom, že sama měnová politika nic nevyřeší, že země potřebuje prolomit neblahé demografické trendy, deregulovat, zvýšit podnikavost, reformovat školství k samostatnému myšlení apod.

Podobně se u nás povede debata o tom, jestli se něco pro střednědobou a dlouhodobou ekonomickou kondici (ta je přece nejdůležitější) vyřeší tím, že lidé teď v obavách ze zvýšené inflace rychle poběží do obchodu koupit něco, co nepotřebují. A jestli není lepší podporovat domácí poptávku dlouhodobou stabilní vizí, růstovou politikou a třeba tím, že se lidé nebudou tolik bát ztráty pracovních příležitostí. Říká nám ČNB, že počítá s tím, že žádná vláda toho nebude schopna? Je to její odhad („komentář“), jak mizerně si budeme v této zemi v brzké budoucnosti vládnout?

Ono také není tak jisté, jak lidé na ty zprávy o zdražení zareagují; jestli to v nich spíše neprohloubí depresi, zvláště když si čtou, že obchodníci už přeceňují, a mohou tedy nabýt dojmu, že bohužel správný moment již propásli.

Matkou experimentování poslední doby je politika americké centrální banky (Fed), která před pěti lety přistoupila k tzv. měnovému uvolnění, tedy masivnímu nákupu státních dluhopisů, se kterým ještě nepřestala - a vlastně možná pořádně neví, jak s ním přestat. Průkopníkem experimentů a hlasitých úvah o nejrůznějších „pokusech na lidech“ je v poslední době Bank of England; s nákupem dluhopisů „experimentuje“ i ECB a minimálně si nechává otevřenou ještě radikálnější možnost.

V jejím případě je ale důležitým motivem obrana existence samotné eurozóny. Proč nemohla ČNB přistoupit třeba ke kvantitativnímu uvolnění? Český finanční systém trpí přebytkem tzv. likvidity a kvantitativní uvolnění by muselo být konstruováno úplně jinak než to americké.

Pak je tu možnost negativních úrokových měr, kterou se ČNB také rozhodla netestovat: intervence a cílení kurzu se jí zdály srozumitelnější a „tradičnější“ či představitelnější.  Do vějíře experimentů lze zařadit i rozdávání peněz. Každý občan by například mohl před Vánocemi dostat od centrální banky pár tisíc korun (osobně bych tomuto experimentu fandil, ale mediální reakci odhadnout nedokážu). Je pravděpodobné, že všechny tyto varianty odborný aparát centrální banky pečlivě zvažoval a zápis z jednání minulých bankovních rad dokládá, že cílené oslabování měny už bylo zvažováno, dokonce se o něm neúspěšně hlasovalo.

Česká ekonomika má svoje problémy (slabá domácí poptávka, útlum stavebnictví), na druhou stranu je velmi úzce propojena s Evropou a jistě není náhodou, že naléhavé obavy z deflačního vývoje cituje nejpozději od minulého týdne i Evropská centrální banka (minulý týden o ECB v deníku Financial Times napsali, že konečně překročila Rubikon tradiční centrální banky bojující s inflací), když za hlavní nebezpečí označila pokles cen.

Tím se dostáváme zpět ke slabé komunikaci. Ve svém původním vysvětlení ČNB o deflaci nemluví, mluví pouze o nižší než cílené inflaci. Pak je ovšem logické, že se opatření zdá leckomu přehnané, a kdekdo se táže, zda nestačilo prohlásit, že ČNB nedopustí zhodnocování koruny. O nebezpečí deflace (a de facto deflační spirále, což jde jaksi ruku v ruce) začal viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík mluvit až pár dní po oznámení intervencí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte