Díky, že můžem i v aplikacích. Jak se slavil 17. listopad ve virtuálním Havlově obýváku

Už jsem u Národního divadla a spěchám. V Obýváku Václava Havla začíná program a už je pár minut po dvanácté. Naštěstí mají organizátoři technické problémy a diskuze s prvními hosty ještě nezačala. Jdu se tak zatím podívat dál, hned naproti u kavárny Slavie si můžu připnout trikoloru. Zapínám Instagram, hledám na něm filtr spolku Díky, že můžem! - a dělám selfie s trikolorou na košili. Vracím se zpátky k Obýváku Václava Havla a vidím, že diskuze s Vladimírem 518 a Katarzií už běží. Zapínám livestream na Facebooku a za zvuků příchozích e-mailů poslouchám diskuzi - propojenou z Knihovny Václava Havla.

Korzo na Národní třídě se kvůli koronavirové pandemii nemohlo uskutečnit v tradičním provedení. Organizátoři se tak rozhodli přesunout jej do online prostředí – a letos tak korzuji myší po obrazovce počítače. U Národního divadla ještě hledám, kde mají své stánky neziskové organizace, jak to v běžném provozu bývá, ale nikde je nevidím. Míjím Divadelní ulici a po levé straně si všímám, že si můžu poslechnout hudbu. Rozkliknu ikonu sluchátek a zapínám Sametový playlist na Spotify. Pokojem se rozléhá píseň „Časy se mění“ od Marty Kubišové. Na chvíli se zastavím, pak hudbu ztlumím, ale nechám ji jako podkres.

Na opačné straně, kousek od virtuálního obýváku Václava Havla ve foyer Nové scény Národního divadla, totiž probíhá debata o smyslu veřejnoprávních médií. Spolu s šesti sty dalších diváků sleduji živé vysílání opět na Facebooku. V diskusi padá jeden dotaz za druhým a moderátor Michael Rozsypal hostům otázky postupně pokládá. „Moc děkuji, že tu s vámi můžu být,“ píše jedna divačka a pokládá svou otázku. V půl druhé končí první část programu. Znovu dávám nahlas hudbu a klikám dál.

Přibližně v tu samou dobu už bývá v běžných časech Národní třída nacpaná k prasknutí a dojít od Můstku k Národnímu divadlu bez vyhýbání a tlačenice není možné. Letos je stejný snad jen počet policistů a členů antikonfliktního týmu. Jinak je Národní třída poloprázdná. Stany a pódia tu nejsou, zůstalo jen pietní místo se svíčkami. Ty už tvoří pětimetrový kruh, ale ani tady není potřeba stát dlouhou frontu jako v jiných letech. Kdo chce svíčku zapálit, snadno se dostane k památníku a za okamžik se zase může procházet po kolejích. Do procházky hraje hudba z malých amplionů. Letošní „živé“ oslavy 17. listopadu vypadají jako vánoční trhy pět minut potom, co odjel poslední stánkař.

Ve virtuálním Havlově obýváku to nicméně zase vře. Tři stovky uživatelů sledují živý přenos s Kateřinou Vackovou a Tomášem Šebkem. Mezitím jsem už našel neziskový sektor, tentokrát je u ulice Karolíny Světlé. Proklikávám se jednotlivými weby organizací, k tomu piju kávu a přemýšlím, kam dál. Některé vstupy jsou totiž až později odpoledne, například rozsvícení významných českých budov napříč republikou, které bylo plánováno symbolicky na jedenáct minut po sedmnácté hodině, stejně jako divadelní představení Audience od Václava Havla z Rock Café, které začalo čtyři minuty po rozsvícení budov.

Místností, kde sedím, se stále rozléhá debata z Havlova obýváku a Sametový playlist, teď zrovna hraje Bratříčku, zavírej vrátka od Karla Kryla. Mezitím jsem se proklikal až k virtuálnímu pietnímu místu, kde mohu za drobné zapálit svíčku se vzkazem. Hledám v peněžence platební kartu, abych do platební brány mohl zadat údaje, a píšu svůj vzkaz na zakoupenou svíčku. Platba je úspěšná, svíčku jsem aspoň virtuálně položil i letos.

Oken prohlížeče s jednotlivými událostmi a ruchů už je tolik, že začínám být přehlcený - a nakonec to přece jen trochu připomíná sváteční Národní třídu. Jdu se podívat od pietního místa ještě dál směrem k Václavskému náměstí. Tam zjišťuji, že živý koncert začne až po páté, a tak mířím naproti, k virtuálnímu stánku Paměti národa, kde poslouchám vzpomínky komunistů na listopad 1989. „Vážení, tak tohle jsme prohráli 17. listopadu. Teď už nezachráníte nic,“ říká na Youtube tehdejší člen ústředního výboru KSČ Jaroslav Ondráček.

Vracím se na Spotify a zůstávám i na YouTube, Ústav pro studium totalitních režimů tam má sérii přednášek o Sametové revoluci. Letošní korzo pravděpodobně projdu ještě několikrát. Za pár minut začíná další diskuze z Obýváku - a chvilku poté se znovu rozjede diskuze o médiích z Nové scény Národního divadla. Jdu si do kuchyně pro jídlo a další kávu.

„A vy jste na tady na Národní?“ ptá se pak zkraje našeho hovoru organizátorka Anna Zemanová.  „Jsem u sebe doma,“ odpovídám. Po interview se přece jen na chvíli dostanu ven na vzduch a po návratu promýšlím strategii, protože prakticky v jeden okamžik začne hned několik akcí. Nakonec volím koncert s tím, že na zbytek se podívám ze záznamu. Všechno jsem jako každý rok nestihl, ale letos to ještě můžu dohnat.

Chápání svobody jako zodpovědnosti nám koronavirus nepokazil

S jednou z organizátorek korza na Národní třídě Annou Zemanovou o tom, jak uspořádat oslavu online

Kdy vás poprvé napadlo, že letošní korzo na Národní třídě proběhne online?

To, jak korzo proběhne, vlastně řešíme už od první vlny na jaře. Měli jsme připravené tři verze. První varianta byla klasická, druhá by pořád byla přímo na Národní třídě, ale musela by se dodržovat určitá pravidla - a třetí byla právě verze online. Na jaře se dalo těžko odhadovat, jak to bude vypadat, v létě se situace zlepšila, ale na podzim bylo čím dál více jasné, že letošní rok vše skutečně bude online. Definitivně jsme se rozhodli před měsícem.

V čem to byla komplikace?

Do přípravy je zapojena celá řada dalších subjektů a umělců - a všechny formáty nelze tak snadno překlápět do atraktivní varianty. Kdybychom věděli s nějakou jistotou už v půlce prázdnin, že budeme online, dalo by se to asi udělat lépe. Tím neříkám, že to teď dobré není…

Vnímáte naopak výhodu v tom, že jsou oslavy letos online?

Myslím, že se návštěvníci mohou skutečně více zapojit, ať jsou odkudkoliv. I když na Národní třídu v minulosti zavítalo mnoho lidí, kteří v Praze nežijí, byli to samozřejmě hlavně právě Pražané, kdo dorazil. To se letos změnilo - a připojují se lidé nejen z České republiky.

V online korzu je spoustu prvků spojenými se sociálními sítěmi: živé vysílání na Facebooku, filtr s trikolorou na Instagramu, videa na YouTube. Jak jste řešili účast těch, kteří buď sociální sítě nemají a neužívají, nebo nejsou tak digitálně gramotní?

Troufám si říct, že máme velmi výrazné mediální pokrytí. Například Modlitba pro Martu, kterou v Národním divadle zazpívala Aneta Langerová a byla jakýmsi hřebem letošního korza, vysílala Česká televize, Nova i Prima, zazní i v rozhlase. Společně s médii, s kterými spolupracujeme, jsou to - doufám - cesty, kterými se k lidem napříč věkovými skupinami dostalo to, co chceme sdělit všem.

V jiných letech projdou 17. listopadu po Národní třídě tisíce lidí. Kolik jich zatím prošlo online korzem?

Okolo šesté se na streamy, kterých bylo osm, podívalo asi sto tisíc lidí, webem pak „prošlo“ asi dvacet tisíc.

Každý rok jsou na Národní třídě i „prvky navíc“, například herci převlečení za příslušníky Veřejné bezpečnosti, případně tramvaj s výstavou, která stojí u Národního divadla. Vešlo se něco takového na web?

Přímo na webu takové prvky nejsou. V oné tramvaji děláme tradičně pamětnické diskuze ve spolupráci s Pamětí národa - a stejně jsme je chtěli pomocí živých přenosů udělat i letos. Bohužel z bezpečnostních důvodů a taky proto, že většina pamětníků je rizikovou skupinou, jsme nakonec diskuze nepřeklápěli. Co se týče onoho satirického zobrazení příslušníků Veřejné bezpečnosti, to má letos na starosti Jonáš Čumrik alias Johny Machette na TikToku, který jsme založili - a snaží se tam mladší generaci právě v přestrojení ze příslušníka Veřejné bezpečnosti předávat zajímavé informace a fakta o 17. listopadu.

Dá se tedy říct, že letošní rok - i když je oslava samozřejmě pro každého - je více zaměřen na generaci, která si už 17. listopad nemůže pamatovat?

O vzdělávání mladé generace se snažíme dlouhodobě a letos je to pro ně určitě přístupnější. Navíc se snažíme fungovat i během roku – a předávat i témata, která přímo se 17. listopadem nesouvisí. Tak jsme například v září dělali kampaň o přístupu k informacím, kde jsme se soustředili na vývoj médií od socialismu až po současnost. Od loňského roku se také snažíme uvádět věci víc v kontextu - chceme, aby si lidé uvědomili, že to, co máme dnes, není samozřejmost. A že to takhle nemusí zůstat, když se všichni nezapojíme tak, jak nejlépe umíme.

Vaše heslo je Díky, že můžem. Nabralo pro vás letos nový rozměr?

Po loňských oslavách 30 let svobody jsme se sešli a vyhodnotili si, že se posuneme od „svoboda není samozřejmost“ k tomu, že „svoboda je zodpovědnost“. Změnili jsme apel právě na to, že každý, kdo může, by měl více pečovat o ty, kteří sami nemohou, respektive by se měl angažovat v občanské společnosti. A posun k chápání svobody jako zodpovědnosti nám koronavirus nepokazil, jen se na to teď dá nahlížet i z hlediska zdraví a bezpečnosti.