Oběti a pachatelé

RESPEKT 2/10

Tobias Romberg napsal článek, v němž popisuje průběh dětského letního tábora v palestinském uprchlickém táboře Duhajšá na Západním břehu Jordánu. Autor popisuje všudypřítomné obrazy palestinské resistence, které jej zarážely: muž s molotovovým koktejlem namalovaný na zdi tábora, nasprejovaná jména měst a vesnic, z nichž byly palestinské rodiny vyhnány, vystavené klíče od jejich zabraných domovů, fotografie mužů z tábora, kteří byli zabiti.
Autor ve svém textu opomněl napsat, že tyto obrazy v palestinských táborech existují v kontextu okupace palestinských teritorií Izraelem, který porušuje mezinárodní právo a znemožňuje Palestincům a Palestinkám žít důstojné životy v jejich vlastní zemi.
Když se Romberg podivuje nad tím, že v táboře visí plakáty s fotografiemi „mladých mužů v nadživotní velikosti, které prý zastřelili izraelští vojáci,“ vidí v tom oslavu násilí. Nenapadne jej ale položit si otázku, zda se v Evropě nedopouštíme šovinismu, když jsme připraveni palestinské muže bojující proti okupační armádě téměř vždy považovat za teroristy, a zpochybňovat tak jejich právo na obranu svého území, zatímco evropské muže, kteří bojovali proti okupačním režimům, zveme odbojáři a považujeme je za hrdiny? Já si myslím, že bychom měli mít odvahu zapojovat kritické myšlení a klást si takové otázky.
V žádném případě tím nechci obhajovat sebevražedné útoky na civilisty, jsem ale přesvědčená, že ani o nich nelze mluvit bez analýzy kontextu, z něhož vycházejí, a který tuto násilnou reakci plodí. Romberg se diví, že v palestinském kulturním centru jsou vedle fotbalových trofejí místního týmu vystavené zbytky bomb a vybuchlých raket. Nepoložil si však otázku, kdo je sem odpálil?
Jakákoli “reportáž“ je špatná, pokud popisuje situaci, aniž by reflektovala, za jakých podmínek a v jakém kontextu vzniká. Považuji proto za příznačné, že slovo Izrael se v článku vyskytuje jen jednou, a to když autor konstatuje, že vznikl.
Romberg se primárně soustředí na kontextuálně neukotvený rozbor Palestinců a popisuje je jako a priori a ahistoricky násilné lidi, navíc k tomu ještě zaostalé: když v roce 1995 jely palestinské děti na taneční vystoupení do Paříže, dle autora se tam přiučily, že místo schodů existují i výtahy a „soužití člověka s autem může usnadnit semafor.“ Vstoupil snad Romberg do uprchlického tábora Duhajšá z osobního vrtulníku, jímž vzápětí odletěl zpět do “západní civilizace,“ což mu zabránilo vidět, že výtahy a semafory jsou běžnou součástí sociálního života v palestinských městech, navzdory tomu, jak je izraelská okupace ekonomicky devastuje?
Realitou je, že Palestinci zaostalí nejsou a reprodukci násilí ve společnosti nelze ukončit bez ukončení její okupace, tak jako bez spravedlnosti nelze dosáhnout míru, jen nelegitimního potlačování lidských práv. Obrazy násilí na palestinských zdech neexistují nezávisle na okolním prostředí, ve kterém se uskutečňuje podrobení palestinského lidu.
Jako mezinárodní dobrovolnice jsem pracovala na podobném letním táboře, jaký popisuje autor ve svém článku. Bylo to v uprchlickém táboře Askar u města Nablus na Západním břehu Jordánu. Také jsem tam namalovala obraz na zeď, a také jsou v něm nasprejována jména (zdaleka ne všech) měst, odkud byly rodiny žijící v uprchlickém táboře vyhnány. To aby se nezapomnělo na to, že v tomto táboře nejsou dobrovolně.
Pokud to někomu připadá patetické, ať se jde projít podél zdi uprchlického tábora Aida v Betlémě (stojí nedaleko izraelské okupační zdi), jsou na ní namalované obrazy a jména palestinských vesnic, které již neexistují, protože je izraelská armáda srovnala se zemí poté, co etnicky čistila oblasti od Palestinců a rozšiřovala prostor pro izraelské osady. Pokud vím, v našem kulturním kontextu nám připadá důležité připomínat likvidace vesnic, jako jsou Lidice a Ležáky, které ukrývaly oponenty totalitního režimu. Vesnice a lidé ničení jiným totalitním režimem si snad nezaslouží totéž?
Tereza Hendlová
Autorka je absolventkou Katedry genderových studií FHS UK a doktorandkou v programu bioetiky na 1. LF UK