K divům současné medicíny se jistě řadí transplantace a někteří čeští lékaři patří v tomto oboru ke světové špičce. Bohdan Pomahač se proslavil prvními v Americe provedenými transplantacemi obličeje, několik českých a snad i jedno světové prvenství v oboru transplantace jater má pak Jiří Froněk, chirurg a přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM. A právě s ním, s jeho pacienty a také odborníky z několika oblastí připravila novinářka Renata Kalenská (1974) knihu rozhovorů Orgány nepatří do nebe. Přibližuje v ní i odborně-technické detaily přenosu orgánů, ale víc se soustředí na aspekty psychologické, etické a spirituální.
Hluboké dilema
„Začneme srdcem, pak jdou na řadu plíce, břišní tým odebere játra, slinivku, tenké střevo, slezinu, ledvinu a v některých případech ještě dělohu. Poté mohou nastoupit ještě oční lékaři, kteří odebírají rohovky, případně ortopedi, kteří odeberou šlachy a části kostí,“ vysvětluje Froněk, co se děje, když mají lékaři k dispozici „zdravého mrtvého dárce“. Současně se mobilizují koordinační týmy pro jednotlivé orgány a potenciální příjemci jsou svoláváni do nemocnice, i když tam putují často opakovaně, než se najde vhodný dárce právě pro ně.
Což byl ostatně i případ Renaty Kalenské, která v úvodním textu předcházejícím rozhovorům nezastírá, že není nezúčastněnou pozorovatelkou, ale patří k Froňkovým pacientkám – v IKEM jí byla transplantována ledvina a slinivka. Syrově tak líčí psychosomatické stavy, jimiž procházela, protože léky u ní způsobovaly děsivé noční můry. Ale hlavně působivě přibližuje hluboké a bolestné dilema: orgány a s nimi šanci na další, kvalitnější život mohla získat jen „díky“ smrti někoho cizího.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studně
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
