S dědečkem na konci cesty

Ten DEN začíná sobotní zářijové odpoledne. Plná dojmů z výletu do zeleného přítmí a romantických skal v okolí Vlhoště začínám čistit lišky, když zavolá pečovatelka z bytu mého stojednaletého tchána: „Dědeček už se nemůže postavit na nohy, nechce jíst a stále spí. Zhoršuje se.“ Opouštím lišky, balím si nezbytnosti a jedu. Cestou do Prahy volám Dorotce. Kdo ví, zda není právě dnes její dědeček na konci cesty? Slíbí přijet i s Adamem, mým čerstvým zetěm. Pak sháním osobu, která by byla ochotná pečovat o tchána celý den. Odmítá totiž odejít ze svého bytu v paneláku kamkoli jinam. Chce tu dožít. Do stovky to zvládal obdivuhodně samostatně. Před dvěma lety překonal i smrt svého jediného syna. Teď k němu chodí pečovatelky dvakrát denně.

Zazvoním, odemknu. V bytě je ticho. V ložnici na mě vykoukne zpod deky lehce ironická tvář. „Copak potřebuješ?“ usměje se a aristokraticky pokyne vyhublou rukou. „Přijela jsem se podívat, jestli dost pijete,“ oddechnu si a přistoupím na jeho hru. Krmím ho výživou a poslouchám, co všechno by tu mohly pečovatelky dělat lépe. Člověk by skoro řekl, že tu je on kvůli nim, a ne naopak. Mají vlastně štěstí, že s ním mohou pobýt a povzdělat se. Tchán je výtvarník, má vynikající paměť i slovní zásobu. Rád to dává najevo. I to, jak jsou ti mladí nedovzdělaní. V pokročilém věku už je jeho ješitnost snesitelná, roztomilá.