Knižní tipy

Kočky místo duchů

Moje přítelkyně si přála mít kočku, ale já jsem nikdy žádnou kočku nechtěl, tak jsme udělali kompromis – máme kočku. Tak zní jedna z anekdot, již nabízí ilustrátor Džundži Itó. Coby milovník psů se při stěhování musel smířit rovnou se dvěma kočkami a postoj k nim pak zaznamenal v kreslených autobiografických denících. Tahle komiksová drobotina má v autorově portfoliu specifické místo. Jeho dílo (i do češtiny přeložené komiksy Spirála, Ryby. Útok z hlubin či Balónky oběšenců a další hororové příběhy) se většinou nese ve znamení obskurních, tematicky originálních hororových mang s tíživou atmosférou. O to více je fascinující sledovat krátké zkrocení a přerod v člověka, který nakonec na kočky láskyplně šišlá. „Jako malý jsem se koček bál, vysedávaly na rohu ulice a měly takové zlé oči a vůbec mi připadaly zlomyslné, ale když je mám doma, zdají se mi jejich oči hrozně roztomilé,“ přiznává tu. Přesto kniha místy nepostrádá klasický Itóův rukopis, ať jde o výstřední zápletky, těžko uchopitelný japonský humor, ale i kresbu. Až nepatřičně či v kontrastu s roztomilostí tak působí třeba vyprázdněné bělmo jeho ženy nebo autorovy naběhlé žíly provázené řevem. Jako by si nemohl zvyknout, že maluje kočky, nikoli duchy. Ono „sladké“ však nakonec na plné čáře vítězí. X Michael Fiala