Zakázka

„Tak jak se vám to nakonec líbí?“ ptá se mě prošedivělý šlachovitý chlapík v montérkách a softshellce, když si sundá pracovní rukavice.

„No, opravdu už teď můžu říct, že to dopadlo dobře, ale musela jsem vás pohlídat,“ lehce se pousměju, aby viděl, že to nemyslím zle. Nemusela jsem tu dnes být, ale radši jsem si v práci vzala volno. Chtěla jsem mít jistotu, že náhrobek usadí správně. To už mu ale raději neříkám, stejně si o mně nejspíš myslí, že jsem blázen, když na hřbitově straším v osm ráno, abych ohlídala něco, čemu vůbec nerozumím.

Před třemi měsíci jsme se sešli poprvé. Přímo tady, u hrobu mého táty. Kameník v ruce držel katalog a objednávkový list.

„Ta zemina je špatná.“

„Já vím. Skoro tři roky čekám, až zem sedne.“

„To klidně můžete čekat ještě deset let.“ Vysvětlí mi, že v místě mezi hroby, kde odpočívá můj táta a vedle něho jeho tatínek, je zřejmě starý německý hrob. Zasutá minulost o sobě v Sudetech dává vědět různými způsoby. „Ale to vše se dá ošetřit,“ a navrhne základy do nezámrzné hloubky vybetonovat a provázat. Bez řečí souhlasím. Poslední, co bych chtěla, je, aby pomník časem popraskal.

„A co budeme řešit teď?“ ptám se jako úplný negramot. Náhrobek zařizuju poprvé v životě. Podá mi katalog, abych si vybrala kámen. Bezradně listuju stránkami s obrázky, které mi připadají jeden jako druhý. Po půlhodině kameník promluví:

„V autě mám vzorník, kámen vybereme potom. Teď si vyberte náhrobní desku.“ Mám výčitky, že ho svou…