Snažím se popadnout dech, než o kousek dál zarazím do zmrzlého sněhu cepín. Pak zvednu těžkou botu s připnutými mačkami, abych udělal další krok při cestě vzhůru. Nemůžu jít svým tempem, protože jsem lanem připevněn k průvodci Juanovi a dvěma turistkám. První z dívek využívá mého zaváhání a pořizuje si snímky. Mám díky ní pár sekund na další nádech. A taky se mohu na chvilku rozhlédnout, než bude pokračovat martyrium výstupu.
Je se na co dívat. Když se otočím, vidím jižní vrchol nejvyšší peruánské hory Huascaránu, kterou v Česku dobře známe. Před 52 lety se z ní při zemětřesení „kousek“ ulomil a lavina ledu, skal a hlíny pod sebou pohřbila dvacetitisícové městečko Yungay a taky kompletní výpravu československých horolezců v základním táboře. Dnes je na jeho místě malý pomník se zlomeným cepínem. Podobným tomu, který třímám v pravačce.
Zarážím ho do povrchu ledovce Mateo, mačky se zakusují o další kroky dál. Postupujeme po vyšlapané stezce po kulovitém hřebeni. Najednou jsme nahoře. Bylo to rychlejší, než jsem očekával. Pravé alpinisty prosím o shovívavost nad mým instantním horolezectvím, ale já si výstupem do výšky 5150 metrů po technicky snadném terénu zdolal svůj první Everest.
Začalo to ve tři v noci, kdy nás vyzvedli z teplých postelí ve městě Huarazu. Pak jsme tři hodiny stoupali po serpentinách. Kolem páté se tma začala rozsvěcet. To první sluneční paprsky dopadly přes temný hřeben, po kterém naše vozidlo šplhalo, na protilehlý Huascarán. Pomalu se chladně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
