Roušky, jaro, vánice

V novele Vladimira Sorokina Vánice se lékař a jeho sluha celé dny a noci probíjejí zimní bouří, aby doručili vakcínu do odlehlých vesnic, kde vypukla epidemie nemoci zvané černuša. Překážky se vrší – závěje, drogy, svůdná ubytovatelka a její manžel trpaslík, zmrzlý obr, vlci. Leccos má v Sorokinově bizarním příběhu pokřivené rozměry, koníci velikosti koroptví už nedokážou pohánět samohyb a mráz sílí…

V Česku covidová vánice s jarem zeslábla a vláda povolila lidem odložit respirátory téměř všude. Je to velká úleva, „náhubků“ už měli všichni plné zuby. I když někteří epidemiologové nesouhlasí, je opravdu čas chodit zase chvíli s nezakrytou tváří. Ostatně třeba taková cesta příměstským vlakem, kde roušku neměl skoro nikdo, aby si ji pak v Praze před vstupem do metra všichni nasadili, byla dost bizarním zážitkem. Opatření, které se nevymáhá a dodržuje jen někde, je asi lépe raději zrušit.

Úplně bychom na roušky a respirátory ale zapomenout neměli. V mnoha asijských zemích lidé už v předcovidových časech běžně chodili se zakrytými ústy a nosem, roušky si nasazovali třeba v dobách respiračních nákaz nebo kdykoli, když se necítili úplně fit. Kdyby si ovšem tehdy někdo vzal něco takového na obličej u nás a vyrazil s tím na ulici, připadal by si jako blázen, případně člověk nakažený přinejmenším leprou. Všichni by na něj hleděli, všichni by se od něj odtahovali. A pak to najednou šlo, rychle jsme si zvykli.

„Náhubků“ už měli všichni plné zuby.…