Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kontext

Vnímejte oblohu za mraky

S Jonggem Mingjurem Rinpočhem o přátelství s panikou, cestě ke štěstí a každodenním umírání

Jongge Mingjur Rinpočhe
Jongge Mingjur Rinpočhe
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Situace vleklé pandemické krize vyvolává řadu těžkých emocí a společenských konfliktů. Vy často říkáte, že negativní jevy můžeme pozitivně využít. Co byste doporučil lidem, kteří se cítí být zahlceni vztekem, strachem nebo třeba panikou?

Jedna opravdu užitečná rada zní: Akceptujte situaci, ale nevzdávejte se. Nechat něco odejít neznamená rezignovat. Okolo nás existuje v těchto dnech opravdu mnoho utrpení, lidé umírají nebo prožívají konflikty, to všechno je pravda. Není tak důležité, co jsou skutečné příčiny, nemáme šanci je na detailní úrovni poznat, ale víme, že ta situace vyvolává řadu problémů a emocí. Je dobré přijmout fakt, že to tak je, nebojovat s ním, ale nevzdávat se. Ostatně můžeme i v těchto dnech dělat tolik dobrého. Já sám jsem přišel o možnost cestovat po planetě a učit meditaci, ale zase můžu číst mnoho knih, na které jsem dvacet let neměl čas. Můžu farmařit, jíst organické jídlo, sázet stromy a cvičit. Pokud se fixujeme na známou podobu světa a nenecháme věci odcházet, může se stát, že se vzdáme. Pokud je necháme odejít, můžeme objevit nové cesty. Ve své poslední knize popisuji, jak se můžeme učit, růst a transformovat až do posledního dechu. A dokonce i potom. Život je cesta plná dobrodružství, jestli je dokážeme ocenit, je jenom na nás.

Pokud člověka pohltí negativní emoce, bývá velmi těžké z nich vystoupit a nechat něco odejít. Máte nějaký návod pro takovou situaci?

Vysvětlím vám, jak postupujeme v naší meditační praxi. Pracujeme na třech úrovních – intelektuální, zkušenostní a zvykové. Na intelektuální úrovni je jako první věc třeba si připomenout, že podstata nás lidí je dobrá. Máme bdělé vědomí, lásku a soucit, moudrost. To jsou naše vnitřní kvality, které jsou s námi neustále, společně vytvářejí základní dobrotu, která je společná všem lidem bez ohledu na národnost, vyznání nebo vzdělání. Můžete si je představit jako oblohu a všechny myšlenky, emoce či konflikty jako mraky. To, co běžně děláme, je, že se ztrácíme v mracích, podléháme vzteku, úzkosti nebo panice. Ale žádný mrak nemůže změnit podstatu oblohy, ta zůstává stejná. Pokud se chceme osvobodit od negativních emocí, je důležité si připomínat, že máme tuto nádhernou podstatu a můžeme se učit s ní spojit.

Říkáte, že láska a soucit jsou naší základní podstatou, lidé jsou ale často zlí a krutí. Jak to jde dohromady?

Láska je ve skutečnosti hledání něčeho pěkného, hledání štěstí. Každý člověk hledá štěstí. Čtete si knihu – hledáte štěstí. Pijete k tomu kávu nebo čaj – hledáte štěstí. Poposednete si do pohodlnější polohy, přehodíte knihu z pravé ruky do levé – zase hledáte štěstí. I ten nejjemnější pohyb, mrknutí oka, nádech a výdech, vše ve vašem životě je motivováno hledáním štěstí. Soucit pak v naší tradici vnímáme jako snahu osvobodit se od problémů, od utrpení. Pokud budete zkoumat lidské činy důkladně, zjistíte, že tyhle dvě síly najdete za každou myšlenkou, pocitem, aktivitou. I panika, vztek či agrese jsou vedené láskou nebo soucitem. Když se naučíme síly v pozadí rozeznávat nejen u sebe, ale i u ostatních, uvědomíme si, že druzí lidé jsou úplně stejní jako my. Touží po štěstí a chtějí se vyhnout utrpení. Už nejsou tak děsiví a nebezpeční, přichází pocit propojení, společenství a rodiny. Lidé mají různé názory, ale na hlubší úrovni všichni hledají štěstí. S tímhle vědomím se všechny problémy řeší snáz.

Nepodléhání negativním emocím u sebe a druhých je asi potřeba trochu trénovat…

Tím se dostáváme k druhé rovině doporučení mé tradice. Když si připomenete, že základní podstata všech bytostí je dobrá, je třeba toto poznání posilovat. Součástí oné dobroty je bdělé vědomí a jednu z cest, jak se s ním spojit, představuje meditace na nějaký objekt, například zvuk. Náš život neustále provází fenomén, kterému říkáme bláznivá opičí mysl, hlavou nám běží myšlenky, které vytvářejí nekonečné štěbetání. Běžně nad nimi nemáte kontrolu a jen je slepě následujete. Jsou to mraky, o nichž jsem mluvil. Když zaměříte pozornost na jakýkoli zvuk a jenom nasloucháte, spojujete se s oblohou, s bdělým uvědoměním. Nic víc nepotřebujete. Když se vrátí myšlenky nebo pocity, žádný problém. Nechte je přijít a zase odejít. Vnímejte zvuk. Nebojujte s panikou, úzkostí nebo negativními myšlenkami, nesnažte se jich zbavit, jinak se stanou silnějšími. Akceptujte je, ale neztraťte se v nich. Zůstaňte se zvukem. A ona třetí rovina – musíte si z toho udělat zvyk. Když na vás přijde panika, poslouchejte zvuk. Když na vás dolehnou starosti, poslouchejte zvuk. Naučte se cíleně směrovat pozornost tímhle směrem. Dělejte to kdykoli během dne, kdy si vzpomenete.

Vítej, paniko

Vy sám jste v dětství trpěl silnými záchvaty paniky. Pomohla vám meditace?

Ano. První záchvaty paniky jsem začal mít v sedmi letech, to jsem si ale ještě neuvědomoval, o co vlastně jde. V devíti to velmi zesílilo. Nemohl jsem kvůli panickým atakám spát, vždycky jsem měl pocit, že mám infarkt, že se mi zastaví srdce. Nemohl jsem dýchat, potil jsem se, točila se mi hlava a ovládal mě velký strach. Strašně jsem se bál, že se něco špatného stane. Vyrůstal jsem v Himálaji, kde byly v létě velmi silné bouřky a v zimě sněhové bouře. Děsil jsem se, že náš dům zasáhne blesk nebo odnese vítr. Taky jsem měl velmi silný strach z cizinců.

Sedmiletý Rinpočhe s otcem, matkou a bratrem.
Sedmiletý Rinpočhe s otcem, matkou a bratrem.

Máte nějaké vysvětlení, proč se vám to dělo?

Příčinu dodnes neznám. Měl jsem nádherné dětství a milující rodinu. Když mi bylo devět, mluvil jsem o svých stavech s matkou a ta mi poradila, abych se učil meditovat od svého otce, který byl vyhlášený učitel. Souhlasil a první rada, kterou mi dal, zněla: Nebojuj s panikou. Začínal jsem s technikou, které říkáme mentální recitace, opakování mantry v duchu. Zpočátku se mi ulevilo, ale po čase se začala panika vracet. Pokaždé když se dostavila, zareagoval jsem: Hej, paniko, vypadni odsud, nevidíš, že medituju? Nefungovalo to, tak jsem znovu promluvil s otcem a on mi znovu připomněl, že nemám bojovat. Naučil jsem se tedy paniku vítat, ale zpočátku to bylo falešné. Říkal jsem „vítej, paniko!“, ale přitom jsem tajně doufal, že tak dosáhnu toho, že se už nevrátí. Změnilo se to až během mého tříletého meditačního pobytu v ústraní, na který jsem odjel ve třinácti letech. První měsíc byl výborný, ale pak se záchvaty vrátily s obrovskou silou, paralyzovaly mě víc než kdykoli předtím. Na pobytu, kde jsme trávili meditací celé dny, nebylo kam před ní utéct.

Co jste dělal?

Docela vážně jsem zvažoval, že retreat ukončím a odjedu. Věděl jsem ale, že bych ztratil tvář, budu se cítit zahanbený. Řekl jsem přece všem kamarádům, že odjíždím na tři roky meditovat. Rozhodl jsem se tedy, že zůstanu a od toho dne paniku skutečně přijmu jako součást svého života. Nebudu se jí chtít zbavit. A něco se změnilo. Během následující meditace jsem cítil, jak se moje panika rozpadla na čtyři kusy. Přestala být celistvá a zavalující, rozdělila se. Stala se tělesným počitkem, obrazem v mé hlavě, slovem a mentálním konceptem, což bych popsal jako soubor domněnek, které jsem o ní měl, třeba že není dobrá a tak podobně. Najednou jsem cítil, že ji takhle mohu využít coby podporu mé meditace stejně, jako jsem využíval zvuk nebo dech. A zároveň jsem viděl, že panika rozpadnutá na čtyři kusy vlastně neexistuje, existuje jen její uvědomování, bdělé vědomí, které je nedělitelné.

Obtížně se to představuje.

Asi nejnázornější je říct, že jsem v tu chvíli začal mít svou paniku rád. Byl to skutečně pozitivní pocit, samozřejmě všechny ty silné vjemy představovaly jistou výzvu, ale bylo to vzrušující a posilovalo to mé bdělé vědomí.

Něco jako když se potápíte do ledové vody?

Ano, tak podobně. Ve Spojených státech jsem později potkal muže, který lezl na skály velmi nebezpečným způsobem. Ptal jsem se ho, proč to dělá, když je to tak rizikové. A on mi odpověděl, že má rád strach. Něco podobného jsem cítil tehdy ve třinácti letech. Zůstával jsem bdělý a uvědomoval si, kolik se toho děje. Sevření v hrudi, pocit, že dostanu infarkt, všechny ty děsivé myšlenky běžící hlavou, obrazy nebezpečí vyvstávající před očima. A já to všechno pozoroval. Bylo to napínavé, trochu jako když sledujete hororový film.

Musíte mít velkou sílu, abyste se v tak silných podnětech neztratil.

Musíte dokázat vnímat oblohu, a ne mraky. A obloha je bdělost, uvědomění samotné. Panika je mrak, docela silný, něco jako hurikán nebo tornádo. Ale jakkoli je tornádo silné, nikdy nemůže změnit podstatu oblohy, nikdy neovlivní její čistotu a průzračnost. Ta je pořád stejná. Všechny ty bláznivé mraky se staly jen další podporou pro mou meditaci. Po nějaké době jsem měl paniku doopravdy rád, stala se mým přítelem a učitelem. No, nerad to říkám, ale nakonec to dopadlo špatně, tušíte proč?

Nemám ponětí.

Právě ve chvíli, kdy jsme se s panikou stali tak dobrými přáteli, mi řekla – tak čau. Ztratil jsem kamaráda! Zmizela ze dne na den během jedné meditace a od té doby jsem už záchvat nikdy neměl.

Tohle je tedy univerzální recept, jak zacházet s negativními pocity?

Ano, odložit odpor, nevědomost a bažení. To jsou kořeny stromu utrpení. Pokud je necháme odejít, přijde svoboda.

Vy jste toho dosáhl intenzivní meditační praxí. Jedno z vašich nejpopulárnějších videí na YouTube se jmenuje „Meditace je snazší, než si myslíte“. Proč si vlastně myslíme, že meditace je náročná?

Protože hledáme něco speciálního. Ale na meditaci ve skutečnosti není vůbec nic speciálního. Lidé přicházejí meditovat, aby dosáhli vnitřního míru, a jsou znepokojení, že žádný nepřichází. Jiní si myslí, že meditace znamená na nic nemyslet, nemít žádné emoce. Ale to je nemožné, když se snažíte zastavit myšlenky, tak jen zesílí. Jak už jsem řekl, bdělé vědomí, o nějž v meditaci jde, je základní kvalita vaší mysli od počátku a napořád. Je přítomná a čistá. Jsme jako ryba plovoucí ve vodě, kterou si neuvědomuje. Pták letící oblohou, kterou nezná. Bdělé vědomí je s námi neustále. Já si myslím, že ten skutečný problém tkví v tom, že meditace je příliš jednoduchá. Tak jednoduchá, že se stává složitou. Tak blízká, že se stává vzdálenou. Dáme si brýle na čelo a pak je hledáme. Ptáme se všech okolo – neviděli jste někde moje brýle?

Máme v Česku o meditaci vtip. Potkají se dvě dámy v parku a baví se o dětech. Jedna říká: Ten můj mi dělá starosti, pořád jen medituje. Druhá se zamyslí a pak svou přítelkyni utěšuje: Nic si z toho nedělej, pořád je to lepší, než kdyby jen seděl na zadku a nic nedělal.

Ten je dobrý, neznal jsem ho.

Když ho vezmeme vážně, jaký je rozdíl mezi meditací a nicneděláním?

Rozdíl je v uvědomění, při meditaci se snažíte uvědomovat, co se děje, být bdělý. Chcete svou praxí vybudovat spojení s vaší vrozenou dobrotou. Občas se mě lidé ptají třeba na umění nebo hudbu, zda se podobají meditaci. Ano, jsou tu podobnosti, ale pokud během malování či zpěvu vědomě neposilujete bdělé vědomí, tak meditací nejsou. A naopak – ve chvíli, kdy využíváme bdělé uvědomování, meditací se může stát cokoli.

Znamená to vědět, že je tu něco, co v přítomnou chvíli zažívá aktuální zkušenost? Neztratit se ve zkušenosti samé?

Ano. Základem bdělosti je uvědomění, že existuje základní kvalita naší mysli, která je vědoucí a čistá. Abychom se s ní spojili, musíme vědět, že něco zažíváme. Vidíme, cítíme, myslíme, jíme nebo o něčem sníme. To je praxe propojení s bdělým vědomím. Ve skutečnosti ho nelze uchopit, obloha je prázdná, nemůžete si ji za nic chytit. Ale můžete si ji uvědomit skrze mrak, který přes ni pluje. To je ten princip: použít mrak k uvědomění oblohy.

Místo, kde zemřel Buddha

Počátkem století jste byl spolu se skupinou dalších buddhistických mnichů účastníkem neurovědeckých pokusů, které prokázaly účinek meditace na formování mozku a duševní rovnováhu. Jak jste se vlastně do laboratoře dostal?

Moderní věda mě vždycky zajímala, ostatně přítel mého otce, chilský neurovědec a biolog Francisco Varela, byl průkopník v této oblasti. Začalo to tak, že jsem se účastnil na konci devadesátých let konference o buddhismu a vědě v Indii a tam nás Jeho Svatost dalajlama vyzval, abychom se zapojili do podobných experimentů, protože studium meditace může být velmi přínosné. Tak jsem někdy v roce 2002 přijel na Západ a navštívil několik univerzit, asi nejintenzivnější spolupráce probíhala s univerzitou ve Wisconsinu. Stal jsem se pokusným králíkem. Normálně bývají bílí, tak jsem si dělal legraci, že jsem takový červený králík.

Jaké  pokusy s vámi dělali?

Položili mě do funkční magnetické rezonance, což je velký přístroj, zabíral téměř jedno podlaží. Uvnitř je taková roura, připomínalo mi to bílou rakev. Strčili mě dovnitř a požádali mě, abych praktikoval různé druhy meditace, jako je meditace zaměřená na uvědomování, soucit nebo meditace otevřené pozornosti, kdy nejste zaměřen na nic, jen se stáváte uvědomováním samým. Žádali mě, ať medituju třeba pět minut a pak naráz přestanu. Pět minut soucitu a dost. Pak se mě snažili vyděsit různými podněty, třeba dětským pláčem, obrazy lidské krve a tak podobně. Výsledek byl velmi silný, vycházelo jim, že aktivita mého mozku v systémech spojovaných s prožíváním pozitivních emocí je asi o sedm set procent vyšší, než běžně u lidí bývá. Nejdřív si mysleli, že se přístroj rozbil, tak jsem měl druhý den nečekaně volno, protože se ho snažili opravit. Ale výsledek vyšel stejně. Kdybych měl shrnout závěry těch experimentů, tak potvrdily, že pravidelně meditující člověk může vědomě ovlivňovat svou mysl. Má v ní jistou ohebnost a svobodu podle své vůle, dokáže ji navigovat. A věda také prokázala, že meditace skutečně přináší člověku mír a štěstí.

Dostal jste dokonce přezdívku „nejšťastnější člověk planety“. Stejný titul bývá ale někdy dáván i jinému buddhistickému mnichovi, Matthieu Ricardovi. Jak to vlastně vědci měřili?

Víte, mezi námi meditujícími mnichy existuje spousta hádek a sporů, kdo je vlastně nejšťastnější na světě, hádáme se o to prakticky neustále. Dělám si legraci. Je to jenom mediální přezdívka, neprobíhal žádný skutečný srovnávací výzkum. Mnoha z nás vyšly zvýšené křivky mozkové aktivity, jak jsem o tom mluvil. Důležité je, že výzkum potvrdil, že skrze meditaci se opravdu můžeme osvobodit, stát se mistrem nás samotných. A to druhé poznání, které se týká štěstí, je, že se dlouhodobou meditační praxí mění základní hladina prožívání. Každý ji máme individuálně danou a běžně ji nelze změnit materiálními věcmi. Pokud vyhrajete v loterii, oženíte se nebo proslavíte, po chvíli euforie se vaše hladina vrátí zpátky na původní úroveň. Skrze pravidelnou meditaci ji ale můžete posouvat, stát se šťastnějším.

O spojení buddhismu a vědy jste pak napsal knihu Radost ze života, z níž se stal na Západě bestseller a z vás slavný učitel. Pár let poté jste ale bez předchozího ohlášení zmizel a stal se bezdomovcem. Jaký jste měl k tomu důvod?

Lákalo mě to od malička. Když jsem byl dítě, matka mi četla příběhy o slavných potulných meditujících v Tibetu, jako byl třeba Milarepa. Líbilo se mi, jak se toulali volně v horách, nebyli k ničemu připoutáni. V naší tradici tenhle přístup existuje dlouho, někdy se mu říká styl potulného jogína. V minulosti takhle vyrážela na cestu v Tibetu řada lidí, v posledních letech v souvislosti se změnou prostředí a životních podmínek ale tahle tradice zeslábla, už se to tolik nedělá. Měl jsem tedy tuhle myšlenku v hlavě od dětství, a dokonce jsem se na to ptal svého otce nedlouho před jeho smrtí. Řekl mi, že pokud po tom toužím, ať se jednoduše seberu a jdu. To mi bylo asi jednadvacet.

Na cestu jste se ale vydal až o patnáct let později…

Mezitím jsem dokončoval svá studia, začal jsem učit, stal jsem se opatem několika klášterů. A začalo se ozývat moje ego – jsem autor, učitel, opat, hm, to je ale krásné… Říkal jsem si, že cesta toulavého jogína by mohla být dobrou příležitostí, jak všechny tyhle své identity a nálepky opustit. Ve své meditační praxi jsem často pracoval s přijetím změny, pomíjivosti a smrti a zdálo se mi, že pouť do bezdomoví je pro mě vhodný způsob, kam se vydat dál. A tak jsem jednoho dne nechal všechno ve svém klášteře, napsal dopis na rozloučenou a v noci se vydal na cestu. Přelezl jsem klášterní zeď a jen s batohem odjel na nádraží.

V knize, která vznikla po vašem návratu, líčíte, jak velká změna to pro vás byla. Vyrůstal jste coby reinkarnovaný lama obklopený milující rodinou a pečující komunitou, tedy „se stříbrnou lžičkou v puse“, jak se jmenuje jedna kapitola. Jak těžké bylo vydat se z tohoto bezpečí na indickou ulici?

Velmi. Od mala se o mě neustále někdo staral, v rámci klášterní výchovy jsem sice nebyl nijak rozmazlován, ale byl jsem v bezpečí a nikdy nemusel řešit starosti běžných lidí. Ven jsem například chodil vždy s asistentem, takže si dovedete představit, jak velký náraz to pro mě byl, když jsem se náhle ocitl sám v přecpaném vlaku ve vagonu nejnižší třídy bez jasného plánu, co budu dál dělat. Začátek prvního měsíce byl velmi krušný, vzal jsem si s sebou jen pár tisíc indických rupií, což není mnoho. První dny jsem meditoval v nádražní hale ve Váránasí a spal v místní noclehárně. Pak jsem se přesunul do Kušinagary, místa, kde zemřel Buddha. Meditoval jsem v parku u Kremační stúpy, kde je podle tradice uložen Buddhův popel, a když mi došly peníze, začal jsem v parku i spát. Musel jsem také poprvé v životě žebrat o jídlo, což bylo velmi zahanbující. Dávali mi v jedné restauraci zbytky toho, co nedojedli hosté. A poměrně záhy jsem se tím jídlem otrávil.

Otravu jste využil k meditaci, stejně jako všechny vaše předchozí náročné zkušenosti?

Ano. Dostal jsem velmi silný průjem a během pár dnů se ocitl na pokraji smrti. Pátý den jsem se už nemohl hýbat, nedokázal jsem si tedy ani dojít k pumpě pro vodu a byl velmi dehydratovaný. Ležel jsem ve veřejném parku, byl jsem paralyzovaný, přestal jsem vidět a pomalu už začínal i ztrácet dech. Ale pořád jsem pokračoval v meditaci a mé bdělé vědomí se naopak stávalo jasnějším. Byla to velmi zajímavá zkušenost. Všechny smysly jsou pryč, tělo se nemůže hýbat, ale mysl se stává silně přítomnou a jasnou. Zmizela bolest, zmizel čas a zmizelo běžné rozlišení prostoru na nahoře a dole. Byl jsem dokonale šťastný bez toho, abych se potřeboval čehokoli zmocňovat. V buddhismu máme meditaci smrti a umírání, která říká, že vědomí ve skutečnosti nemůže zemřít. Já jsem to prožil jako zkušenost.

Z hlediska biologie mozku to zní paradoxně – pokud ztratíte vědomí v běžném slova smyslu, tedy například omdlíte, můžete si zachovat to, čemu říkáte bdělé vědomí?

Ano. Ve skutečnosti nemáte v takovou chvíli žádné myšlenky. Tím myslím žádné obrazy, slova, myšlenky, smyslové vjemy nebo tělové pocity. Ale nějakým jiným způsobem víte všechno. Za běžných okolností něco vnímáte, pak si o tom něco myslíte, prověřujete, namítáte. Tohle všechno zmizelo, měl jsem se skutečností přímý kontakt. Žádná slova, žádné obrazy. Ale po mnoha hodinách se objevil takový záchvěv soucitu, který mi řekl, že ještě není čas odejít. Je čas pomáhat tady na zemi. Nebyla to ale slova, velmi těžko se to popisuje. Ten pocit sílil, začal jsem znovu cítit tělo a uslyšel takový zvuk – šaaaaaaaa… Pak jsem pomalu otevřel oči, zkoušel jsem pohnout prsty – a pomalu se vrátil.

Neměl jste během toho procesu obyčejný strach ze smrti?

Měl jsem tu zkušenost pátý den, když jsem si uvědomil, že brzy zemřu. Asi dvě hodiny jsem měl velmi silný strach a úzkost. Pak jsem se rozhodl následovat proud toho, co se děje, a úzkost zmizela. Skutečná zkušenost umírání a smrti neobsahuje žádný strach. Asi nejtěžším dilematem v těch dnech pro mě bylo, zda mám opustit své žáky tady na zemi.

V realitě vám zachránil život bohatý muž, kterému jste o pár dní dříve poradil s meditací. Objevil vás ležet v parku na pokraji smrti a nechal vás převézt do nemocnice, kde zaplatil péči na dva dny. Viděl jste ho ještě někdy?

Doposud ne, možná to někdy přijde.

V Indii umírá na ulici spousta lidí, působí to trochu jako zázrak, odměna za váš dobrý skutek. Jak to vnímáte vy?

V buddhismu věříme v karmu. Věci z minulosti ovlivňují přítomnost. Ale mohl to být taky projev lásky. Karma nebo láska, kdo ví.

Co bylo potom?

Když jsem se po tomhle zážitku vrátil a opustil nemocnici, ulice se stala mým domovem. Předtím jsem měl neustálý pocit nebezpečí, všude byli komáři, divocí psi a podivní lidé. Ale teď to byl pro mě skutečný domov. Bylo horko, slunce se dotýkalo mé kůže a já cítil velké požehnání. Hleděl jsem na stromy a ty byly vytvořené z lásky. Celý svět zkrásněl a tak to už zůstalo. Zažíval jsem další dobrodružství, meditoval na ulicích nebo v horách, toulal se další čtyři roky, ale všechno se změnilo. Proto zní titul mé knihy, kterou jsem po návratu napsal, Zamilován do světa.

Česky vyšla pod názvem Umíráme každý den

Ano, to byl alternativní titul, který vnímám jako stejně důležitý. Pokud nedokážeme akceptovat realitu takovou, jaká je, a chceme ji fixovat podle svých představ, pak přichází utrpení. Ale pokud se uvolníme do jejího proudu a necháme sebe sama zemřít, ve skutečnosti začíná nový život. Pokud pustíme kontrolu, můžemedý den znamená, že smrt je přítomná právě teď, právě teď něco zaniká a vzniká. Umíráme už od dětství, umíráme pokaždé, když jdeme spát a když se vzbudíme, umíráme s každou myšlenkou, každým pocitem, každým vztahem. Umíráme neustále. Skutečná smrt, kdy skončí existence našeho těla, není ve skutečnosti ona velká smrt, jak si myslíme. Je to jen další přechod, protože bdělé vědomí nemůže zemřít.

Každý může

Snad to není nevhodná otázka: dosáhl jste tehdy v parku osvícení?

V buddhismu z dobrých důvodů běžně nediskutujeme o stupni vlastní realizace. Učitel nebo meditující nikdy neříká: Já jsem osvícený. A pokud to říká, je to určitě podezřelé. Tedy ani já pochopitelně nebudu rozebírat úroveň své praxe. To, co ale říct můžu, je, že ona zkušenost blízkosti smrti mi opravdu pomohla a zcela proměnila můj život. Na hlubší úrovni zažívám neustále radost a naplnění, prožívám lásku, soucit, bdělé vědomí a moudrost, základní vrozené kvality, o nichž jsem mluvil dříve. Jsou tu pořád, bez ohledu na to, jak se vyvíjejí okolnosti, jaké zažívám turbulence, jestli je život zrovna nahoře nebo dole. Samozřejmě vnímám bolest a prožívám všechny emoce. Není to tak, že bych je ztratil. Ale nezpůsobují mi trápení na hlubší úrovni. Těžko se to popisuje.

Jongge Mingjur Rinpočhe
Jongge Mingjur Rinpočhe

Meditujete intenzivně od dětství, jste mnich, měl jste věhlasné učitele. Myslíte si, že poznání, kterého jste dosáhl, je dostupné i běžným zápaďanům? Mohou se také spřátelit se smrtí?

Já věřím, že ano. Ale pochopitelně, musíte vyvinout jisté úsilí. Nenaučíte se to za pár měsíců, je to postupný proces, jako když se učíte novou dovednost. S touhle praxí je to stejné. Když jsem se učil anglicky, bylo to velmi obtížné, ta řeč mi nedávala vůbec žádný smysl. A dneska s vámi mluvím. Musíte se připravit na to, že když začnete s meditační praxí, projevy opičí mysli se nejprve zdánlivě zhorší, říkáme tomu zkušenost vodopádu. Ono se nic nezhorší, jen si tok svých myšlenek a pocitů více uvědomujete. Takže je to dobré znamení. Pokrok má řadu stadií, s nimiž se musíte postupně seznámit. Nezačínejte s něčím složitým, stačí prosté uvědomování zvuku nebo dechu. Ale přijmout smrt a pomíjivost může každý, není to zkušenost dostupná jen někomu. Nezapomínejte, že bdělé vědomí je naše základní vnitřní přirozenost, je s námi neustále..

Rozhovor se uskutečnil on-line z domovského kláštera
v nepálském Tergaru díky domluvě Rinpočheho českých žáků.

Narodil se v Nepálu v rodině uprchlíků z Tibetu. Ve třech letech byl rozpoznán coby vtělení tibetských meditačních mistrů z minulosti. Ve třinácti letech se poprvé účastnil tříletého pobytu v ústraní, po dokončení studií mu bylo postupně svěřeno vedení několika klášterů. Od počátku 21. století často cestoval na Západ, spolupracoval s neurovědci na výzkumech mozku a napsal několik úspěšných knih, v češtině je vydává nakladatelství DharmaGaia. Díky schopnosti vysvětlovat principy meditace jednoduše a zábavně se postupně stal oblíbeným globálním učitelem buddhismu, jeho krátká videa mají dnes na YouTube miliony zhlédnutí. V roce 2011 odešel na čtyřletou meditační cestu do bezdomovství, během níž málem zemřel na otravu jídlem.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 1/2022 pod titulkem Vnímejte oblohu za mraky