Možná by se národy daly cvičně rozdělit podle toho, zda vyznávají náboženství srdceryvných loučení, nebo spíš náboženství slavných návratů. Do první kategorie by patřily scény z britských filmů, v nichž vojáci odjíždějí na frontu nebo nekonečná loučení milenců na peronech ruských nádraží. To Češi patří do druhé kategorie. Nadšeně vítáme zlaté sportovce, v jejichž úspěch jsme příliš nevěřili; po roce 1989 jsme oslavovali navrátivší se emigranty, ale podezřívali ty, kteří s návratem otáleli. Mechanismus to není tak složitý: kdo nevyprovází, potřebuje alespoň vítat.
Když Milan Kundera v roce 1975 emigroval do Francie, dávno nebyl mladý – bylo mu šestačtyřicet. Dnes je mu přesně dvakrát tolik, ve Francii tedy strávil polovinu života. Stal se nejen francouzským občanem, ale také spisovatelem píšícím primárně francouzsky. A po roce 1989 se do vlasti vracel jen inkognito. Žádné scény na Ruzyni, žádné slzy dojetí před kamerami, dokonce i čestné občanství rodného Brna mu museli dovézt do Paříže.
Jedním z důvodů jeho cest zpět koncem devadesátých let byly i rešerše na román Nevědění, který tematizuje právě návrat z emigrace. „A víš, Sylvie, dneska jsem pochopila: mohla bych s nimi znovu žít, ale pod podmínkou, že všechno, co jsem prožila s tebou, s vámi, s Francouzi, slavnostně položím na oltář vlasti a zapálím to. Dvacet let mého života stráveného v cizině se během posvátného obřadu promění v dým,“ říká česká emigrantka Irena, hlavní ženská postava knihy. Kundera zkrátka v Nevědění vypráví o dost méně sentimentální příběh o návratu z emigrace, než jsme si navykli poslouchat.
Dějiny volají
Nevědění je předposlední Kunderův román. Poprvé vyšel v roce 2000 ve španělštině, o tři roky později francouzsky a nyní v překladu Anny Kareninové česky jako osmnáctý svazek autorova díla v Atlantisu. Prvními byly v roce 1991 Žert a Směšné lásky. Za těch třicet let proběhlo v českém kulturním ringu několik kol pěstních soubojů o Kunderu, bohatých na intelektuální háky i unavené klinče.
Kdyby se tehdy v prosinci 1989 zjevil na Ruzyni, probíhalo by vše jinak? Je jedním z paradoxů Kunderova života, že z autora, který se chtěl ztratit za dílem, se v Česku stal Ten, kdo se chce ztratit za dílem, a nejspíš k tomu má dobré důvody. Až za tím zůstává, že Kundera je jediný světový autor, kterého máme. S jeho dílem se lze osobně míjet, ale literárně pomíjet ho nelze.
Nevědění začíná pro Kunderu netypicky dialogem. Francouzka Sylvie nad prázdným šálkem kávy hovoří se svou českou přítelkyní Irenou a povzbuzuje ji, aby se vrátila domů. Irena namítá, že doma je ve Francii, tady má práci, byt a děti, ale Sylvie je neúprosná: „U vás je revoluce!“ Sylvie dává Ireně najevo, že dějiny volají. A Irena se později do rodné země skutečně vrací, stejně jako další emigrant Josef, s nímž se potká na letišti a na nějž má ze svého pražského mládí jednu vzpomínku z rodu nenaplněné touhy. Ještě v letadle se domluví, že se na konci Josefova pobytu v Česku sejdou. Hned zkraje tak tušíme, že o milostné finále je postaráno.
Jednota Kunderových románů je spíše kompoziční a tematická než příběhová, a nejinak je tomu v Nevědění, které zkoumá hlavně možnosti a nemožnosti návratu. Irena je zaražená tím, jak málo její staré kamarádky zajímá, co posledních dvacet let dělala. V jednu chvíli je donucena koupit si konfekční šaty a ve výloze pak na chvíli snést svou socialistickou podobu. Ukazuje se, že emigrace ji osvobodila hlavně od vlivu matky, jež se nyní triumfálně vrací na scénu a nenápadně si přivlastňuje Irenina švédského manžela, který se v porevoluční Praze rozhodl otevřít firemní pobočku.
A podobně nejednoznačně prožívá svůj návrat domů i Josef: prošvihl krátké restituční lhůty, a tak ztratil nárok na rodinný dům; na bratrově zápěstí teď pravidelně tikají jeho hodinky, na stěně visí obraz, který Josefovi kdysi věnoval jeho přítel malíř. A je-li přítomnost neuspokojivá, minulost přímo znepokojuje: Josef najde svůj pubertální milostný deník a sám sebe už nepoznává: ten soplák! Zato čtenář pozná, že v deníku figuruje Milada, jediná přítelkyně, s níž se při svém návratu sblíží Irena…
Vlastní život mimo vlast
Po vydání Nesmrtelnosti v roce 1990 Kundera změnil nejen jazyk, ale i kompozici svých románů. Ne že by opustil princip variace, tematické kontrapunkty nebo se vzdal mnohohlasu postav, ale vše se děje na menším prostoru, ještě „utaženěji“. Jeho poslední romány tak mohou působit jen jako rozvrhy: pečlivě navržená konstrukce je potažena elegantním plátýnkem průzračného stylu, jenže v aeroplánu jako by už neseděli lidé, nýbrž jen jejich předobrazy ze světa idejí.
Možná proto jsou závěrečné milostné scény v jinak výborném Nevědění neuspokojivé nejen pro postavy, ale i pro čtenáře. U Kundery je erotika tradičně místem zjevování hlubších pravd, sex nelže. Jenže moc nevzrušuje, je-li to jen sex ztělesněných idejí.
Román psaný francouzsky, úspěšný v zahraničí, ale adresovaný zvlášť domů nově variuje Kunderova témata času, paměti a zapomnění. Znovu se objevuje nárok, který na intimitu lidského života vznášejí dějiny. Podobně jako v románu Život je jinde se zde vrací nezralost mládí a jeho nevědění, které nás často určuje na dlouho dopředu. Motiv nevědění se zde však týká hlavně vztahu mezi těmi, kteří zůstali a kteří odešli: vědí toho o sobě už příliš málo, než aby to vydalo na společný život.
V Kunderově pesimistickém podání neexistuje žádné osvícení shledáním. Tak jako se Odysseus stal sám sebou díky dobrodružstvím, která zažil na cestě, emigrant už vlastně není emigrant, ale člověk s vlastním životem mimo vlast. Parafrázujeme-li ty dříve tak zhusta zneužívané verše Viktora Dyka: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, nezahyneš.“
Autor je spisovatel
Milan Kundera: Nevědění
Přeložila Anna Kareninová. Atlantis, 152 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
