Hvězdu nikdo nevede

Diváci tleskají vestoje a nepřestávají. Trvá to už přes dvě minuty a uličnický pohled starého muže na pódiu, který v úvodu hleděl do publika spíš konfrontačně, se postupně zalije slzami dojetí. Bylo to naposledy, kdy se Jean-Paul Belmondo objevil v televizi, a zároveň vůbec poprvé, kdy dorazil na předávání filmových cen César. Ten večer v roce 2017 jako by došel smíření s oceněními. V mládí po nich zoufale toužil, ale nejrůznější poroty dlouho nedokázaly rozpoznat jeho talent, který neměl srovnání. Trápil se tím. Když pak ceny začaly v pozdějším věku přicházet, slavný Belmondo o ně už neměl zájem a nechodil si pro ně, což byl v osmdesátých letech i případ Césara. Opakoval, že kritériem jeho úspěchu je zájem diváků, nikoli kritiků a odborníků.

Říci, že Belmondo mezi tím změnil francouzskou kinematografii a přizpůsobil si filmy sám sobě, není takové přehánění. Když diváky poprvé uhranul na plátně ve snímku U konce s dechem režiséra Jeana-Luca Godarda, jeho drzý a bezprostřední projev dokonal rozchod s hodnotami i chováním sešněrovanější předválečné generace. Směsí fyzické síly, kterou stavěl na odiv, a současně k ní přidával klučičí nedospělost, jež ho provázela do pozdního věku, vytvořil zcela nové pojetí mužského hrdiny a maskulinity…