Šláftruňk na rozloučenou

Když před necelými pěti lety zemřel kanadský písničkář Leonard Cohen, pisatelé nekrologů se snažili jeho dílo – patnáct studiových alb, skoro stejný počet sbírek básní a navrch dva romány – nějak zaokrouhlit a shrnout. Hodně se psalo o židovských kořenech, o ženách nebo o písničkářově obdivu ke španělskému básníkovi Lorcovi. To Cohen sám se s tím tolik nemazal. V česky právě vydané sbírce básní, písňových textů a deníků Plamen svou kariéru vyřizuje ve třech verších: „Tak málo toho co říct / Tak silná touha / říct to.“ Je to sebeironie? Jistě. Ale ty tři verše se dají číst i jinak. Možná toho totiž není třeba říkat tolik – a záleží spíš na tom, jak se říká to málo, co za řeč opravdu stojí. I to totiž pro Cohena platí.

V roce 2016, pár týdnů před svým odchodem, Cohen vydal vynikající studiové album You Want It Darker. O tři roky později vyšlo ještě Thanks for the Dance, které domíchal Cohenův syn Adam, a mezitím právě kniha textů Plamen. Ta v Cohenově díle v podstatě navazuje na Knihu toužení, přestože je dělí dvanáct let. V obou případech jde o volný soubor básní, písňových textů a dalších zápisků prokládaný množstvím Cohenových lakonických autoportrétů. Pravidelně ukazují ztrhanou tvář s pytli pod očima a povislými koutky a pod tím jsou veselé popisky jako: „Našel svou cestu / a začal se / usmívat // usmívá se / na každého // je z něho úplnej / Otec Tereza.“

O Cohenovi se ví, že psal svoje písně dlouho – texty přepracovával…