Tříapůltisícistránkový, šestisvazkový autobiografický román s velikášsky provokativním titulem Můj boj vychrlil a vydal norský spisovatel Karl Ove Knausgård během tří let: od roku 2008, kdy začal psát, do roku 2011, kdy vyšel poslední díl hexalogie. Sepsat vlastní memoáry byl od tehdy čerstvého čtyřicátníka poněkud domýšlivý a narcistní experiment, ale troufalost se vyplatila. V Norsku se prodaly statisíce výtisků a text byl aspoň částečně přeložen do více než dvaceti jazyků.
Autor v „nefikčním románu“ – jak jej nazývá – neváhal odhalit choulostivé detaily o příbuzných a obětovat literatuře rodinné vztahy. Kromě úvah o posledních věcech člověka je Smrt v rodině hlavně hledáním ztraceného času (k Proustovi je text přirovnáván a hlásí se k němu i sám vypravěč), ale často také jen mlácením prázdné slámy. Obsahuje mnohastránkové záznamy banálních zážitků a činností, výčty spolužáků, oblíbených kapel i čisticích prostředků. Frustrace dospívání s nadprůměrnou ctižádostí a průměrným nadáním, adolescentní pózy a milostná zklamání připomínají deníky Adriana Molea bez humoru.
Ani dospělý život nespokojeného zaopatřeného intelektuála z prvního světa není zvlášť atraktivní, přesto chceme číst dál a voyeursky nahlížet do cizího života, který tolik připomíná náš vlastní. Knausgård se podle všeho strefil do zeitgeistu ještě v jednom. V témže roce, kdy vyšel první díl Mého boje, zrodil se v Norsku žánr slow TV – mnohahodinových televizních přenosů…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
