65_JEDENDEN_archiv autorky

Je 7.50, a přestože mám dovolenou, mám zapnutý alarm. Kromě vysokých frekvencí komářího bzučení mě budí i déšť, již pátý den v řadě. Dnes tedy na střeše jógu cvičit nebudeme. Nevadí, kamarádka je už vzhůru a chystá v obýváku prostor na ranní lekci. Přijela jsem ji navštívit do Hongkongu, kde si dodělává doktorát. Její spolubydlící, drobná a věčně dobře naladěná Janet, se tu narodila a po dvaceti letech práce v managementu se rozhodla s hektickou prací praštit a věnovat se výhradně józe. Nyní je na pomalé cestě k vlastnímu jóga studiu a tenhle typ individuálních lekcí jí kromě šesti měsíců v indické jogínské škole dodává to správné lektorské sebevědomí.

Po takřka dvou hodinách cvičení nám Janet dělá k snídani smoothie ze všech možných typů čerstvého a sušeného ovoce. Zde by čtenář mohl nabýt dojmu, že Hongkong je pohodička. Nenechte se zmást. Po snídani vyrazím z klidného ostrova Lamma do „centra“. Trajektem to trvá k hlavnímu přístavu ostrova dvacet minut a jsem ráda, že po vylodění můžu vymražený prostor lodi, kde klimatizace běží na asi patnáct stupňů, opustit. Vydávám se spletí eskalátorů, nadchodů, nákupních center a nablýskaných obchodů na jednu z nejrušnějších ulic.

Reklama
Reklama

Moje kantonština se rovná nule, naštěstí však po sobě Britové nechali jako jedny z koloniálního dědictví bilingvní názvy ulic a značnou jazykovou vybavenost místních. Orientace není až tak šílená, jak by se mohlo zdát. V MHD či na ulici se nelze vyhnout lavině příkazů, zákazů a doporučení typu „po použití WC spláchněte“, „při kašlání a smrkání se kryjte kapesníkem“ nebo „pití či jedení v metru je zakázáno“ a tak podobně. Obchody jsou tu vůbec fascinující, vzhledem k tomu, že jsou všude, se jim nedá vyhnout. Nákupními centry se vchází do metra, škol i parků. Luxusní načančané obchody všech světových značek s nejnovějšími trendy hračičkami, jež prostě musíte mít, na vás útočí na každém kroku.

S mobilem starým tři roky, v cestovatelském outfitu à la sandále, volná sukně a batoh si tu připadám jako chudá příbuzná z předminulého století. Potkáte tu skupinky náctiletých v nejžhavější K-POP módě, mladé francouzské byznysmeny v nejnovějších oblecích Ralph Lauren dokonalého střihu s kelímkem Starbucks kávy či skupinky mandarínsky mluvících turistů z „mainlandu“, fotících se u každé rádoby pamětihodnosti. Za pochodu většina z nich stíhá nonstop surfovat na svých všudypřítomných dotykových záležitostech. Po delším pozorování ale váš pohled může zabloudit na žebrající babičky nebo na postarší uklízeče odpadků hned za drahou restaurací. Není se co divit. Nacházíme se v jednom z nejdražších měst světa, kde vlastnit byt či nemovitost se poštěstí jen vyvoleným, přičemž to samé často platí o zdravotním pojištění a důchodech. V některých čtvrtích, kde žijí ti méně šťastní tohoto města, si můžete pronajmout „klec“, která má rozměry akorát pro postel a noční stolek, prý se dá zamknout…

Zdejší situace je komplikovaná, po potlačeném hnutí Occupy Hong Kong je identita místních ještě více utlačovaná nájezdy bratrů z „mainlandu“, bez souhlasu Pekingu není možné prosadit zásadnější reformy a lidé se cítí neukotvení – na jedné straně opuštění Brity po jejich odchodu v roce 1997, na straně druhé nedostatečně identifikovaní s pevninskou Čínou, jejíž bohatí mandarínsky mluvící investoři pomalu válcují pozůstatky místní kultury.

Obvykle mě při mých cestách ono „všude dobře, doma nejlíp“ přepadá o dost později, po návštěvě tohoto zvláštního administrativního regionu Číny, jak zní oficiální název území, to však cítím nějak dřív. Zítra mě čeká Jakarta.

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte