Začíná nová éra českého filmu. Schmitke je vynikající

Hříčka. Ani pořádné drama, ani komedie. Ani nelítostný drtivý popis reality, ani slastně úniková zábava. Jen jakási alegorie. To se často říká o filmech, jež jsou jinak zdařilé, ale které nám jaksi nepřirostou k srdci, respektive nás něčím matou. Stačí pak ještě recenzentsky dodat, že se těšíme, až autor najde skutečně závažné téma a nebude nás jenom tak lechtat hrátkami s formou a podobenstvími.

Česko-německému snímku Schmitke debutujícího čtyřiatřicetiletého režiséra Štěpána Altrichtera toto obvinění hrozí. Taky už ho leckdo snáší jako argument, že bychom měli s oslavami raději počkat, ačkoli při premiéře v korejském Pusanu slavil film velký divácký úspěch, a na festivalu v německé Chotěbuzi získal dokonce cenu za nejlepší debut. Jenže: mezinárodně srozumitelný příběh postaršího německého inženýra, který se ztratí na služební cestě do Krušných hor, jednak vyvolává vzpomínky na díla jiných světových režisérů (David Lynch, Aki Kaurismäki), jednak přináší něco lokálně originálního. Takže klidně slavme.

Schmitke rehabilituje podceňovaný žánr tajnosnubné hříčky nápaditě a přesvědčivě. Svou suverenitou překvapuje o to víc, že jde o školní absolventský film. Zatímco většina studentů FAMU zakončí školu středometrážní miniaturou, Altrichterovi se podařilo dát dohromady nákladnou mezinárodní koprodukci, jež svou profesionalitou předčí většinu českých hraných filmů.