Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Hudba

Grammy vyhrál rapper, jehož skladby znějí na demonstracích

Kendrick Lamar zvítězil s albem, které hledá afroamerickou hrdost

Kendrick Lamar
Kendrick Lamar • Autor: Ben Miller

Udělování hudebních cen Grammy potvrdilo roli favorita rappera Kendricka Lamara. Z jedenácti nominací jich proměnil pět, byť albem roku se stala deska 1989 od Taylor Swift a nahrávkou roku je Uptown Funk od Marka Ronsona a Bruna Marse. Lamarovi zajistila zlaté gramofonky skvěle přijatá deska To Pimp a Butterfly, která dominovala ve všech žebříčcích s nejlepšími nahrávkami roku 2015. Při té příležitosti odemykáme text, který zachytil její zrod, ataké komentář o důležitosti tohoto alba pro afroamerickou komunitu, který vznikl po vyhlášení nominací na Grammy.


Reklama
Reklama

 

V zasvěcených kruzích se o něm už delší dobu mluvilo jako o budoucím králi hip hopu. Mohlo to znít nadsazeně, avšak poté, co v půli března vydal novinku To Pimp a Butterfly (Vykořisťovat či „pást“ motýla), je evidentní, že Kendrick Lamar skutečně oživil rap jako nikdo jiný za poslední roky.

Rozmáchlé konceptuální album, které zachycuje cestu mladíka z ghetta ke slávě, ale i k prozření, že tato sláva zdaleka není tak spásná, jak doufal, bylo ihned přivítáno jako manifest – neboť se v širším plánu bezprostředně dotýká dnešní afroamerické zkušenosti ve Spojených státech. Ta může znamenat být oslavován coby hudební superhvězda, ale také být bez okolků zabit při policejním zásahu. Nestává se běžně, aby deska, která vyletí na první místo hitparády a zároveň pokoří všechny rekordy streamovací služby Spotify, ihned posloužila jako námět pro eseje a akademická pojednání o tom, jaké to je mít v roce 2015 tmavou pleť ve většinově bílé společnosti.

Lamar autorsky vyšel z důsledně černošských vlivů: proto se na To Pimp a Butterfly hudebně vrací jak k soulu, jazzu a funku sedmdesátých let a textařsky ke konfrontačnímu stylu raných devadesátých let, který se z hip hopu v posledních sezonách vytratil. Razanci podtrhuje to, že sedmadvacetiletý Lamar téměř nereflektuje bílou většinu, respektive s ní nepočítá. V mnoha slokách přemítá nad emancipací Afroameričanů a pochybuje, zda se děje tak, jak si ji přáli. Kde rappeři většinou vystavují obří ego a silácká slova, mluví Lamar o nejistotách – svých i své komunity. A do žánru, jenž dlouho upřednostňoval nabubřelost a vypravěčskou fantazii, tak vrací mrazivý dokumentární prvek. Přesně v duchu dávného rčení kapely Public Enemy, že „rap je CNN černých Američanů“.

Sociopati a zbohatlíci

Jeho rodina se do kalifornského Comptonu přistěhovala s nadějí, že tu najde lepší život než na chudinském předměstí Chicaga. Záhy se ukázalo, že to byla chybná úvaha a přeběhli jen z deště pod okap. Práce tu nebyla a oblast kontrolovaly drogové gangy. Leccos napovídá obal desky Good Kid, M.A.A.D. City (Hodný kluk, šílené město), kde na jedné z archivních fotografií pózuje jeho otec s puškou v ruce. V rozhovoru pro The New York Times to shrnul výmluvnou větou: „Prakticky každý, kdo mě v dětství choval, skončil za mřížemi nebo je po smrti.“ I před ním se rýsovaly podobné vyhlídky, prozřel ovšem, když byl jeden z jeho teenagerských kamarádů zabit.

https://www.youtube.com/watch?v=Z-48u_uWMHY

V tu chvíli šestnáctiletý mladík, kterého učitelé vždy popisovali jako mimořádně talentovaného a také uzavřeného, pochopil, že pokud se chce zachránit a přežít, musí se držet stranou gangů, drog i alkoholu, a začal psát první sloky. Bez jakékoli heroizace pak toto jinošské období zachytil na zmíněném albu z roku 2012. Deska mapuje dospívání teenagera, který se snaží ustát tlak vrstevníků i rodiny, nepodlehnout svodu snadných peněz a vyskočit ze spirály kriminality.

Osobní zážitky jsou tu podané beze špetky chlubení, naopak spíše sebekriticky. S hudební úsporností a citem, jaký náležel spíše soulu než futuristickému hip hopu nového tisíciletí. V zadumaném singlu Swimming Pools (Drank) mluví o nutnosti zůstat střízlivý, zatímco všichni okolo se utápějí v bazénu alkoholu; jinde zase popisuje situace, kdy s ozbrojenými kumpány sedí zkouřený v autě a nechápe, co ho sem vlastně přivedlo (The Art of Peer Pressure).

Britský hudební publicista Simon Reynolds hip hop počátku milénia s oblibou častoval bonmotem, že jde o zábavný žánr, v němž platíme peníze, abychom se setkali s lidmi, jimž se v reálu na hony vyhýbáme. Dělí se na dva druhy: první z nich jsou agresivní sociopati, kteří nám vyhrožují smrtí na různé způsoby, ti druzí jsou zase zbohatlíci, kteří neumějí přestat žvanit o penězích a majetku. Lamar nechtěl být ani jedním z nich. Jeho rap byl rapem introverta, odmítal tendenci k přehánění, jež bývá v žánru obvyklá. Mluvil více o tom, co cítí, a realitu zběsilého předměstí zachytil s až žurnalistickou přesností a ohledem na její oběti. Sugestivní a temný rukopis desky o dospívání mu přinesl chvalozpěvy kritiky a sedm nominací na Grammy. K rozhořčení mnoha velkých hvězd hip hopu Lamar neproměnil ani jednu z nich. Workoholik, který je zvyklý trávit v nahrávacím studiu celé noci, si z toho však nedělal těžkou hlavu: esemeskou popřál hodně štěstí vítězi, bílému rapperovi Macklemoreovi, a napjal síly k následujícímu mistrovskému kousku.

Ďáblovo pokušení

„Co se stalo, je neomluvitelné a nikdy se to nesmí opakovat. Nikdy. Ale jak máme žádat respekt od nich, když ho nemáme sami k sobě navzájem? Musíme začít zevnitř. Přál bych si, aby se někdo pořádně porozhlédnul v mé čtvrti a pochopil, že ten problém začíná v takovémhle prostředí.“ Těmito slovy reagoval na otázku novináře časopisu Billboard, který chtěl znát jeho názor na brutální policejní zabití Afroameričanů, jež se loni odehrálo ve Fergusonu či Staten Islandu. Stejné téma živí i To Pimp a Butterfly. Album, které touží najít a vynést na světlo černošskou hrdost.

51-kom-raper
Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Tu reprezentuje právě onen motýl, v nějž se musí přeměnit housenka. Zatímco Good Kid, M.A.A.D. City bylo příběhem zhoubného předměstského mikrosvěta, To Pimp a Butterfly má celospolečenský dosah. Sleduje cestu rappera, který se proslavil a zažil komerční úspěch. Vyrostl v motýla, dalo by se říci, ale příliš si tu pozici neužívá: spíš se ptá, zda se ona emancipace udála podle jeho vlastních pravidel a jak by úspěch mohl pomoci lidem z jeho komunity; lidem, kteří podobné štěstí neměli.

Svody pramenící z rychle nabytého bohatství tu líčí jako ďáblovo pokušení. V písních Institutionalized či The Blacker The Berry podává stále stejný příběh vykořisťování, v němž černí Američané vyměnili otrocké okovy za dobrovolně nošené zlaté řetězy a poklonkování pravidlům showbyznysu, jež vytvořili bílí manažeři, kteří vydělávají na slavných rapperech. Podobnou proměnu popisoval ve skladbě New Slaves i hvězdný Kanye West – avšak s daleko menší porcí hořkosti, protože sám si luxus a pozornost rád dopřává. Lamar naopak úspěch a privilegia táhne jako břemeno viny.

Žádné jiné album nezachytilo, jaké to je patřit k diskriminované skupině.

Tweetni to

Naplno to vyniká ve skladbě u. Píseň začíná neklidným saxofonem, který jako by chtěl připomenout harlemský jazz, ale vznáší se nad digitálně hutnou basovou linkou mladého producenta Whoarei. Černá hudba se tu proplétá skrze čas a Lamar do ní divokým hlasem s mnoha výkřiky sebemrskačsky vypráví, jak jeho postřelený přítel z Comptonu umíral v nemocnici, zatímco on byl v zámoří na turné a už si nenašel čas ho navštívit. Vinou bohatství se cítí odříznutý od svého kdysi každodenního prostředí. Zmíněný Kanye West coby nedostižná celebrita se každodennosti zcela odcizil a raději se nechává při tvorbě vést vlastní fantazií. Jiná význačná postava Jay-Z zase razí až byznysový přístup k nové tvorbě a prodává své zážitky. Lamar chce prostřednictvím rapu skutečně reflektovat svět.

Východisko spatřuje jediné: k emancipaci musí dojít dřív v hlavě než v peněžence. Proto album hýří odkazy na Nelsona Mandelu, Martina Luthera Kinga, Malcolma X nebo i Kuntu Kinteho, hrdinského černocha z přelomu 18. a 19. století, který si radši nechal uříznout nohu, než by akceptoval otrockou roli. S tímto sebevědomím jde ruku v ruce hudba, jež kromě samplů spoléhá na sehranou špičkovou kapelu, která s Lamarem ve studiu natočila poctu černošské tradici z období soulu, funku a jazzu – tedy zdrojů, z nichž hip hop krystalizoval.

Mnozí komentátoři píší, že žádnému jinému albu se v posledních dvaceti letech nepodařilo tak věrně zachytit, jaké to je patřit ke staletí diskriminované skupině. Pocit, že jim Kendrick Lamar umožnil vidět svět očima afroamerické minority právě skrze věcně vyřčené pochybnosti, pocit méněcennosti a volání po sebeúctě, popisuje nejeden bílý publicista a akademik. O ně se však Lamar na své pouti skrze šestnáct skladeb desky To Pimp a Butterfly stará pramálo. Album, které začíná pochmurně sebepohrdlivým tónem, postupně nabývá na sebevědomí. Krátce před závěrem Kendrick Lamar v refrénu roztančené písně i – tvořící přímý protipól sebenenávistné u – zpívá „mám rád sebe sama“. A myslí tím něco, co by přál sobě, ale přeneseně celé afroamerické populaci.

V hip hopu, který obvykle viděl perspektivu buď v konfliktu s bílými, nebo naopak volal po lásce mezi všemi, čímž snímal z většiny její díl viny, má Lamar jiné řešení. Smír a rovnocenný dialog nebude možný, dokud nevzroste politické a občanské sebevědomí Afroameričanů. Sám už k tomu kulturnímu přispěl na své novince vrchovatě.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1298
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte