Švankmajer v Rangúnu

V jednoduše zařízené kanceláři v centru Rangúnu se po zemi válejí stohy novin i filmových katalogů a v rohu stojí opřená kamera. Místnost voní kávou, ulici venku bičují husté provazy deště a před balkonem se co chvíli hbitě rozkmitají provázky natažené z oken bytů dolů na ulici. Provázkový systém tady v Barmě kvůli výpadkům proudu nahrazuje běžný zvonek. „Když chce návštěva na někoho ,zazvonit‘, zatřepe provázkem a domácí dolů pošlou klíče,“ vysvětluje Thaiddhi plynulou angličtinou, kterou si zdokonalil mimo jiné během svého studia v České republice.

Thaiddhi je jedním z dvojice barmských filmařů, kteří se tady, vsedě přímo na zemi, sklánějí nad notebookem. Spolu s kolegyní Thu Thu právě dokončují katalog vlastního filmového festivalu, který má vypuknout už za pár dní. „Někteří hosté ze zahraničí pořád ještě nedostali víza. Nemáme finální podobu plakátů ani spotu,“ popisuje mladík v džínech a košili aktuální situaci, zatímco jeho rázná spolupracovnice dává po telefonu další rozhovor do novin. S krátícím se časem přibývá nedopalků ve všudypřítomných popelnících a nervózní Thaiddhi se právě zvedá přidat k nim další. „Uprostřed období dešťů se stejně nedá venku točit. Proto děláme festival teď v září a nazvali jsme ho Wathann,“ říká. Česky to znamená Monzun.

Zorganizovat v Rangúnu vlastní festival byla pro dvojici třicátníků před třemi lety docela výzva. Barmská metropole pod vládou generálské junty nikdy žádnou přehlídku dokumentárních filmů nezažila. Thu Thu a Thaiddhi sice jako zahraniční studenti pražské FAMU objeli s vlastními dokumenty bezpočet evropských festivalů, donedávna ale přesně rozlišovali mezi tím, co je možné v zahraničí, a co si mohou dovolit v Barmě. „Nezlobte se, nechceme doma riskovat problémy,“ odmítali předloni rozhovory po promítání jednoho ze svých filmů na festivalu Jeden svět v Praze. Tehdy se báli zveřejnit i svoje jména, z titulků u dokumentu Nargis, který kritizoval barmskou vládu za to, že nepomohla obětem ničivé vichřice, je dokonce raději vymazali a část tvůrců filmu tak byla známa pouze zasvěceným. Dnes ovšem s novináři hovoří přímo v Rangúnu bez zábran a pro svůj Wathann chystají projekce ještě odvážnějších snímků o barmských uprchlických táborech nebo etnických konfliktech. Loni se přišly podívat dva tisíce lidí. Thu Thu i Thaiddhi doufají, že letos přijde diváků zase o něco víc.

Za poslední tři roky se totiž v Barmě ledacos změnilo. V roce 2010 generálové, kteří zemi padesát let svírali tvrdou rukou vojenské diktatury, vyhlásili příklon k demokracii. Propustili většinu politických vězňů, povolili soukromé podnikání a zrušili domácí vězení pro dlouholetou vůdkyni opozice Aun Schan Su Ťij. O rok později její straně ve volbách poprvé uznali část mandátů, nejslavnější světová disidentka zasedla v barmském parlamentu, a dokonce se netají plánem získat ve volbách v roce 2015 křeslo prezidentky.

Po tenkém ledě nově nabyté svobody opatrně našlapují i malíři, hudebníci či právě filmaři. V Barmě neproběhla revoluce, v níž se diktatura rychle zhroutí a před všemi se téměř ze dne na den otevře prostor nových možností. V zemi probíhá spíše váhavá demokratická evoluce, kde ke změnám dochází nejasně a hlemýždím tempem, krůček po krůčku. Nikdo přesně neví, co se smí a co ještě ne, každý krok vpřed musí někdo udělat a překonávat při tom obavy, že zajde příliš daleko.

Strach může mít své opodstatnění, nebo může být zbytečný, lidé si ho ale v sobě nesou přirozeně, z předchozích zkušeností. Ještě před pěti lety byl odsouzen ke třem letům vězení básník Sam Wei, který na svatého Valentýna v jednom časopise zveřejnil svoji báseň Čtrnáctý únor, v níž dávala první písmena jednotlivých slov dohromady větu „Generál Than Šwei šílí po moci“ (dotyčný generál byl tehdejší hlavou vojenské junty). V tomtéž roce skončil za mřížemi i kytarista Win Maw za to, že složil hudbu k dokumentu Barmský videožurnál. Film, ověnčený mnoha cenami, vypráví příběh místních reportérů, kteří v Barmě zdokumentovali krvavé potlačení povstání barmských mnichů v roce 2007. Win Maw šel na čtyři roky za mříže, stejně jako samotní reportéři.

Vítr z Japonska

Venku se šeří a do kanceláře Wathannu přinášejí zmáčený grafik a zvukař rýžové placky a knedlíčky plněné zeleninou. Vzhled reklamního spotu se ještě bude ladit dlouho do ranních hodin, Thu Thu teď ale ještě nad jídlem spolu s Thaid-
dhim vypráví, jak se k filmu vlastně dostali. „Dlouho jsme si mysleli, že filmy musí vypadat jako přihlouplé komedie a kýčovité slaďáky, které se pro rozptýlení veřejnosti normálně v Barmě promítají,“ líčí Thu Thu. Tu představu nezměnilo ani roční studium multimédií, jež v Rangúnu oba absolvovali. „Místo učitelů nám chodili vyprávět o svých úspěších komerční barmští filmaři, neměli moc přehled, co se děje jinde,“ vzpomíná Thu Thu. Dvojice však měla štěstí. Do Rangúnu totiž před deseti lety přijela jedna nenápadná, drobná dáma s docela neskromným cílem: emancipovat zdejší umění.

Japonka Keiko Sei, umělecká kurátorka a kritička umění, většinu života zasvětila něčemu, co nazývá „mediálním aktivismem“. Ten spočívá v přesvědčení, že právě v kritických filmech, divadle a dalších médiích leží cesta, jak bojovat s totalitními režimy a zvládnout jejich pád. Keiko Sei věřila, že v tom může pomoci i ona sama, a těsně před pádem železné opony zamířila do východní Evropy, aby tu pomohla rozvíjet kritické umění, a hlavně svoji srdeční záležitost – film. Deset let předávala své zkušenosti v Maďarsku či Československu a pak v Česku, hlavně na pražské FAMU, a na počátku století se přesunula do jihovýchodní Asie. Tam začala mimo jiné právě v Rangúnu pořádat malé, tajné soukromé projekce pro místní umělce.

„Dobrý večer,“ pronáší bezchybnou češtinou Keiko Sei, když teď večer vchází do Thaiddhiho kanceláře a začíná na svůj příchod do Barmy vzpomínat. „Když jsem přijela, v mnohém mi to připomínalo Československo. Všechna promítání jsme museli dělat tajně, natáčet venku bylo nemyslitelné – ulice hlídala spousta tajných policistů, okamžitě by nás zatkli,“ vypráví. „Místní filmaři byli ale neskutečně izolovaní od filmů v zahraničí, to se s Prahou nedalo vůbec srovnat.“ Thaiddhi si na to také dobře pamatuje. „Když nám pustila Švankmajera, byl jsem docela v šoku. Vůbec jsem nechápal, o co jde. Teprve když jsem viděl tak třetí film, naprosto mě nadchl,“ vzpomíná Thaiddhi.

V roce 2005 Keiko usoudila, že by bylo dobré barmským filmařům pomoci i praktickými radami. Poprosila tedy o pomoc své přátele z FAMU, mezi nimi například dokumentaristu Víta Janečka, aby do Rangúnu přijeli. „O Barmě se tehdy vědělo velmi málo a Keiko byla dobrá kamarádka, nebyl důvod nepřijet,“ vzpomíná Janeček. O náklady se čeští filmaři podělili s FAMU, Francouzským institutem a samotnou Keiko, která nepracuje pro žádnou instituci a na svůj „mediální aktivismus“ si vydělává přednášením na univerzitách a jako kurátorka v Japonsku a Evropě. Na jeden z prvních „famáckých“ seminářů se dostali i Thaiddhi a Thu Thu. „Poprvé v životě jsem tehdy šel točit ze studia na ulici, bylo to ohromně vzrušující. Tehdy to ještě znamenalo velké riziko, měli jsme však studentskou kartu, takže když někdo dělal problémy, vymlouvali jsme se, že točíme něco do školy,“ líčí Thaiddhi.

Vít Janeček začal jezdit na workshopy do Barmy dvakrát ročně a záhy se rozhodl – a přesvědčil kolegy na FAMU a ministerstvo zahraničí coby hlavní sponzory –, že by nejnadanějším účastníkům mohli nabídnout ještě víc. Thu Thu a Thaiddhi tak přijeli do Prahy nejdříve na rok, nakonec se ale z pozvání vyklubalo celé magisterské studium.

Výsledné filmy jsou dnes z Prahy nejsnáze dostupné na internetu. V krátkém černobílém filmu Dear Young Lady se střídají černobílé záběry okna v pražské vilové čtvrti s pomalými detailními záběry z kaleidoskopu. Na pozadí zní šeptem slova básně barmského básníka Aunga Cheimta: „Pod zataženou oblohou se zatmělo, nastala tma, tma, tma, mé tělo nasáklo pachem té temnoty a já zatoužil po tvé vůni. Mladá dámo, čekal jsem,“ zní za černobílými záběry. Na první poslech milostná báseň má v Barmě trochu jiné vyznění, než by se mohlo zdát. „Byla tu dlouho zakázaná, protože se stala metaforou vzkazu pro Su Ťij, že doba temna – tedy diktatury – jednou skončí, ona bude z domácího vězení propuštěna – a lid na ni čeká,“ vysvětluje Thaiddhi.

V Česku byl na Jednom světě k vidění jejich nejznámější, již zmíněný dokument o cyklonu Nargis, který před pěti lety udeřil v jižní Barmě a během půl dne připravil o život sto čtyřicet tisíc lidí. „Vypadalo to tu hůř než za druhé světové války,“ říká v dokumentu vyhublý stařec uprostřed kusů dřeva, jež zbyly z jeho domu. „Všichni jsme se tu topili a poryvy větru a deště přicházely pořád znovu a znovu,“ popisuje bouři další vesničanka. A stejně jako ostatní vesničané přidává stížnost, že na pomoc jim od státu nikdo nepřišel. „Právě kvůli zprávám o tom, že nedostávají žádnou pomoc, jsme na jih země odjeli. Dělat rozhovory s místními však bylo zakázáno, vláda dokonce otiskla v novinách, že to je trestný čin,“ říká Thu Thu, proč měli dlouho strach představovat film pod vlastním jménem.

Do kina s policejním dozorem

„Udělat si vlastní festival nás napadlo už v Praze. Jezdili jsme s našimi filmy všude možně po Evropě, doma je ale kromě pár přátel nikdo neviděl. A tušili jsme, že v Rangúnu již řeší podobnou věc víc filmařů,“ vzpomíná Thu Thu.

Od nápadu je nejdřív odrazovala i samotná Keiko Sei. „Měla jsem strach, že je ještě příliš brzy. Nikdo moc nevěřil, že to generálové s demokratizací myslí vážně. V ulicích se pořád ještě pohybovali tajní, vládla tu stísněná atmosféra,“ říká Japonka.

„Jak jinak bychom se však mohli někam posunout než to krok za krokem zkoušet?“ vysvětluje své rozhodnutí Thu Thu. O finanční pomoc požádali opět FAMU a Francouzský institut a vyrazili do kláštera na kraji Rangúnu, o kterém věděli, že má veliký profesionálně vybavený kinosál. „Běžně ho pronajímají třeba na svatby. Z festivalu byli nejdřív trochu překvapení, bez problémů ale souhlasili,“ vzpomíná Thaiddhi. Klášter má navíc tu výhodu, že je v barmské společnosti vnímán jako do jisté míry autonomní místo a případný policejní zásah by v něm vyvolal větší pobouření než jinde. Na fotkách z prvního ročníku vypadá sál s polstrovanými sedačkami a červeným kobercem na první pohled jako běžné kino. Až po chvíli si člověk všimne, že nikdo z hostů na sobě nemá boty – podle barmského zvyku je museli před vstupem do kláštera odložit.

Nikdo přesně neví, co se smí a co ještě ne, každý krok vpřed musí někdo udělat a překonávat při tom obavy, že zajde příliš daleko.

Dále bylo třeba vyřídit všechna povolení – na organizaci festivalu jako takového, i od cenzora, na promítání jednotlivých filmů. „Cenzoři z nás byli poměrně bezradní. Zákony upravují veřejné vysílání filmů v kině, na projekce mimo kino se však oficiálně nevztahují, takže byl problém nám to zakázat,“ říká Thu Thu. „Na druhou stranu, kdyby přehlídku opravdu chtěli zatrhnout, nějakou záminku by si snadno našli,“ přemýšlí Thu Thu s ironickým úsměvem. V zemi stále platí celá řada podivných zákonů, k nimž úředníci sahají, pokud potřebují někoho klepnout přes prsty. Nelegální je například vlastnit USB s jakýmkoli materiálem, jehož autorem není majitel paměťového zařízení – takže pokud by měla Thu Thu na USB nějaký dokument z jejich festivalu, teoreticky by za to mohla být zatčena. „Na ministerstvu kultury dělali průtahy – to povolení jsme nakonec získali až po začátku festivalu poté, co jsme na ministerstvo denně telefonovali. Občas se tam zastavila i policie, tu a tam pronesli, že nám ten festival stejně zavřou, ale nakonec pro to nic neudělali,“ vzpomíná ještě teď zjitřeným hlasem Thu Thu.

Obtížná byla také samotná volba témat. Přestože se pořadatelé záměrně pořád vyhýbají otevřeně politickým námětům, cenzor, který musel ještě loni všechny filmy k projekci předem schválit, viděl politiku třeba i v příběhu homosexuála, jenž se potýká s předsudky v konzervativní barmské společnosti. „Opakoval pořád, že je to protivládní film,“ připomíná Thaiddhi s tím, že podle nich byl problém spíš v tom, že homosexualitu řada Barmánců stále vnímá jako cosi zavrženíhodného. „V buddhismu je gay ten, kdo spáchal v minulém životě něco opravdu hrozného. Tomu chlapíkovi jsme museli neustále opakovat, že ten film nekritizuje vládu, ale společnost.“ Právě proto však film na festivalu chtěli, a proto za cenzorem chodili tak dlouho, až nakonec film promítat povolil. „Přemlouvání trvalo několik týdnů, ale naši svobodu promítat i problematická témata to zase někam posunulo.“

Na druhém ročníku Wathannu se dvojice rozhodla udělat barmskou premiéru svého dokumentu o cyklonu Nargis – tři roky po jeho natočení. „Dodalo nám odvahu, že první ročník proběhl bez policejního zásahu. A to, že po Wathannu v Rangúnu vznikly ještě další dva festivaly dokumentárních filmů, kde také pouštěli poměrně kritické snímky,“ říká Thaiddhi. Vůbec poprvé Nargis zároveň pustili i s vlastními jmény v titulcích. „Nepřišlo nám fér ho v Barmě promítat anonymně, když v něm ti postižení vesničané ukazují své tváře,“ vysvětlují to. Raději do sálu přizvali několik kameramanů, kteří celou projekci natáčeli, pro případ, že by tam přece jen vtrhla policie. Vše nicméně proběhlo v poklidu.

Letos dostal Wathann povolení přesunout se do samého centra Rangúnu, do starého koloniálního kina po Britech. Nutnost dávat filmy předem cenzorovi odpadla – jeho úřad byl na jaře zrušen. A značně se zjednodušila i propagace, vláda letos po půl století povolila vznik soukromých novin, díky nimž dostávají akce jako Wathann víc prostoru. Na druhou stranu, Vít Janeček se ho letos poprvé nezúčastní – z nejasných důvodů nedostal vízum.

Být jako Banksy

Cestu, jak kritizovat politické dění, a přitom se vyhnout problémům, hledají také další barmští umělci. Mladý karikaturista Lai Lung vstupuje do rangúnské kavárny v londží, tradiční dlouhé bavlněné sukni, kterou si místní muži na břiše zavazují do uzlu. Ke komiksu ho přivedl strach o barmskou přírodu. „Vláda není schopna ji bránit – masově kácí lesy, dovoluje továrnám znečisťovat řeky, uzavřela s Číňany smlouvu na přehradu na řece Iravádí, z níž poputuje většina energie do Číny, i když sami máme výpadky,“ jmenuje Lai Lung některé z problémů.

Kromě toho, že se to pokouší změnit prací v ekologické neziskovce, si před pár lety řekl, že věci by mohly prospět právě i jeho karikatury. „Kromě zákonů je třeba změnit také myšlení lidí, aby se začali o životní prostředí víc zajímat – a vtipné umění mi přišlo nejúčinnější,“ říká Lai Lung.

Sedmadvacetiletý mladík se přihlásil do kurzu kreslení a zbytek nastudoval v manuálech k počítačovým grafickým programům. Založil si profil na Facebooku a na stránce www.cartoonmovement.com/p/7295 jako jeden z prvních nahrál obrázek plačícího mnicha u pokácené pláně. „Pláče, protože nemá les, kam by mohl jít meditovat,“ komentuje to lámanou angličtinou a objednává si jahodový shake, který občas proloží žvýkáním barmského životabudiče, betelového ořechu.

„Generálové do nás zaseli strach a autocenzuru. Zbavit se toho je naše hlavní výzva.“ (Hlin Tet)

Když se jeho obrázky obešly bez postihu úřadů, sebral odvahu pustit se do dalšího tématu. Jako příslušníka jedné z barmských menšin ho trápí etnické konflikty, jež se v Barmě po vyhlášení změn opět silněji rozhořely. „Spory o práva jednotlivých menšin by se neměly řešit vojensky, ale tím, že spolu budeme mluvit,“ myslí si Lai Lung a stejnou zprávu vtiskává i do svých politických kreseb. Na jedné z nich stojí například voják jedné z povstaleckých skupin na špičce zeměkoule – a kulka, kterou právě vystřelil, putuje kolem světa, až zamíří zpět do jeho zad, těsně pod nápisem „Svět je kulatý“. Na další kresbě pod nápisem „Cesta k demokracii“ zápasí barmský muslim s buddhistou.

Podobně jako Thu Thu a Thaiddhi se ve svých kresbách zatím kritice konkrétních politiků vyhýbá. „Za obecnou kritiku politiků mě nikdo nezatkne, vždycky si mohou říct, že tím mířím na nějaké jiné papaláše než na ně samotné. Opřít se do konkrétních politiků bych se ale pořád ještě bál,“ přiznává Lai Lung, který vidí svůj vzor například v britském umělci Banksym. „Jednou bych chtěl mít svobodu kreslit, co chci, tak jako on – a čím víc kritických karikaturistů v Barmě bude, tím větší šance, že se to povede,“ dodává s tím, že jeho snem je jednou v Rangúnu vybudovat školu komiksu.

S přímou politickou kritikou má problém i galerista Hlin Tet, a to patří podle řady mladých příznivců volné tvorby v Rangúnu k těm nejradikálnějším umělcům. „Cítím, že na kritiku jednotlivých politiků ještě není čas, ta hranice se musí posouvat postupně,“ říká dvaatřicetiletý muž. V malém loftovém bytě, jejž před pár týdny přestavěl na galerii Open Space, je k vidění například fotoesej o životě rangúnské prostitutky. Na obraze hned vedle autor karikuje nebeské krále, kteří mají podle buddhistických tradic chránit Buddhu – dává jim samopal a obléká je do uniforem s nápisy HIV, SARS či H1N5. Návštěvník tu najde i Hlin Tetův projekt nazvaný „Něco jsme ztratili“. Trička, jež nesou tento nápis, nabízel na vernisáži návštěvníkům s tím, ať si je obléknou a mluví spolu o tom, jakou ztrátu pro ně vojenský režim znamenal. „Pár lidí se osmělilo, většina se ale styděla.“

Začít znovu

Strach Thu Thu, Thaiddhiho, Lai Lunga a Hlin Teta, že šlápnou vedle a led se proboří, je vzhledem k hrůzám, kterými si Barma prošla, velmi pochopitelný. Jakkoli však může být demokratizace Barmy křehká, za poslední dva roky v zemi nebyl podle dostupných informací uvězněn žádný umělec – a i tato čtveřice přiznává, že vlastně nakonec žádný vážný střet s úřady nezažili. „Tu a tam se ještě stane, že někoho z umělecké komunity zatknou, v poslední době jde ale spíš o výstrahu, za mřížemi si je nenechají. Nakolik je tedy ten strach reálný, a nakolik už je pouze v naší hlavě, těžko říct,“ uvažuje Hlin Tet.

Právě toto je totiž možná ta nejzásadnější věc, kterou kvůli generálům jejich generace ztratila – zaseli do ní hluboký pocit strachu a potřebu cenzurovat sám sebe, jichž se zbavuje jen těžko. „Teď se tu spontánní schopnost být otevřený musíme začít znovu učit. A já věřím, že to půjde. Doufám v to.“

„Podobně tu uvažuje čím dál více mladých umělců,“ popisuje svoji zkušenost Kei-
ko Sei. „Vědí, jak tvořit kriticky, a jsou stále odvážnější,“ říká Japonka, která prý považuje svoji „misi“ v Barmě za skoro uzavřenou – a zvažuje přesun na Tchaj-wan. „Láká mě zjistit, jak se tamní demokratická společnost vyrovnává se sílícím tlakem Číny,“ plánuje v jednom z rangúnských bister nad miskou husté nudlové polévky.  

Text vznikl za podpory Barmského centra Praha.