První návštěva Pekingu v květnu 2006 mě nadchla. Uchvátila mě dynamika města připravujícího se na olympiádu. Bavil mě chaos na přecpaných ulicích, kde luxusní auta projíždějí vedle ušpiněných mechaniků, kteří na chodníku opravují píchnuté pneumatiky kol ze sedmdesátých let. Zíral jsem na mladé dívky v minisukních od Gucciho nebo Versaceho, které míjely kouřící důchodce v ošuntělých sakách jako z doby Mao Ce-tunga. Nadchla mě kakofonie města vzniklá z industriálních zvuků ze stovek stavenišť, troubení aut a jazyka, který nám Evropanům zní tak exoticky.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.
