První návštěva Pekingu v květnu 2006 mě nadchla. Uchvátila mě dynamika města připravujícího se na olympiádu. Bavil mě chaos na přecpaných ulicích, kde luxusní auta projíždějí vedle ušpiněných mechaniků, kteří na chodníku opravují píchnuté pneumatiky kol ze sedmdesátých let. Zíral jsem na mladé dívky v minisukních od Gucciho nebo Versaceho, které míjely kouřící důchodce v ošuntělých sakách jako z doby Mao Ce-tunga. Nadchla mě kakofonie města vzniklá z industriálních zvuků ze stovek stavenišť, troubení aut a jazyka, který nám Evropanům zní tak exoticky.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
