Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Psáno na vodu palbou kulometnou. Blogové deníky I/2007

54 R17 jef
54 R17 jef • Autor: Respekt

„…on na to, že z malířů má nejradši Antonína Procházku a taky Emila Filu anebo Salvadora Dalího, ten je vůbec nejlepší! dávám mu za pravdu, ač je viditelně přiopilý, a nevyloučil bych taky nějaký druh drogy, i když mé znalosti drog nejdou příliš hluboko a poznám jen účinky marihuany, snad pervitinu nebo heroinu, ale moje cesty šly vždycky trochu mimo, o něčem jsem se poučil z Burroughse, něco od drogmenů, s nimiž jsem se stýkal…“ V téhle knize ihned vstoupíte do již rozběhnutého proudu. Úvodní záznam, z něhož tu právě bylo citováno, byl napsán uprostřed roku (23. června 2007), navíc faktograficky vám ty zápisky nevycházejí zrovna vstříc. A přece po pár stránkách s překvapením zjistíte, že jste „uvnitř“ autorova mikrokosmu. Možná s ním často nebudete souhlasit, ale cítíte, že se tu s vámi nehraje hra, že tady o sobě a o světě hovoří vážný hlas, který chce a může být brán vážně. S kým máte tu čest?

Reklama
Reklama

Po starých i nových cestách

Jaroslav Erik Frič se narodil roku 1949 v Horní Libině u Šumperka, maturoval na ostravském gymnáziu. Na univerzitách v Olomouci a Brně vystudoval angličtinu a filozofii (absolvoval 1974), ale odmítal se těmito obory živit. Vyučil se číšníkem a pracoval až do listopadu 1989 v podniku Restaurace a jídelny. Vedle toho na Moravě soustavně rozvíjel samizdatovou činnost, inspirací a vzorem mu byly ediční počiny staroříšského nakladatele Josefa Floriana a tasovské publikace kněze a spisovatele Jakuba Demla.

Po převratu se na tuto tradici snažil navázat v nakladatelství Votobia, z něhož se roku 1993 pro neshody o dalším směřování odtrhl a založil nakladatelství Vetus Via (tedy Stará cesta). Značka Vetus Via se profilovala jako nakladatelství převážně české katolické a undergroundové beletrie a tuzemské nemainstreamové esejistiky. Pokud lze z jeho deníků vyrozumět, v roce 2007 se Vetus Via nacházela v ekonomickém kómatu. V tu dobu Frič vlastně již zavíral tenhle krám. Více sil vkládal – pod značkou Potulná akademie – do organizování múzických večerů Uši a vítr, na nichž se potkávají s diváky spisovatelé, výtvarníci a hudebníci. Kromě toho Frič organizoval festival poezie Potulný dělník.

S deníkovými zápisy Frič započal právě v létě 2007 – tehdy je vkládal coby blog na internetové stránky nakladatelství Vetus Via. Tyto stránky dnes již neexistují; respektive na www.vetusvia.cz nyní najdete podivně nekonkrétní informace o možnostech nechat si levně vytisknout knihu. Editorka nynějšího svazku Olga Stehlíková v ediční poznámce uvádí, že Frič blog časem přesunul na „webové stránky své obecně prospěšné společnosti Christiania (http://christiania.cz/blogs/jef)“. Tam ovšem zájemce nalezne Fričovy záznamy napsané pouze od dubna 2011 do března 2013; nadto jejich frekvence je nepravidelná, nárazová, daleko skromnější.

Jsem jen jeden

V druhé půli roku 2007 se ovšem Frič nacházel v blogovém nápřahu, pořizoval zápisy dennodenně. Kniha, která na hřbetu, na obálce i na titulním listu nese název JEF psáno na vodu palbou kulometnou I, avšak v tiráži bůhvíproč Jaroslav Erik Frič Blogové deníky I/2007, obsahuje vše, co autor v onom roce do blogu vložil.

„Vážíce si výjimečně krásného autorova jazyka, respektujeme po stránce pravopisné, slovosledné a lexikálně-gramatické vše, co patří k pravidelně, důsledně a systematicky se vyskytujícím specifikům autorova stylu,“ vysvětluje editorka Stehlíková. Onou krásou a specifikem tu jsou dlouhá souvětí začínající vždy malým písmenem (zřejmě pro zdůraznění průběžnosti), s bohatým, ale neexhibujícím slovníkem, s občas svéráznou interpunkcí, s archaismy několikerého typu (gramatickými, pravopisnými či lexikálními).

Součástí Fričových záznamů se může stát citace z dopisu, básně, prózy nebo třeba z tisku, záznam snu, prostý popis prožité události, reflexe společnosti, úvaha nad životem či vtažení autorových starších textů do nových souvislostí. Přes všechnu různost je výsledkem názorová a estetická ucelenost, neboť veškerý materiál je tu prosíván přes Fričovu bytost. Lze jej označit za moravského patriota a tradicionalistu katolického ražení. Za programového outsidera reprezentujícího hrdé zosobnění té kultury, jež v moderní společnosti nejspíš už ze své podstaty stojí na okraji, protože klade na člověka nároky, které jej „zdržují“ od konzumní produkce. Přitom Frič není zaťatý, pruderní či nesnášející modernost ve všech jejích technických či kulturních projevech (to by jinak asi sotva sytil internetové stránky včetně udržování blogu nebo poslouchal alternativní muziku).

Frič za svá slova ručí svým konáním. U něho to nejsou katedrové řečičky, kdy dobře placený akademik přiletí letadlem přes oceán nebo přejede autem půl kontinentu a pak nasycenému publiku sdělí Velkou pravdu o udržitelném rozvoji. Frič podle všeho žije mimořádně skromně a zřejmě v jakési klauzuře – o žádném partnerství ani zmínky, jak a kde vlastně bydlí, nevíme. Když si všimne zprávy, že průměrná mzda v ČR činí přes dvacet tisíc korun, nedovede si představit, co by s tolika penězi dělal („musel bych dávat aspoň deset tisíc na charitu, nemilosrdně, abych nepadl někam do hlubin nízkosti a duševní tuposti“).

Hnusí se mu svět nadbytku slov a obrazů, masového cestování, hromadění a neustálého přemísťování věcí, svět nezávaznosti a takzvané názorové flexibility (kam vítr, tam plášť). Vede sám se sebou zápas, se svým sklonem k moralizování, k nedokončování věcí; přiznává své prohry a limity. Vzpomíná jen střídmě, s jistou nechutí a své normalizační postoje odmítá jakkoli heroizovat. Nestojí politicky vpravo či vlevo, stojí prostě jinde. Ač člověk v podstatě nepolitický, není politickým mimoněm. Například s nedůvěrou sleduje brněnskou demonstraci proti umístění amerického radaru v ČR (a při tom podotýká, že nemizí „rigidní socialismus v nás … se svou agresivní tupostí, zbabělostí, udavačstvím, pomluvami a všemi příznaky pavlačové demokracie“). Nesnáší české nářky, že všechno stojí za nic a dnešní vykrmený pacifismus má za prostou zbabělost. Fričův náhled lze snadněji pochopit než přijmout. Je v něm totiž pevnost a vyhraněnost, která nastavuje zrcadlo a nutí ke konfrontaci se sebou samým.

Římská jednička v názvu slibuje knižní pokračování Fričovy „palby“. Vzhledem k současnému fragmentárnímu výskytu autorových záznamů na internetu nelze nebýt zvědav, z jakých análů bude čerpat druhý svazek. Hlavně však: Fričovo svědectví se už teď vřazuje po bok významných českých knih deníkové linie.

Autor je redaktorem MF DNES.

Jaroslav Erik Frič: Psáno na vodu palbou kulometnou.  Blogové deníky I/2007
Dauphin Daniela Podhradského, 216 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte